+
Přidat firmu
Vyhledávání
Menu

Číslo: 5/2011

Úvodník

Vážení čtenáři,

nešťastné otopné soustavy bytových domů. Počet stížností, který se na ně za posledních dvacet let snesl, nemá v české historii obdoby. Proč se všemi vymoženostmi elektronických regulací, s neuvěřitelně širokým sortimentem regulačních ­armatur, otopných těles, čerpadel a softwaru umožňujícího optimalizovat parametry otopných soustav podle měnících se podmínek, mají stále tolik vad?

Řadu stížností lze přičíst na vrub skutečnosti, že zákazníci za dodávku tepla platí nemalé peníze a nevyhovující stav jim tedy není lhostejný. Pomineme-li notorické stěžovatele, kteří jsou nespokojeni z důvodu své obsese, stále zbývá dost těch, kteří si stěžují oprávněně na hluk, na nedotápění nebo přetápění, aniž by je mohli jim přístupnou individuální regulací ovlivnit. Co je špatně?

S kolegy v redakční radě na toto téma často diskutujeme a i zde nenacházíme jednotný názor. Základ je jednoduchý, Q = m · c · DT. Bohužel za konstantu ve vzorci můžeme považovat pouze měrnou tepelnou kapacitu vody. Jak množství, tak teplotní spád otopné vody při vytápění konstanty nejsou. Jsou ovlivněny dalšími proměnnými veličinami popsatelnými rovnicemi, v nichž se objevují proměnné jiné.

Ani po dvaceti letech, kdy jsou v Česku dostupné automaticky pracující vyvažovací armatury, a přes jejich neustálé zdokonalování, není zcela samozřejmé, aby v různých provozních režimech otopných soustav byly naměřeny průtoky, které by tam podle projektu a vypočteného nastavení armatur měly být. A pokud jsou, tak to ještě neznamená, že otopná soustava je beze zbytku schopna splnit individuální požadavky uživatelů.

Výzkumy odhalily, že člověk se vůči nabídce tepla nebo chladu nechová lineárně (viz články prof. Jokla). Naše pocity tepelné pohody ovlivňují i teploty okolních povrchů, a ty představují další proměnné.

Většina otopných soustav je projektována na výpočtové podmínky. Soustavy po uvedení do provozu svoji funkci nějak plní. Jenže uživatelé po nich chtějí více. Aby do bytů dodávaly co nejméně tepla k dosažení požadovaného komfortu, a to v celém rozsahu venkovních teplot, bez hlučení ventilů a s možností lokálně snížit teplotu. Z dřívější tolerované míry nepřesnosti mezi výpočtem a skutečným stavem s odchylkou možná až +30 % se požaduje přesnost s nulovou odchylkou. Přitom na jedné soustavě CZT se nyní běžně provozují objekty v různém tepelně-technickém i topenářském stavu. Za těchto podmínek je evidentní, že dodavatel tepla nemůže být schopen reagovat na požadavky jednotlivých objektů, ale řídí se „nejslabším článkem řetězu“, tedy objektem vyžadujícím nejvyšší teplotu přívodu. Nářky na dodavatele tepla se proto míjí účinkem.

Majitelé objektů, kteří chtějí šetřit za teplo a objekty zateplují, tedy ti, kteří ze svého rozhodnutí mění své nároky na odběr tepla ze sítě CZT, musí začít u sebe. Nikdo nemůže s absolutní přesností výpočtem popsat skutečný stav sítě CZT od zdroje tepla až ke konkrétnímu otopnému tělesu ve všech proměnách během roku, dne, každé hodiny a zajistit řízením zdroje tepla, aby všichni byli trvale spokojeni bez úprav svého napojení na síť CZT. Napojení objektu na síť CZT proto musí být „pevným bodem“, který zaručí takové podmínky pro otopnou soustavu objektu, aby mohla splnit svou úlohu. A to bez ohledu na současné i budoucí změny prováděné v jiných objektech napojených na síť. Definování vlastností „pevného bodu“ a jím vytvářených podmínek, není jednoduchá úloha, jak dosvědčuje praxe.

Josef Hodboď

Obsah 5/2011