Není známka jako známka

Na redakčním stole nám ve Stálé konferenci českého práva stále častěji přistávají dotazy a náměty týkající se ochrany duševního vlastnictví. Je to zjevný trend posledních let, který má celou řadu souvislostí. Nejrůznější informace pulzují v digitální době světem omamnou rychlostí. Mnozí se jimi inspirují, jiní spíše „inspirují“, protože je to přece tak lákavé. Stlačíte pár kláves a na monitoru se objeví kopie textu. Právě to jsem potřeboval, řekne si leckdo (třeba i politik, ačkoliv ten by si to měl rozmyslet ještě více než kdo jiný) – a základ „diplomové práce“ je na světě. Vždyť ono se na to nepřijde. Ale platí to i v jiných ohledech.
Někdy je inspirace bezděčná a nestojí za ní přímý úmysl někoho poškodit tím, že si přivlastním cizí nápad. Ani nevím, kde jsem to slovo viděl, tvrdí potom někteří – rozjíždím podnikání a jen mě napadlo, že to je přesně ono!Takhle se bude jmenovat má firma! Nedávno jsem mluvil na toto téma se dvěma začínajícími podnikatelkami, kterébsi něco takového nesmírně pochvalovaly. Říkám jim: Ale to byste dělat neměly. Pod stejným názvem působí už jiná společnost. Podívaly se na mě, jako kdybych spadl z Marsu, pak si evidentně pomyslely něco o šťouravýchbprávnících a nakonec pravily: No, tak dáme doprostřed tečku.
Jenže takhle jednoduché to není. Čím více útoků na vlastnictví těchto práv, tím intenzivnější obrana okradených(protože o nic jiného, než o krádež upřímně řečeno nejde). Protože se se zájmem čtenářů časopisu Topin před nějakou dobou setkal podobný případ, o kterém jsme informovali, a protože podobných kauz neubývá (spíše naopak), rozhodl jsem se k tomuto tématu vrátit.

Zpracováno podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. září 2025, čj. 4 As 20/2025–55)

Chceme si zaregistrovat ochrannou známku

Britská společnost H. žalovala Úřad průmyslového vlastnictví, protože pociťovala újmu na vlastních právech. Šlo o tohle: Společnost H. se na konci devadesátých let stala držitelem slovní ochranné známky Evropské unie pro seznam výrobků a služeb zařazených podle mezinárodního třídění výrobků a služeb jako přístroje a nástroje pro měření, ovládání a snímání; převodníky; přístroje a zařízení na měření vlhkosti; mikrovlnné snímací hlavy a přístroje; části a vybavení pro všechno výše uvedené zboží.

A náhle si česká firma chtěla zaregistrovat obrazovou ochrannou známku pro výrobky a služby ve stejných třídách mezinárodní klasifikace s označením „H. CZ“. Výčet je dlouhý, ale obsahově zajímavý, šlo o: čidla pro měření teploty, tlaku a vlhkosti, pro detekci přítomnosti kapalných nebo plynných látek, software pro monitorování a správu systémů měření a regulace vytápěcích, chladicích, klimatizačních a průmyslových procesů, elektronická a mechanická zařízení pro regulaci teploty, tlaku, vlhkosti a proudění vzduchu, armatury, regulátory diferenčního tlaku, průtoku pro rozvody tepla, chladu a teplé vody, rekuperační jednotky, klimatizační zařízení, ohřívače vzduchu a vody, výměníky tepla, větrací zařízení, regulátory vytápění, regulačně bezpečnostní zařízení pro plynové potrubí a vodovodní zařízení, regulace ústředního vytápění a větrání, ventilátory a příslušenství, vzduchotechnická zařízení a regulace, klimatizační filtry, tepelná čerpadla, chladicí zařízení a stroje, přístroje na chlazení vzduchu, stroje a přístroje na čištění vzduchu, tepelné regenerátory, teplovodní vytápěcí zařízení, ventilátory jako součásti větracích zařízení a pro osobní potřebu, výměníky tepla, vysoušecí zařízení, vytápěcí a vyhřívací tělesa a zařízení, ohřívače, zařízení na osvěžení vzduchu a jeho filtraci, zařízení pro klimatizaci, trubky pro rozvod vody a jiných médií.

A k tomu ještě o služby ve formě poradenství v oblasti dodávek, instalace a oprav vodovodního a plynového zařízení, vytápění, chlazení a klimatizace, montáží a oprav měřicí a regulační techniky a tak dále.

