Případ ubouraného komína

Doby, kdy střechy vesnic, městeček i měst zdobily stovky komínů a mezi nimi kralovali vysocí tovární obři, jsou už minulostí, stejně jako malebná panoramata zahalená kouřem, který se vznášel nad krajinou. Výjevy hodné ladovského ztvárnění možná mnozí z nás nostalgicky postrádají, ale rozum velí, že čistý vzduch je lepší věc než šedá poklice smogu. To samozřejmě neznamená, že éře komínů definitivně odzvonilo.
Kdo by o tom mohl vyprávět, zdaleka nejsou jen topenáři, kominíci nebo hasiči. I my, právníci, čas od času narazíme na komín – a nebývá to nic romantického (ostatně právo má k romantice většinou hodně daleko), naopak je to mnohdy srážka jako hrom. Podívejme se tentokrát společně na jeden případ, který je „komínový“, a přitom zcela prozaický. Právní úprava stavebního práva, jíž se případ především týká, je turbulentní (všichni asi máme v paměti kauzu nepovedené pirátské digitalizace stavebního zákona) a soud zde rozhodoval podle dnes již překonaných pravidel, ale na podstatě věci to celkem nic nemění.

Zpracováno podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2026, čj. 30 A 43/2023–200

Stalo se na Moravě

Jeden pán – říkejme mu Rudolf – vlastnil rodinný domek na malém městě. A protože domeček nebyl právě nový, natož zateplený podle našich dnešních představ, rozhodl se s tím něco udělat. Jelikož v této zemi žijí, jak známo, všeumělové, věděl si hned rady. Odboural část komína až po střechu (podle všeho ve skutečnosti až po stropní konstrukci) a komínové těleso vyzdil tvárnicemi z pórobetonu. Jak se později vyjádřil, vedla ho k tomu snaha udržet tepelný komfort v domě, zajistit stabilitu komínového tělesa a zamezit erozi jeho nadstřešní části.

Po nějakém čase přišli na podnět sousedů úředníci z radnice – a že prý takhle by to nešlo, aby si každý uboural kus komína, že to je protiprávní a že pan Rudolf musí ty stavební úpravy, které provedl, odstranit, protože k nim neměl žádné stavební povolení nebo jiné rozhodnutí či opatření stavebního úřadu. A ruče vydali rozhodnutí o odstranění stavby. Pan Rudolf se odvolal, jak by ne. Ale „na kraji“ se pochopení nedočkal. Zamítnuto! Takže našemu bourači komínů někdo poradil, aby se obrátil na správní soud.

Paní Věra úřaduje

Než se tohle celé odehrálo, pan Rudolf nevydržel s nervy a domek prodal paní Věře. A ta se do soudního sporu jako jeho nástupkyně pustila s plnou vervou. Opřela se o tvrzení, že komín na stejném místě stál od nepaměti a že byl zkolaudován společně s rodinným domem, čímž vyvracela tvrzení, že tam dříve vůbec nebyl. Z toho vyvodila, že nejde o novou stavbu, ale pouze o stavební úpravy, k jejichž provedení není podle (tehdy účinného znění) stavebního zákona potřeba stavební povolení ani ohlášení stavby.

Navíc pravila, že ve skutečnosti to s tím bouráním nebylo tak dramatické, jak ouřadové tvrdí. Rozhodně nebyla ubrána víc než polovina komína, nanejvýš tak kousíček, určitě jen menší část. Tudíž –jestli někdo tvrdí, že odbouráním nadstřešní konstrukce komínu došlo k jeho zániku, naprosto se plete. Ten komín, prohlásila kategoricky paní Věra, historicky existoval a existuje a nic na tom nemění skutečnost, že jeho část nad střechou byla přestavěna.
Jestliže to je takhle, celý ten humbuk je zbytečný, protože šlo jen o malou stavební úpravu, ke které žádné stavební povolení ani ohlášení stavby nebylo potřeba, pokračovala paní Věra v argumentaci. Stavební úřad a krajská instance sice tvrdily, že „komínové těleso je samonosnou konstrukcí a prakticky každý zásah do něj vyžaduje stavební povolení“, ale napálily se samy, protože krajští úředníci zároveň připustili, že „pokud by bylo prokázáno, že komín o stejných parametrech v místě již existoval, pak by se jednalo o pouhou stavební úpravu“, se kterou by takové štráchy nebyly.

A paní Věra byla na koni. Nejen, že ta vyjádření dvou stupňů správních orgánů si podle ní protiřečila, ale navíc otázku, jestli takové úpravy podléhají povolení, je třeba řešit v souvislostech, tedy zda došlo k zásahu do nosných konstrukcí stavby domu. To se v jejích očích nestalo, nic podobného nezjistil ani stavební úřad. Ani požární bezpečnost nemohla být v tomto případě narušena, jelikož šlo jen o opravu, nikoliv výstavbu nového komína. A není ani pravda, že by komín nesplňoval příslušné technické normy, neboť byla doložena revizní zpráva spalinových cest, a komín tak i po úpravách odpovídá požadavkům na jeho funkci. A tečka. A tečka? Ale kdepak!

A když už jsme to nakousli, pokračovala paní Věra pod bdělým dohledem svého advokáta, tady by se správní orgány měly chytit za nos! Proč? Protože (citujme ze spisu) „v průběhu správního řízení předložil původní žalobce (tedy ještě pan Rudolf) technický protokol k revizní zprávě spalinových cest, který se ale ztratil ze správního spisu, což vyvolává pochybnosti o nepodjatosti pověřených úředních osob stavebního úřadu. Původní žalobce doložil prostřednictvím revizní zprávy spalinových cest a technického protokolu k ní, že stavební úpravy komína byly provedeny správně a odpovídají požadavkům na bezpečné používání komínových těles. To však stavební úřad nezohlednil. Stejně tak nezohlednil stavební úřad ani vyjádření vypracované autorizovaným inženýrem pro pozemní stavby, po­dle něhož nejde o stavební úpravy zasahující do nosné konstrukce.“

Vyslyšte i druhou stranu!

Přijde-li vám na soud takováhle žaloba, musíte se nejprve trochu zorientovat. Audiatur et altera pars, říkáme my, právníci – je třeba slyšet i druhou stranu. Tou byl v tomto případě především žalovaný krajský úřad. Snad ani nepřekvapuje, že za svým původním rozhodnutím stál. Stavbu by podle něj sice bylo možno posoudit jako drobnou stavební úpravu, ale jen za předpokladu, že by se prokázalo, že nově vystavěný komín byl proveden ve stejných půdorysných a výškových parametrech jako původní. Jenže nic takového ověřit nešlo, protože původní komín byl zbouraný a pan Rudolf žádnou projektovou dokumentaci původního ani nového stavu nedoložil.

Úředníci mohli tedy jen konstatovat: „Odbouráním a dostavěním více než poloviny původní výšky komínu došlo k zásahu do nosné kon­strukce stavby původního komínu. Komín přitom přenáší své zatížení a nesmí být nosnou konstrukcí pro ostatní konstrukce. Proto jsou na něj kladeny stejné nárok jako na nosné zdivo (např. základy). Po odbourá­ní nadpoloviční části přestal původní komín existovat. Nejde tedy o udržo­vací práce ani stavební úpravy podle § 103 odst. 1 písm. c) a d) stavebního zákona (v tehdejším znění – pozn. aut.), ale o stavební úpravy a nástav­bu zbylé původní části komínu, které vyžadovaly územní rozhodnutí i sta­vební povolení. Stavebník (původní žalobce, pan Rudolf – pozn. aut.) si tato rozhodnutí neopatřil, a proto byly splněny podmínky pro nařízení odstranění stavby podle stavebního zákona. Původní žalobce ani jeho právní předchůdkyně nepodali žá­dost o dodatečné povolení stavby, ačkoliv o tomto právu byli poučeni.“

Na tomto místě si polínko přihodili i sousedé, z jejichž podnětu celé řízení začalo. Jako vlastníci vedlejšího rodinného domu přednesli svoji verzi historického stavebního vývoje rodinného domu paní Věry. Dotyčný komín podle nich existoval na původním místě jen do roku 1963 a tvrzení pana Rudolfa a jeho pokračovatelky, že nové těleso bylo postaveno na stejném místě a ve stejných parametrech, není pravdivé. Vysvětlili také své hlavní důvody, proč proti novému stavu protestují: jsou omezeni imisemi kouře v důsledku téměř nepřetržitého provozu komína, což jim způsobuje negativní následky a přináší další náklady. Proto také byli s panem Rudolfem dlouhodobě ve sporu. On měl navíc možnost celkem čtyřikrát požádat o dodatečné povolení stavby, nedoložil však nikdy projektovou dokumentaci ani revizní zprávy.