Zasahuje Úřad průmyslového vlastnictví

Úřad zjistil pravděpodobnost záměny mezi napadeným označením a dříve zapsanou ochrannou známkou britské společnosti, a proto návrh na zápis ochranné známky v rozsahu námitkami dotčených výrobků a služeb zamítl.

Českou firmu samozřejmě takový verdikt nepotěšil, takže využila svého práva a podala řádný opravný prostředek, jímž je v tomto případě rozklad (pro vysvětlenou: Úřad průmyslového vlastnictví rozhoduje v první instanci takového správního procesu. Protože jde o ústřední orgán, odvolat se proti jeho rozhodnutí nelze, neboť tu neexistuje vyšší hierarchický stupeň exekutivy. Ale protože by nebylo v souladu s principy našeho právního řádu, kdyby možnost přezkumu nebyla dána, „mění“ se pro tyto účely podle zákona předseda Úřadu průmyslového vlastnictví v takovou vyšší procesní instanci a rozhoduje o rozkladu, což de facto není nic jiného než odvolání.).

Rozkladu předseda Úřadu průmyslového vlastnictví částečně vyhověl tak, že přihlašovanou ochrannou známku postoupil pro část napadených výrobků k zápisu (tam, kde se třídy, do nichž byly výrobky a služby zařazeny, nepřekrývaly), ve zbytku rozklad zamítl. Jak se praví ve spisu: „Úřadem zjištěná podobnost výrobků ve třídě 17 a 19 s výrobky žalobkyně nebyla žalovaným potvrzena. Mezi těmito výrobky nebyla shledána komplementarita, jde o případ užití ve vzájemné kombinaci.“

Patří trubka k přístroji?

To se zase pro změnu nelíbilo Ostrovanům. U těchhle Britů s jejich poker-face výrazem někdy nevíte, co vlastně chtějí, ale v tomto případě bylo nad slunce jasné, že si přejí, aby někdo české firmě zatrhl všechno, co ve svých námitkách uvádí.

A protože možnosti a prostředky před správními orgány už byly vyčerpány, obrátila se britská společnost na české správní soudy. Žalobu ale prvoinstanční správní soud zamítl, neboť dospěl k závěru, že „ohebné i neohebné trubky jsou od přístrojů, nástrojů a zařízení k měření zcela odlišným výrobkem. Nejde o výrobky, které by byly vzájemně zastupitelné, nebo jejichž funkce by se jakkoliv překrývala. Nejde ani o výrobky na sobě závislé.“

Asi je na místě poznamenat, že pokud jde o problém tzv. komplementarity, soud vycházel z metodiky Guidelines Concerning Proceedings before the Office for Harmonization in the Internal Market (Trade Marks and Designs), Part C: OPOSITION GUIDELINES.

Argumentace zněla tak, že „ačkoliv trubky zpravidla budou pro přívod vody do měřicího zařízení zapotřebí, lze si představit i situaci, kdy měřicí zařízení bude bez použití trubek přímo navazovat na výpusť nádoby obsahující vodu. Nejde tudíž o vzájemnou nezbytnost výrobků.“

S tím se ovšem britská společnost smířit nehodlala, a protože to český právní řád umožňuje, ruče se s kasační stížností obrátila k instanci vrcholné – k Nejvyššímu správnímu soudu. Zrekapitulujme si, v čem spočívaly námitky stěžovatele:

Na čem stojí kasační stížnost

Jako podstatnou vadu rozhodnutí krajského správního soudu viděla společnost H. nesprávné pojetí otázky identity porovnávaných výrobků. Britové považovali za chybné, že soud odmítl uznat, že trubky (zařazené ve třídách 17 a 19 mezinárodní klasifikace) jsou součástí měřicích přístrojů ve třídě 9, neboť podle jejich názoru jsou „integrovány do přístrojů sloužících k měření fyzikálních veličin. Tyto trubky netvoří samostatný produkt, jsou specifickou součástí technického řešení a jsou nezbytné pro funkčnost těchto přístrojů. Existuje tak mezi nimi funkční závislost. Pokud soud nepovažoval trubky ve třídách 17 a 19 za součást měřicích přístrojů, měl hodnotit alespoň jejich komplementaritu, neboť jejich společné použití je v praxi standardem a je regulováno závaznými právními normami.“

Toto tvrzení stěžovatel podpořil odkazy na odborné normy a praxi. Konkrétně se odvolával na technické normy ASME B31.3, EN 13480 a API 570, které vyžadují integraci měřicích zařízení do potrubních systémů.

Podstata komplementarity

S tím stěžovatel napadl přístup soudu k hodnocení klíčové otázky komplementarity. To je třeba posuzovat podle názoru britské firmy komplexně, což mj. znamená vzít v úvahu všechna relevantní kritéria (stěžovatel konkrétně uvádí povahu, zamýšlený účel, obvyklý původ, soutěžní vztah atd.). To prý soud neučinil, nýbrž postupoval selektivně.

V úvahách stěžovatele se odvíjí názor (v zásadě jistě správný), že komplementaritu nelze omezovat pouze na produkty, které jsou na sobě absolutně závislé. Je třeba do ní zahrnout také výrobky, které se „běžně používají společně a spotřebitelé je vnímají jako propojené,“ jak plyne i z judikatury evropských soudů.

Jinými slovy: nelze sledovat pouze absolutní funkční závislost výrobků, je třeba brát v úvahu rovněž obchodní realitu a průmyslovou praxi, neboť teprve podle nich je možno určit, které produkty spotřebitelé vnímají jako organicky propojené. Přitom je podle stěžovatele zřejmé, že soud tyto souvislosti pominul a výstupům poznatků z distribučních kanálů (tedy tržní realitě, jak říká společnost H.) pozornost nevěnoval, ačkoliv praxe předních producentů regulační techniky jasně dokládá, že se zboží z těchto tříd mezinárodní klasifikace běžně uvádí na trh a prodává ve společných setech.

„Porovnávané výrobky se běžně používají společně a spotřebitelé je vnímají jako propojené,“ zní kategorický závěr společnosti H., a proto je riziko záměny jeho výrobků a produkce české společnosti H. CZ velmi vysoké, což ostatně připomíná i prvoinstanční rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, které komplementaritu dotčených výrobků právě z těchto důvodů uznalo.

Kola sporu se roztočila naplno

Úřad je úřad – a když dojde k nějakému závěru, jen obtížně jej přesvědčíte, že by od něj měl ustoupit. Takže hned vyrukoval s vyjádřením ke kasační stížnosti, v němž závěry krajského soudu týkající se absence podobnosti i komplementarity porovnávaných výrobků samozřejmě podpořil.
„Jakkoliv trubky mohou být spolu s měřicími přístroji užívány v rámci jednoho systému, jejich funkčnost na sobě vzájemně nezávisí. Vztah mezi oběma skupinami je příkladem tzv. užití ve vzájemné kombinaci, který je nedostačující pro shledání potřebné, tedy alespoň nízké, míry známkoprávní podobnosti. Výrobky mohou být užívány jeden bez druhého či spolu s jinými produkty. Pouhá skutečnost, že určitý výrobek může být složen z několika částí, nevede k podobnosti tohoto výrobku s jeho částmi. Existence technických norem přitom nemá na posuzování známkoprávní podobnosti výrobků vliv. Vzájemná nezbytnost výrobků tak není dána,“ vyjádřil se Úřad vehementně.

Na to ovšem opět replikoval stěžovatel. V podstatě se opakoval (pochopitelně, věcných argumentů není nekonečné množství a v komplikovaném soudním procesu se nejednou nejen laikovi zdá, že už všechno bylo řečeno, aby mu ovšem jeho advokát – a většinou správně – vysvětlil, že u soudu není řečeno nikdy dost, dokud nemáte na stole úspěšné rozhodnutí), takže znovu zdůraznil, že takhle se komplementarita vykládat nemůže. 

Podrobněji přiblížil evropskou judikaturu, která konstatuje, že komplementarita „může být založena i na skutečnosti, že si spotřebitel zvykne na to, že se výrobky užívají společně, aniž by mezi nimi byla dána funkční nezbytnost. Snížením pojmu komplementarity pouze na případy absolutní nezbytnosti dochází k odklonu od ustálené judikatury. Měřicí přístroje nemohou svou funkci bez potrubních prvků vykonávat.
Funkce těchto výrobků se vzájemně doplňují a jeden výrobek potřebuje druhý. Potrubní systémy proto nejsou volitelným příslušenstvím, ale technickou podmínkou provozu měřicích zařízení. To plyne i ze stěžovatelem zmiňovaných technických norem, jejichž význam je žalovaným nesprávně zpochybňován.“

Opakovaně též připomněl obchodní praxi, kterou je ovšem třeba považovat za jedno z hlavních kritérií. Konstatoval, že se porovnávané výrobky zpravidla prodávají „v rámci jednoho integrovaného systému, stejnými subjekty, přes tytéž distribuční kanály a jsou určeny týmž zákazníkům. Nadto obsahují identický slovní prvek, pročež je zde vysoká pravděpodobnost záměny, a to obzvlášť v případě on-line prodeje.“

Pravděpodobnost záměny

Kauza se tak ocitla u Nejvyššího správního soudu, přičemž věcný oříšek, který bylo třeba rozlousknout podle práva, byl spor o to, zda jsou výrobky přihlašované společnosti H. CZ ve třídách 17 a 19(ohebné a neohebné trubky) podobné dříve zapsaným výrobkům britské společnosti H. ve třídě 9 (přístroje a nástroje k měření), tudíž zda je zde dána pravděpodobnost jejich záměny ze strany veřejnosti, protože podle zákona o ochranných známkách „se přihlašované označení nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu vlastníkem starší ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou.“

To sice praví náš zákon, ale je třeba si uvědomit, že jeho kořeny jsou ryze evropské. Tzv. relativní důvod zápisné nezpůsobilosti je evropským právem upraven dlouhodobě (v současnosti platí směr-
nice EU z roku 2015 a nařízení EU z roku 2017 o ochranné známce Evropské unie), takže i pojmy inkorporované do vnitrostátního práva je třeba vykládat eurokonformně, samozřejmě též s přihlédnutím k evropské judikatuře Soudního dvora a Tribunálu a k rozhodovací praxi EUIPO – European Union Intellectual Property Office.

K čemu slouží ochranná známka

Především si musíme ujasnit, jaká je základní funkce ochranné známky. Ta spočívá v garanci (adresované spotřebiteli nebo koncovému uživateli) identity (totožnosti původu) výrobku. Nese-li výrobek ochrannou známku, umožňuje to odlišit jej bez možnosti záměny od výrobku, který má jiný původ. Jde tedy o to, že ochranná známka je schopna evokovat u spotřebitele spojení určitého výrobku s jinými výrobky označenými toutéž či obdobnou ochrannou známkou, a tedy produkovanými určitým konkrétním výrobcem.

To – myslím – známe všichni z každodenní praxe, aniž bychom si to leckdy uvědomovali (vlastně jde až o jakési podprahové vnímání – vidíme například značku na čokoládě a spojí se nám výrobce Nestlé).

Problém zaměnitelnosti

Problém je ovšem v tom, že zejména pod vlivem globalizace ekonomiky se v celosvětovém měřítku (a tím spíše v zemích spojených dlouhými výrobními tradicemi a výměnou informací) vyskytuje množství výrobků, které jsou si (leckdy nejen designově) podobné, takže se veřejnost může domnívat, že pocházejí od stejného podniku. Ochranná známka by takovéto záměně měla zabránit. Jenže vyloučena není ani podobnost ochranných známek – a potom je nutno vytvářet sofistikované právní mechanismy, aby k tomu nedošlo.

K tomu je třeba obecně poznamenat, že „rozhodující pro hodnocení zaměnitelnosti ochranných známek je hledisko průměrného spotřebitele,“ jak uvádí bohatá judikatura evropských i českých soudů, která je postavena na dvou základních faktorech pravděpodobnosti záměny: podobnosti (či shodnosti) samotných výrobků a podobnosti (či shodnosti) ochranných známek.

O zaměnitelnosti mluvíme tehdy, jsou-li oba faktory naplněny současně. V konkrétní kauze, o které hovoříme, stěžovatel, britská společnost H., vidí možnost záměny ve vztahu k výrobkům, na něž se přihlašované označení vztahuje, s čímž její protivník (Úřad průmyslového vlastnictví a česká firma H. CZ), nesouhlasí. Pokud jde o samotné přihlašované označení, obě strany se shodují, že je „značně vizuálně podobné, foneticky shodné a svým provedením podobné starší ochranné známce stěžovatele“.

Spor, který z toho plyne, vůbec není jednoduchý. Existuje totiž celá řada kritérií, která je třeba použít komplexně, porovnávat celé kategorie výrobků a vztahy mezi nimi, zejména jejich povahu, zamýšlený účel, způsob použití, relevantní uživatelskou veřejnost, prodejní místa, obvyklý původ zboží, vzájemnou doplnitelnost či konkurenci, a přitom podobnost mezi výrobky může být založena třeba jen na jediném z těchto kritérií. Rozhodující tedy je posouzení, zda by relevantní uživatelská veřejnost vnímala porovnávané výrobky jako výrobky se společným obchodním původem.

Soud vykládá komplementaritu

Nejvyšší správní soud své úvahy odvinul od porovnání pozice stěžovatele (společnosti H.) a jeho protivníka. Jak již bylo řečeno, klíčovou roli v posouzení těchto pozic hraje přístup k institutu komplementarity posuzovaných výrobků.

Stěžovatel zakládá svou kasační argumentaci plně na tomto kritériu, které vykládá jako schopnost těchto výrobků vzájemně se doplňovat. Propojenost výrobků a jejich možná záměna je podle něj dána už samotným faktem, že jsou běžně používány společně. Žalovaná strana – Úřad průmyslového vlastnictví – naopak vnímá komplementaritu jako „úzký vztah vzájemné nezbytnosti“, kterou však mezi porovnávanými výrobky nevidí.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu jsou výrobky komplementární, „jestliže mezi nimi existuje úzký vztah v tom smyslu, že jeden z nich je nezbytný (nepostradatelný) nebo důležitý pro použití druhého a současně není pouze pomocný či podružný. Faktor komplementarity hraje nejdůležitější roli v případech, kdy se výrobky liší svou povahou i účelem (pak obvykle i způsobem použití) a nemají navzájem konkurenční charakter. I samotná skutečnost, že jsou shledány komplementárními, pak může dostačovat k závěru o jejich podobnosti.“

To koresponduje se závěry evropských soudů, že „úzký vztah mezi výrobky je dán, pokud jeden je nezbytný nebo důležitý pro užití druhého, takže si mohou spotřebitelé myslet, že odpovědnost za výrobu těchto výrobků nebo za poskytování těchto služeb nese stejný podnik.“

Užití ve vzájemné kombinaci

Úřad průmyslového vlastnictví v konkrétním případu dospěl k závěru, že pro funkčnost měřicích, kontrolních a snímacích přístrojů nejsou ohebné a neohebné trubky nutné (jejich užití nepodmiňuje funkčnost zařízení). Jde o případ tzv. užití ve vzájemné kombinaci, kde nacházíme dvě východiska: je sice vhodné či výhodné určité výrobky užívat společně (východisko č. 1), ale mohou být užívány i jeden bez druhého (východisko č. 2).

V tomto ohledu dal úřadu za pravdu i prvoinstanční správní soud, s jehož názorem se Nejvyšší správní soud ztotožnil. Kritérium komplementarity je třeba vnímat v užším smyslu, tzn. ve vzájemné podmíněnosti a funkční závislosti, kdy jeden výrobek nelze užívat bez druhého. Nestačí tedy, že se výrobky běžně užívají společně, neboť pak nelze hovořit o vzájemné nezbytnosti či důležitosti.

S trubkou a bez trubky

In concreto: Trubky nemusejí být součástí měřicích přístrojů, užití těchto přístrojů není podmíněno tím, že jejich součástí jsou ohebné či neohebné rozvodové trubice. Jestliže nižší správní soud poukazoval např. na situaci, kdy měřič přímo navazuje na výpusť vody, Nejvyšší správní soud dodal, že podobná situace může nastat i za jiných okolností (např. měření veličiny nemusí být nutně spojeno s tokem kapaliny, vlhkost lze měřit v asfaltu, písku či prefabrikovaném betonu nebo v uhlí bez nutnosti vedení tohoto materiálu trubkami).
„Užívání měřicího zařízení proto není podmíněno použitím trubek vedoucích měřenou veličinu. Ohebné a neohebné rozvodové trubky a měřicí přístroje tak jsou samostatně užitelné výrobky, které na sobě nejsou závislé,“ uzavřel z toho logicky Nejvyšší správní soud.

Tento závěr navíc organicky doplnil úvahou týkající se stěžovatelem zdůrazňovaného aspektu distribučních kanálů a tržní reality. Je totiž možno konstatovat, že „srovnávané výrobky mohou být prodávány ve stejných typech obchodních řetězců (jejich e-shopů), jež se zaměřují na prodej stavební techniky a hobby, zpravidla však bývají nabízeny v samostatných regálech/oddílech. Je tomu tak právě proto, že trubky sloužící pro rozvod nejrůznějších médií jsou univerzálním produktem, který nutně nemusí být spojen právě s měřidly nabízenými stěžovatelem. Stejně tak měřenou veličinou nemusí být vždy kapalina, kterou by bylo nutno vést potrubím.“

Nejvyšší správní soud tedy dospěl k tomu, že povaha srovnávaných výrobků, jejich zamýšlený účel, prodejní místa ani jejich komplementarita nezakládají jejich podobnost, která by mohla v očích průměrného spotřebitele vést k záměně stěžovatele se společností H. CZ. Proto kasační stížnost zamítl.