A aby bylo jasné, že mají v ruce další trumfy, vytasili se sousedé řadou důkazů, mezi nimiž vynikal znalecký posudek L. C., znalce z oboru stavebnictví (specializace na individuální topidla, kamna, krby, kachlová kamna, sporáky, pece, domovní komíny, komínové systémy, komínářství), jenž dospěl k závěru, že komín byl proveden v rozporu s technickými požadavky na takovou stavbu.

Co do žaloby nepatří

Když tedy jako soudci dostanete na stůl všechny tyhle podklady, mohli byste začít rozhodovat. Jenže jedna věc je rozhodovat o samotném předmětu žaloby a druhá vytřídit, co se žalobou ve skutečnosti vůbec nesouvisí.

To je sice malá odbočka, ale je tak signifikantní, že mi nedá, abych ji čtenářům nepřiblížil následnou citací ze soudního spisu. Zúčastnění (zejména sousedé, ale zčásti i pan Rudolf) „doručili soudu řadu podání, v nichž popisují a vzájemně se vyja­dřují k okolnostem a skutečnostem, které se vlastně týkají jejich soused­ského soužití a vztahů, nikoliv pří­mo předmětu řízení. Jde z převážné většiny o okolnosti, které nejsou pro posouzení sporu nikterak podstatné. To se týká např. pořizování kamero­vých záznamů, vzájemných naschvá­lů, možného ovlivňování činnosti úředních osob, průběhu a výsledku přestupkového řízení vedeného pro­ti nynější žalobkyni a dalších obdob­ných okolností, které není třeba ani rekapitulovat. Jelikož nejde o otáz­ky, kterými se správní orgány zabý­valy nebo měly zabývat, nehodlá je zkoumat ani soud. Takové okolnos­ti se netýkají předmětu sporu a jsou pro jeho posouzení irelevantní.“

Zajisté, takové věci nejsou pro samotný soud podstatné. Připomínám je ale proto, že prakticky v každém soudním procesu, v němž by – nedej bože – čtenář tohoto časopisu v nějaké roli figuroval, může se s něčím podobným setkat a měl by s tím počítat.

Bylo třeba povolení?

Ale zpět k vlastnímu případu, k jádru věci. Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že klíčovou otázkou, kterou musel řešit soud, je otázka, jestli rekonstrukce komína rodinného domu v daném případě vyžadovala stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu (a případně též územní rozhodnutí nebo územní souhlas). Udělejme si – stejně jako to učinil soud – malý exkurz do stavebního zákona podle stavu platného v době, kdy tato kauza probíhala, a povšimněme si dvou základních bodů:

1. stavební povolení ani ohlášení sta­vebnímu úřadu nevyžadují staveb­ní úpravy, pokud se jimi nezasahu­je do nosných konstrukcí stavby, nemění se vzhled stavby ani způ­sob užívání stavby, nevyžadují po­souzení vlivů na životní prostředí a jejich provedení nemůže nega­tivně ovlivnit požární bezpečnost stavby;

2. údržbou stavby jsou práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke zne­hodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost, za­tímco změnou dokončené stavby je stavební úprava, při které se za­chovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby; za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby.

V daném případě je jasné, že pan Rudolf odboural podstatnou část komínového tělesa a následně komín dostavěl z nových komínových tvárnic do výše několika metrů nad střechou. V tom spor není. Je však v tom, jak byla rekonstrukce komína rozsáhlá. Zatímco podle stavebního úřad byl původní komín ubourán až ke stropní konstrukci, žalobce trvá na tom, že uboural jen část komínu nad střechou. Tento rozdíl sám o sobě podstatný pro právní posouzení není, je ale důležité, že podle obsahu správního spisu a v něm založené fotodokumentace musí mít nově vybudovaná část komínu výšku přes dva metry.

Druhou spornou skutkovou okolností je, zda nově vystavený komín má stejné výškové a půdorysné parametry jako původní komín (podle Věry a Rudolfa ano, podle správního úřadu a sousedů nikoliv).  A pak je tu ještě věc zdánlivě podružná. Dřívější komín podle všeho zanikl již v 60. letech minulého století a původní žalobce ho vystavěl zcela nově. A to by mohlo například znamenat, že zatímco stavba nového komínu by stavební povolení vyžadovala, jeho přestavba ne. To vše musel zodpovědět soud – a také tak učinil.

Co jsou stavební úpravy komína?

Začněme samotnou povahou provedených prací. V souladu se závěry stavebního úřadu soud seznal, že zděný komín představuje specifický druh zdiva, který přenáší jen své zatížení. Jsou na něj stejné nároky jako na nosné zdivo. „Jinými slovy, komínové těleso tvoří určitou samonosnou konstrukci v rámci stavby rodinného domu,“ říká soud. „Odbouráním jeho části je tak nutně dotčena i nosná konstrukce komínového tělesa. Odbouráním části přestal komín plnit svou funkci a existovat.“

Jak dále soud zdůraznil, povahu stavby sice nelze dovozovat čistě formálně ze způsobu, jak ji stavební úřad označil v rozhodnutí o odstranění stavby („stavební úpravy komínu“), protože samo označení není pro materiální povahu stavby určující (určujícím faktorem je, jestli provedené stavební práce naplňují znaky stavební úpravy či jiného typu stavebního záměru podle stavebního zákona), nicméně v daném případě použití pojmu „stavební úpravy komínu“ odpovídá povaze a výsledku provedených prací: „ubourání podstatné části komínu o výšce 2 m a jeho dostavení zjevně přesahuje pouhé dílčí stavební práce spojené s údržbou. Mění se totiž samotná podstata komína, jeho materiálové složení a skladba, a tím i jeho stavebně technické vlastnosti. Nejde tak již jen o pouhé zabezpečení dobrého stavebního stavu komínu kvůli zamezení znehodnocení stavby a prodloužení jeho životnosti, jak je to typické pro údržbu stavby (např. oprava omítky, výměna oplechování apod.).“

Komín je součástí domu a jeho přestavbu nelze hodnotit odděleně od této hlavní stavby, tvoří s ní integrální celek. Bylo by podle soudu proto nesprávné posuzovat rekonstrukci komínu izolovaně jako samostatnou stavbu. Bylo by ji možno hodnotit jako nástavbu, přístavbu nebo stavební úpravu, ale protože žalobce neprokázal, že dodržel výškové a půdorysné parametry, o stavební úpravě nemůže být podle správních úřadů řeč. Z toho soud vyvodil, že krajský úřad evidentně posuzoval stavbu jako nástavbu či přístavbu, na něž se nevztahuje příslušné ustanovení stavebního zákona, podle něhož by nebylo v takovém případě zapotřebí stavebního povolení nebo jiného opatření. Ale s takovou interpretací se soud neztotožňuje.

Problém je totiž v tom, že „předmětem řízení je nařízení odstranění stavby, nikoliv žádost o povolení stavebního záměru či jiné opatření stavebního úřadu. Jde tedy o řízení, v němž se stavebníkovi ukládá povinnost, a tomu odpovídá i rozložení důkazního břemene. Tím, kdo v daném případě nesl důkazní břemeno k prokázání odchylek od parametrů původního komínu, tak nebyl stavebník, ale stavební úřad, resp. žalovaný. Pokud chtěl žalovaný dovozovat, že se parametry nového komínu odchylují a pokud to nebylo zcela zjevné, pak to byl právě on, kdo měl prokázat, že parametry původního komínu byly překročeny.“

Nelze tedy formalisticky vyjít z předpokladu, že stavba komínu překračuje parametry původního komínového tělesa, neboť se v průběhu správního řízení nic takového neprokázalo. Na stavbu je třeba nahlížet jako na stavební úpravu, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby.

Přísné podmínky

Podle znění zákona platného v rozhodné době se stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadovalo (dnes je ustanovení identického znění obsaženo na jiném místě stavebního zákona
v souvislosti s definicí tzv. drobné stavby), pokud byly kumulativně splněny následující podmínky:
– stavební úprava nezasahuje do nosných konstrukcí stavby,
– nemění vzhled stavby ani způsob jejího užívání,
– nevyžaduje posouzení vlivů na životní prostředí,
– nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby a
– nejde o stavbu, která je kulturní památkou.
Šlo o výjimku z obecného pravidla, podle něhož stavební záměry obecně vyžadují stavební povolení, případně ohlášení stavebnímu úřadu, což bylo nutno vykládat restriktivně.

Komín jako nosná konstrukce

Zvláštní pozornost zasluhuje v této souvislosti pojem „nosná konstrukce“. Zákonodárce jej sice přesně nevymezil, ale nepochybně vyšel z ustáleného technického pojmu a běžné stavebně-technické praxe. Jak uvádí soudní spis, „nosnou konstrukcí se budou rozumět jakékoliv konstrukční prvky stavby, které zajišťují mechanickou odolnost a stabilitu stavby a přenášejí zatížení (vlastní i užitné) do základů.“ Takto pojímáno, je klasické vyzděné komínové těleso specifickou stavební konstrukci svého druhu. Technicky má být konstrukce komínového tělesa staticky oddělená od ostatních částí budovy, i když nemusí být zcela izolovaná, neboť zpravidla prochází stavbou skrze prostupy v ostatních stavebních konstrukcích (stropy, krovy, střecha), které ji ukotvují.

„V principu ale platí, že vyzděné komínové těleso má spočívat na samostatných základech a nemá přenášet zatížení z/do okolních konstrukcí.
De facto je tedy komínové těleso samonosné. Smyslem tohoto požadavku je zamezit poruchám komínu vlivem okolních konstrukcí. Z tohoto pohledu skutečně představují stavební úpravy komínového tělesa zásah do nosných konstrukcí. Komínové těleso nese vlastní váhu a přenáší ji do základů. Jakákoliv podstatná stavební úprava může změnit stavebně technické vlastnosti komínového tělesa, a tím ovlivnit i statické vlastnosti této stavební konstrukce. Vzniká tak riziko narušení jeho statiky a odolnosti.“

Z těchto důvodů se soud ztotožnil s názorem správních orgánů v tom, že stavební úpravy provedené panem Rudolfem zasáhly do nosné konstrukce. Kromě toho nebyla podle názoru soudu splněna ani další podmínka týkající se ovlivnění požární bezpečnosti stavby, kterou se správní orgány nezabývaly. Komín byl totiž vybudován k odvádění spalin z instalovaných krbových kamen. V této souvislosti soud správně poukazuje na to, že jakákoliv podstatná přestavba, resp. stavební úprava komínového tělesa může změnit jeho vlastnosti a funkci spalinových cest a vzniká tak riziko negativního ovlivnění požární bezpečnosti stavby.

„Za daných okolností, kdy původní žalobce zcela přestavěl komínové těleso v části o výšce přes 2 m, nelze takové riziko zcela vyloučit,“ říká soud. Nebyly tak kumulativně splněny všechny podmínky pro aplikaci výjimky podle tehdejšího stavebního zákona, aby byly stavební úpravy provedeny bez stavebního povolení či ohlášení. Správní orgány tudíž nepochybily, pokud nařídily odstranění stavební úpravy komína.
A soudci mimochodem nevynechali ani další stránku věci. Jak jsme si řekli, paní Věra mj. namítala, že pan Rudolf doložil prostřednictvím revizní zprávy spalinových cest a technického protokolu k revizní zprávě, že komínové těleso a spalinová cesta jsou bezpečné, ale stavební úřad uvedenou revizní zprávu nezaložil do správního spisu. Soud to označil za procesní nedostatek, který ale na zákonnost napadeného rozhodnutí nemá žádný vliv. „Revizní zpráva totiž není dokladem, který by nahrazoval stavební povolení nebo ohlášení stavby stavebnímu úřadu. Nic tedy nemění na závěru o tom, že jde o nepovolenou stavbu. Navíc revize spalinových cest se logicky vyjadřuje jen k bezpečnosti komína z hlediska konstrukce spalinové cesty, nikoliv k jejímu stavebně technickému provedení,“ uzavřel soud.

Na základě výše uvedených zjištění a úvah dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl.