Slalom pro emisní povolenky

Pro vnějšího pozorovatele je možná svět instalatérů a topenářů oázou klidu. Udělají si svou práci a s čistou hlavou se mohou sebrat a jít domů, slyšel jsem říkat své známé. Popravdě řečeno – časy, kdy podobné úvahy mohly platit, jsou nejspíš pro nás všechny pryč. Svět se mění rychlostí, jakou dosud člověk nepoznal. A k té změně patří i to, že okolnosti, které leckoho z nás mohly nechávat lhostejnými, náhle začínají dopadat na naši hlavu, ať chceme, nebo nechceme. Náš postmoderní svět se nevídaně zpolitizoval. Tím pádem i zkomplikoval, protože jakmile někam prosákne politika, všechno – včetně toho dosud jednoduchého – se stává složitým. A jakmile jde o energie v jakékoliv podobě a v jakýchkoliv souvislostech, platí to ještě naléhavěji.
Myslím, že to dostatečně dokumentuje i kauza, kterou jsem tentokrát zvolil jako téma naší pravidelné rubriky. A předem se omlouvám, že to bude místy asi čtení poněkud náročné, zato notně aktuální, protože o emisních povolenkách (ačkoliv to možná na první pohled nevypadá, o ně jde v tomto případu především) – ručím za to – v následujících měsících uslyšíme dnes a denně. Zákon na to sice máme (zákon č. 383/2012 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů /zákon o povolenkách/). Ale nejasností více než dost!

Zpracováno podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2025, čj. 18 A 1/2024–92

Když bůh stvořil povolenku …

Řekněme si, jak se věci měly na počátku tohoto příběhu. Je tu velká firma R., s. r. o. V jejím výrobním závodu v R. jsou zdroje emisí, ke kterým má společnost řádné úřední povolení (povolení R.). Mezi zdroji emisí v něm zařazenými byla původně i v lokalitě se nacházející plynová kotelna s plynovými kotli K1, K2 a K3 spalujícími zemní plyn. Společnost se rozhodla jednu z plynových kotelen pronajmout a její provoz přenechat firmě K., s. r. o. Pamatujme si: vlastnictví zůstalo zachováno, kotelna byla pronajata a provozovatelem se stal jiný právní subjekt.

Aby bylo pořádku učiněno zadost, společnost R. požádala Ministerstvo životního prostředí o změnu povolení R. ve smyslu § 4 odst. 2 písm. a) zákona o povolenkách. Ministerstvo žádosti vyhovělo a svým rozhodnutím vyčlenilo plynovou kotelnu zahrnující plynové kotle K1, K2 a K3 z rozsahu povolení R. K tomu nutno podotknout, že celkový tepelný příkon zbylých zdrojů pod povolením R. byl nově 28,726 MW, což znamenalo, že překračoval hranici 20 MW pro povinný vstup do tzv. evropského systému obchodování s emisními povolenkami (EU ETS). Zatím to tedy navenek frčelo beze ztrát.

Podnik K. rovněž nelenil a požádal ministerstvo o vydání nového samostatného povolení k emisím pro plynovou kotelnu, kterou získal od R. Ministerstvo vyhovělo žádosti a vydalo další povolení k emisím (povolení K.) pro plynové kotle K1, K2 a K3 o celkovém tepelném příkonu 30,104 MW (tedy rovněž nad hranicí 20 MW pro vstup do EU ETS).

Dramatická zápletka na sebe ovšem nenechala dlouho čekat. Vlastnická společnost posléze požádala o zrušení povolení R. Žádost odůvodnila změnami na sušicí věži Ballestra spojenými se snížením příkonu na 16 MW z původních 27,5 MW, čímž se snížil celkový tepelný příkon zdroje R. pod hranici 20 MW.

Ministerstvo na základě skutečností uvedených v žádosti zahájilo ex offo správní řízení, ve kterém řešilo předběžnou otázku rozsahu všech zařízení v lokalitě. Když se žadatel konečně dočkalrozuzlení, všechno bylo jinak: Ministerstvo změnilo povolení R. tak, že do výčtu jeho zdrojů emisí zařadilo zpět plynové kotle (tj. zdroje dle povolení K.) a současně snížilo jmenovitý teplený příkon sušicí věže Ballestra dle žádosti o zrušení povolení R. Celkový tepelný příkon zařízení společnosti R. se tak po zpětném zahrnutí plynových kotlů navýšil na 35,694 MW.
A aby se to nepletlo, ministerstvo současně zrušilo povolení K.

Jak ministerstvo k závěrům došlo a co z toho vzešlo …

Ministerstvo totiž, jak uvádí spis, „vyšlo z principu vymezení zařízení co nejšířeji a přihlédlo k historickému zařazení zdrojů emisí do rozsahu daného povolení, k účelu výroby tepla v plynové kotelně, kterým je z podstatné části zásobování výrobního závodu společnosti R. a vlastnictví všech zdrojů touto společností.“ K tomuto pozoruhodnému závěru úředníci ministerstva dospěli úvahou, že všechny zdroje provozované jak společností R., tak společností K., tvoří podle evropské směrnice 2003/87/ES2 a metodického pokynu k výkladu její přílohy I3 „stále jedno zařízení (jeden celek) s technologicky a funkčně propojenými zdroji emisí provozovanými ve vzájemné souvislosti. Jelikož jejich příkon dohromady přesahuje hranici 20 MW, zařízení spadá do systému EU ETS.“

Obě zasažené společnosti se pochopitelně bránily. Využily k tomu institutu rozkladu, s nímž se obrátily na ministra. Jenže ten v druhém stupni potvrdil, že jeho úřad všechno vyřešil správně. Ministerstvo pro nedůvodnost zamítlo též žádost o zrušení povolení R. a ministr opět v rozkladovém řízení prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

A tak se nakonec obě společnosti vydaly se žalobami ke správnímu soudu.

Co obsahovaly žaloby?

Společnost R. především namítala, že ministerstvo nemá pravomoc zahájit z moci úřední proces o vymezení zařízení a ani o autoritativním určení „provozovatele“ zařízení v rozporu s jeho ednoznačným vymezením v zákonu o povolenkách. Přitom nikdo nerozporoval, že jediným skutečným provozovatelem plynové kotelny je nyní společnost K., která k provozu disponuje řádnou licencí  Energetického regulačního úřadu pro výrobu tepla. Společnost R. na ni smlouvou přenesla rozhodující hospodářskou pravomoc nad technickou funkcí tohoto zařízení. V kotelně vyrobené teplo dodává firma K. více subjektům, včetně společnosti R. „Pro určení, kdo zařízení skutečně provozuje, je podstatné, kdo jej užívá při svém podnikání, zda tak činí na základě jemu vydané licence, zda zařízení obsluhuje svými zaměstnanci a na vlastní odpovědnost,“ uvádí v této souvislosti firma R. a dovozuje, že závěry ministerstva, které „rozhodující hospodářskou pravomoc fakticky spojuje s vlastnictvím plynových kotlů a výrobního závodu, nejsou nijak podloženy.“

V této souvislosti jsou z odborného hlediska důležité pojmy „skutečný provoz zařízení“ a „rozhodující hospodářská pravomoc“. Nejde o termíny identického obsahu, upozorňuje firma R.
Dále se opírá o to, že metodický pokyn, který ministerstvo použilo, je pouhou výkladovou pomůckou. Nejde o závazný podklad – čistě právně řekněme, že závazný výklad právních norem může činit pouze soud. Navíc jde podle žalující společnosti o pochybné použití „principu co nejširší aplikace“ správními orgány, jež spojily zařízení provozovaná různými provozovateli do jediného povolení.

Zákon o povolenkách ale ukládá povinnosti spojené s povolením výlučně provozovateli zařízení, tj. tomu, kdo je skutečně provozuje ve smyslu zákona, a krom toho „metodický pokyn, směrnice 2003/87/ES ani zákon o povolenkách nepřipouští spojování zařízení skutečně provozovaných více provozovateli do jediného zařízení pod jedním povolením k emisím pro překonání limitu EU ETS.“  
K tomu žalobkyně přidává upozornění, že správní orgány svá rozhodnutí opřely o izolované části metodického pokynu – ten totiž ve skutečnosti umožňuje pouze slučování zařízení provozovaných stejným provozovatelem.

Společnost R. se negativně vyjadřuje i k hledisku historického zařazení plynových kotlů do povolení R. (uvádí: „Neexistuje domněnka neměnnosti minulého stavu, byť je dříve samostatně provozovala žalobkyně R., nyní tak činí žalobkyně K.“).
Za velmi významnou považovala společnost R. argumentaci vycházející z posouzení závislosti na dodávkách tepla. Odmítla, že by byl její výrobní závod na teple z plynových kotlů závislý jinak než na dodávkách ostatních komodit. Teplo by mohla alternativně odebírat z teplovodního vedení městské kotelny přivedeného až k výrobnímu závodu.
K tomu poukázala na další nesprávnosti, mj. představu ministerstva, „že teplo z plynových kotlů je do výrobního závodu rozváděno parními rozvody“. Žalobkyně R. upřesnila, že „teplo z plynové kotelny se rozvádí distribuční soustavou, která je v některých případech napojena do výměníkových stanic v objektech třetích osob. Vybavení objektů jiných osob výměníkovými stanicemi ale neznamená rozdíl ve způsobu rozvodu tepla z plynové kotelny ani v jeho vedení distribuční soustavou.“ Nesouhlasila ani s tvrzením, že „provozovatelem“ je pro účely plnění práv a povinností provozovatele držitel povolení k emisím.
Odmítla, že by se subjekt vydáním povolení k emisím stal „provozovatelem zařízení“ ve smyslu zákona o povolenkách, bez ohledu na to, že zařízení skutečně provozuje jiná osoba.

Obdobně argumentovala i společnost K. Mimo jiné předeslala, že povolení se neuděluje jednotlivým zařízením, ale provozovatelům. Je nepřípustné, aby žalobkyně R., která plynové kotle neprovozuje, byla ve vztahu k nim účastníkem EU ETS. Zdůraznila též, že emisní zdroje nenaplňují definici jednoho zařízení.
„Místo toho, kdo, co a v jakém objemu od koho odebírá, bylo třeba se zabývat tím, kdo a na jakých zařízeních emituje emise a jaký je jejich vzájemný vztah. Při zohlednění zdrojů s největším příkonem pak zejména tím, v jakém vztahu souvislosti, závislosti a technické spojitosti jsou plynové kotle a sušárna Ballestra. Plynové kotle nejsou součástí sušárny Ballestra ani žádného jiného zařízení pod povolením R. a naopak jsou samostatnou, technologicky i provozně nezávislou jednotkou. Činnost žalobkyně K. přímo ani nepřímo nesouvisí (a nemá technickou spojitost) s činnostmi v zařízení R.
To, že plynové kotle a sušárna Ballestra slouží (kotle nikoliv výlučně) k zásobování stejného dominantního odběratele tepelné energie, z nich nečiní jeden celek (či jedno zařízení). Nic na tom nemění, že oba soubory zařízení jsou propojeny a nejsou od sebe formálně odděleny zařízením provozovaným držitelem licence na rozvod tepelné energie.“

Věc v rukou soudu

Na základě žalob se věc dostala na stůl správního soudnictví. Výchozí rámec, v němž se správní soud pohyboval, je vymezen především problematikou vydávání povolení k emisím skleníkových plynů a rozhodování o jeho změnách. Pro tuto věc je relevantní zejména směrnice 2003/87/ES transponovaná do českého právního řádu zákonem o povolenkách. Uvádí se, že podstatou EU ETS je „snaha přispět ke snižování emisí skleníkových plynů stanovením povinností pro provozovatele zařízení, ve kterých se provozují činnosti produkující skleníkové plyny.“

Zde jsme fakticky u mimoprávního – politického – kořene problému, který je tak typický pro hypertrofovanou evropskou regulaci: v šermu různými balastními pojmy se vytváří tak složitá situace, že záležitosti svou podstatou vlastně technické stávají se zdrojem konfliktů. Jádrem tohoto sporu je situace, kdy „jednotlivé zdroje emisí dříve podřazené pod jedno povolení provozuje více subjektů“ –v tomto případě jeden jako vlastník (žalobkyně R.) a druhý jako nájemce (žalobkyně K.).

Jak konstatuje soud, „k zodpovězení toho, komu a kolik povolení je třeba udělit, je třeba za 1. posoudit, zda jednotlivé zdroje emisí tvoří (nadále) jedno zařízení ve smyslu § 2 písm. a) zákona o povolenkách. Pokud tvoří dohromady jedno zařízení, bude za 2. podstatné, kolik povolení je za takové situace třeba (je možné) vydat. Konečně za 3., pokud lze vydat jen jedno povolení pro všechny zdroje zahrnuté do jednoho zařízení, komu má být povolení k emisím vydáno?“

Podívejme se, jak se s těmito otázkami vyrovnává zákon o povolenkách:
Zařízením se rozumí stacionární technická jednotka, ve které se provozuje jedna nebo více činností uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu nebo s nimi přímo související činnosti, které mají technickou spojitost s činnostmi provozovanými na daném místě a které mohou mít vliv na emise; za zařízení se nepovažují stacionární technické jednotky používané k výzkumu, vývoji a zkoušení nových výrobků a postupů.

K tomu lze poznamenat, že výchozí směrnice 2003/87/ES zařízení definovala poněkud jinými slovy: jako stacionární technickou jednotku, ve které probíhá jedna či více činností uvedených v příloze 1 a jakékoli další s tím přímo spojené činnosti, které po technické stránce souvisejí s činnostmi probíhajícími v dotyčném místě a mohly by ovlivnit emise a znečistění.
Provozovatelem zařízení se podle zákona rozumí osoba, která zařízení skutečně provozuje; není-li taková osoba známa, považuje se za provozovatele zařízení vlastník zařízení.
Směrnice uvádí, že jde o osobu, která zařízení provozuje nebo řídí, nebo pokud to vyžadují vnitrostátní právní předpisy, na kterou byla přenesena rozhodující hospodářská pravomoc nad technickou funkcí zařízení.
V zákoně je dále stanoveno, že příslušný úřad (ministerstvo) na základě žádosti vydá jedno povolení pro více zařízení, která jsou umístěna ve stejné provozovně.

Aby se to nepletlo …

Pokud byste si snad mysleli, že tím je všechno jasné, jste na omylu. To, co jste si výše přečetli, byl stav zákona k 31. 12. loňského roku (za tohoto stavu byly podány zmíněné žaloby). S účinností od 1. 1. 2025 však došlo k novelizaci zákona o povolenkách, kterou doznaly změn definice některých pro tuto věc klíčových pojmů zákona o povolenkách. Jde o pojem „zařízení“, „provozovatel“, „povolení“ a s ním související podmínky jeho vydání.

Takže ještě jednou a podle nové úpravy:
Zařízení je nyní definováno jako stacionární technicky provázaný samostatně funkční technologický celek nacházející se na jednom místě, ve kterém se provozuje jedna nebo více činností uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu nebo s nimi přímo související činnosti, které mají technickou spojitost s činnostmi provozovanými na daném místě a které mohou mít vliv na emise; za zařízení nebo jeho část se nepovažují stacionární technologické celky nebo technické jednotky používané k výzkumu, vývoji a zkoušení nových výrobků a postupů.
Provozovatel zařízení je teď vymezen jako osoba, která zařízení nebo jeho část skutečně provozuje; není-li taková osoba známa, považuje se za provozovatele zařízení vlastník zařízení nebo jeho části.

Podstatná je i další změna: ministerstvo jednak vydá jedno povolení pro více zařízení, která jsou umístěna v jedné provozovně a jsou provozována nebo účinně kontrolována stejným provozovatelem zařízení. Jestliže je zařízení organizačně či funkčně rozděleno na části, které však nadále tvoří jediné zařízení, může ministerstvo namísto jednoho povolení vydat na základě žádosti pro tyto jednotlivé části jednotlivá povolení. V takovém případě se povolení vydává i k části zařízení, která sama o sobě nepřesahuje hranici rozhodnou pro zařazení do působnosti tohoto zákona.

Po účinnosti novely je tak možné zařízení rozdělit a vydat povolení k jeho jednotlivým částem, a to i tehdy, pokud by sama o sobě nepřekračovala hranici pro vstup do EU ETS (nedojde tak k narušení tohoto systému). Zařízení je nyní pojato jako celek skládající se z několika jednotek (podle důvodové zprávy k novele je zařízením např. teplárna, která je tvořena jednotkami – několika kotli). Před novelou bylo zařízení definováno právě jako jednotka, což podle jejího předkladatele neodpovídalo chápání zařízení v unijních předpisech (kde je pojímáno jako množina jednotek).

Popsaná změna vymezení zařízení tak již umožňuje vnímat jeho jednotlivé součásti (tj. jednotky) jako relativně samostatné části. Důvodová zpráva dále uvádí, že tato změna reaguje na dřívější účelovou argumentaci provozovatelů, kteří „určitou svou ‚jednotku‘ označí za samostatné ‚zařízení‘ (když ‚zařízení‘ je definováno jako ‚jednotka‘), a tudíž není součástí ‚zařízení‘ spolu s dalšími ‚jednotkami‘ provozovanými ve stejném místě a ve zjevné souvislosti a nevztahuje se na ni povinnost účasti v EU ETS, když sama nedosahuje hranice rozhodné pro zařazení do EU ETS.“

Heuréka! Heuréka?

Přečtete-li si výše uvedené řádky pečlivě (omlouvám se, právní ptydepe¹⁾ působí často jako hrozná slátanina), shledáte, že již je možné dvěma firmám, budou-li obě provozovat části zařízení, vydat samostatná povolení, i když pořád zůstane podstatným rozsah zařízení (tedy, zda lze hovořit o jediném či dvou samostatných zařízeních).

Nynější závěry soudu tak budou mít význam nikoliv jen zpětně, tj. ohledně zákonnosti postupu žalovaného v období do 31. 12. 2024, ale v části týkající se posouzení rozsahu zařízení budou vysoce relevantní i do budoucna (půjde-li o samostatná zařízení, nepřekročí žalobkyně mezní hodnotu 20 MW pro zařazení do systému EU ETS).

Zdá-li se vám, že se případ chýlí k dobrému konci, otevřete radši oči. Nechýlí. Soud nemůže rozhodovat na základě novelizované právní úpravy zpětně, nýbrž – jak sám uvádí – „v projednávané věci je nutné aplikovat zákon o povolenkách ve znění účinném do 31. 12. 2024.“
Co vše z toho plyne?

---

1) Ptydepe je umělý jazyk ze hry Václava Havla Vyrozumění (1965), ve které bylo představeno jako oficiální jazyk jedné ne-
jmenované organizace. Dnes se přeneseně používá pro označení jakéhokoliv oborového slangu, okolním lidem nesrozumi-
telného. Například úřednické ptydepe, informatické ptydepe apod. Zde tedy právní ptydepe.

K zahájení řízení z moci úřední

Provozovatel zařízení je povinen neprodleně oznámit ministerstvu každou zamýšlenou změnu v užívání nebo způsobu provozu zařízení, která může vyžadovat změnu podmínek zjišťování nebo vykazování emisí, zejména podstatnou změnu v provozu zařízení. Dále je povinen oznámit ministerstvu každou změnu údajů uvedených v povolení. Platí tak, že provozovatel zařízení je povinen oznámit veškeré změny týkající zařízení.
V našem případě obě žalobkyně této povinnosti dostály, když podaly žádost o zrušení povolení R. a posléze i žádost o zrušení povolení K.

Ministerstvo povolení k emisím změní nebo zruší, nastane-li jedna ze dvou situací. Jednou z nich je změna podmínek rozhodných pro vydání povolení, což byl důvod, pro který ministerstvo zahájilo řízení z moci úřední ve věci žalobkyň. Shledá-li ministerstvo, že došlo ke změně podmínek rozhodných pro vydání povolení, musí zahájit řízení z moci úřední.

O odpovědi na otázku, zda v dané kauze skutečně došlo ke změně podmínek rozhodných pro vydání povolení, podle soudu nemůže být pochyb. Hodnota dosahovaného tepelného příkonu daného zařízení je nepochybně zásadním ukazatelem. Pokud oproti době dřívějšího rozdělení zařízení došlo ke snížení příkonů obou zdrojů (navíc pod rozhodnou hranici 20 MW), zjevně nastala změna skutkového stavu, která nutně musela mít vliv na rozsah povolení R. i K.
Jak uvádí soud, „hodnota příkonu je podmínkou sine qua non k tomu, aby žalovaný vůbec vydal povolení k emisím.“ Nelze tak dojít k jinému závěru, než že otázka tepelného příkonu je podmínkou rozhodnou pro vydání povolení. Ministerstvo proto nepochybilo, pokud za tímto účelem zahájilo samostatné řízení z moci úřední.

K rozsahu zařízení

Určení rozsahu zařízení, resp. posouzení, zda jednotlivé zdroje emisí obou žalobkyň tvoří jediné zařízení, je klíčovou otázkou. Zdánlivě je to jednoduché: Původně existovalo jedno zařízení R., které vlastnila a provozovala pouze žalobkyně R. na základě jednoho povolení k emisím. Ta se posléze smluvně dohodla s žalobkyní K. na přenechání užívání (nikoliv převodu vlastnického práva samostatného provozu plynové kotelny, tedy části emisních zdrojů, a zbývající část (zjednodušeně řečeno sušicí věž Ballestra) provozovala nadále.

Ale tak jednoduché to není – a při-znávám, že v tomto ohledu mám přes respekt k rozhodnutí soudu také vážné pochybnosti nad tím, jestli zde logické zřetězení kroků není trochu svérázné. Na základě výše uvedené chronologie ministerstvo plynovou kotelnu s kotly původně vyjmulo z povolení R. a zahrnulo je do nového povolení K. Uvedlo ale, že z pohledu EU ETS jde jen o administrativní rozdělení zařízení, jež nadále zůstává jedním celkem, přičemž z hlediska „posouzení zařazení zařízení ve smyslu souvisejících zdrojů emisí provozovaných ve stejné lokalitě do EU ETS je při stávajících parametrech a stávajícím způsobu provozu zařízení rozhodující celková souhrnná kapacita všech těchto zdrojů, tj. zdrojů, jež nadále mají být zařazeny v rozsahu povolení k emisím pro zařízení CZ-0005, a zdrojů, jež jsou zahrnuty v rozsahu samostatného povolení k emisím CZ-0491–22 vydaného pro kotelnu.“

To je řešení vpravdě šalamounské, ale ministerstvu tato „kaučukovost“ umožnila po nějakém čase z problému slušně vybruslit. Jakmile totiž snížením tepelného příkonu na sušicí věži Ballerstra a na jednom z plynových kotlů klesly hodnoty příkonu na každém ze „separovaných“ zařízení pod 20 MW, což by znamenalo vyschnutí příjemného finančního zdroje, ministerstvo bez
zaváhání pravilo, že přece všechny zdroje emisí nadále tvoří jeden technicky propojený celek – jde tedy stále o jedno zařízení, jako tomu bylo před popsaným „rozdělením“.
Soud uvádí, že v obecné rovině přitom nemá ministerstvu co vytknout. Já bych řekl, že když něco nechci dělit, nedělím to – ani „jen administrativně“.

Nakonec má ovšem pravdu ministerstvo, když říká, že „pak nehrozí obejití systému EU ETS.“ Jistě – učiníme-li všechny normy kaučukovými, nebude už hrozit „obejití ničeho“, dalo by se trpce poznamenat.

Jak se co interpretuje

Je-li jedním z problémů současnosti značná míra neurčitosti některých pramenů práva, jiným, neméně významným problémem je praxe návodů. Už jsme si na to zvykli do té míry, že v této kauze soud otevřeně uvádí: „Žalovanému nelze vytýkat, opíral-li se o (různá) další vodítka, jako je i zmiňovaný metodický pokyn. Rozhodně přitom není pravdou, že by snad žalovaný založil svá rozhodnutí jen na výkladu tohoto pokynu. Z obsahu rozhodnutí obou stupňů je zřejmé, že daný pokyn sloužil toliko jako výkladová pomůcka, nikoliv výhradní zdroj, na základě kterého by snad žalobkyním ukládal jakékoliv povinnosti.“

V této souvislosti soud vyslovuje též souhlas s použitím principu co nejširšího vymezení zařízení. Podle směrnice 2003/87/ES, pokud se zjistí, že je v daném zařízení prahová hodnota pro kapacitu u kterékoliv činnosti uvedené v této příloze překročena, zahrnou se do povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů všechny jednotky, v nichž dochází ke spalování paliva, vyjma ty, jež jsou určeny pro spalování nebezpečného nebo komunálního odpadu.

Při posuzování, zda zařízení spadá do EU ETS, má příslušný správní orgán hned v prvním kroku použít nejširšího vymezení zařízení. Na to pak navazuje i ustanovení, podle kterého, jestliže provozovatel zařízení provozuje ve stejném zařízení nebo stejné provozovně více činností, které spadají pod totéž označení, výrobní kapacity těchto činností se sčítají. Zakládá-li se rozhodnutí o zahrnutí zařízení do systému obchodování na výpočtu jeho celkového jmenovitého tepelného příkonu, sčítají se jmenovité tepelné příkony všech technických jednotek, které jsou jeho součástí a v nichž dochází ke spalování paliva. Těmito jednotkami mohou být všechny typy kotlů, hořáků, turbín, topných těles, topenišť, spalovacích, vypalovacích a jiných pecí, trub, sušiček, motorů, palivových článků, spalovacích jednotek spalování technologií chemického cyklu, pochodní a termických nebo katalytických dodatečných spalovačů.

Oficiální výklad tedy zní:
Pod jedno zařízení (jeden celek) je třeba začlenit veškeré jednotky, v nichž dochází ke spalování paliva, tak, aby zařízení zahrnovalo veškeré související zdroje emisí. Neoficiální výklad, který přidávám, by mohl znít obdobně, jen místo slůvka „třeba“ by obsahoval pojem „možno“ – v tom totiž spočívá ona kaučukovost úpravy, které vytýkám, že se zbytečně tváří dispozitivně, jako by ponechávala na podnikajících subjektech, jak si mezi sebou smluvně nastaví pravidla. Podle závěru soudu je výsledek zcela zřejmý: Naplňuje-li určitý zdroj emisí podmínky § 2 písm. a) zákona o povolenkách, tedy že je mezi ním a zbytkem zařízení technická souvislost, nepochybně je třeba jej zahrnout pod jedno zařízení.

Kdo je provozovatelem zařízení

Platí tudíž, že plynová kotelna tvoří se zbytkem zařízení R. jedno zařízení. V souvislosti s tím vyvstala důležitá a příznačná otázka, jestli lze v takovém případě disponovat pouze jedním povolením k emisím na jedno zařízení, pro které by muselo ministerstvo určit jen jednoho držitele.

Problém, který už byl nastíněn, spočívá v tom, že tuzemská úprava byla do 31. 12. 2024 „papežštější než papež“. Na rozdíl od ní totiž evropské právo vydání povolení jen pro část zařízení (pokud jej provozuje více provozovatelů) umožňuje. Zároveň je však třeba říci, že to nijak nereflektuje situaci, kdy by v důsledku umělého rozdělení zařízení vypadly emisní zdroje ze systému EU ETS, a stejně tak to koliduje s principem co nejširšího vymezení zařízení.

„Z tohoto důvodu se zdejší soud přiklonil k tomu, že směrnice 2003/87/ES umožňuje vydání více povolení pro části zařízení, čemuž ostatně odpovídá i aktuální znění zákona o povolenkách. Nejlépe to zajišťuje naplnění všech principů systému emisních povolenek: vylučuje to, aby technicky jednotná zařízení jen v důsledku rozdělení ze systému vypadla, a zároveň umožňuje přiřadit povolení skutečnému provozovateli, jenž má nejlepší možnosti plnit stanovené povinnosti.“ Nejspíše to však kriticky vypovídá o tom, že legislativní stav není ideální a že se bez široce pojaté interpretační práce soudu neobejde.

Soud v tomto duchu dodává, že i kdyby snad měl dovozovat, že směrnice možnost vydání povolení i pro část zařízení vyžaduje, neměnilo by to nic na tom, že oběma žalobkyněmi provozované části by stále byly součástí systému EU ETS a žalobkyně by stejně musely plnit s tím spojené povinnosti (ač se vydání samostatných povolení, jinak řečeno setrvání v systému emisních povolenek, logicky nedomáhají).

Provozovatel, nebo vlastník?

Cílem vydání povolení k emisím je možnost a schopnost jeho držitele prakticky a technicky zajistit monitoring vykázaných emisí. Tuto povinnost, jak uvádí soud, logicky může plnit jak skutečný provozovatel zařízení, tak za určité situace i jeho vlastník. V „naší“ kauze žalobkyně R. jako vlastník celého areálu s výrobním závodem a všech tam umístěných zdrojů tuto možnost podle ministerstva měla. Plynoměr (platí, že výsledné emise jsou násobkem množství spotřebovaného plynu) je umístěn před plynovou kotelnou. Pokud by i nadále provozovala plynovou kotelnu společnost K., lze si jen stěží představit, že firma R. jako vlastník plynové kotelny a pozemku, na kterém se nachází plynoměr, si nemůže zjednat přístup k potřebným údajům pro vykazování emisí.

Vychází-li soud z toho, že v rozhodné době bylo možné vydat jen jediné povolení a určit tak jediného (formálního) provozovatele, ministerstvo logicky zvolilo firmu R., která není jen pouhým vlastníkem kotelny. Kotelna v daném případě jako samostatné zařízení neexistuje. Pokud by emisní zdroje byly samostatným zařízením (což by vyplývalo z jejich „technické nezávislosti“) s různými vlastníky, situace by nepochybně byla jiná.
Soud uzavírá, že námitky stran určení provozovatele zařízení proto nejsou důvodné. Postup správních orgánů byl tedy logický a v souladu s právní úpravou.

Malá ponaučení

Možná je tento text na rozdíl od většiny příběhů, o nichž zde referujeme, trochu obtížný, na první pohled nezáživný a celkem nudný (pomineme-li ovšem přímé aktéry, kteří se v průběhu procesu jistě nenudili). Myslím však, že nějaká ta ponaučení přece jen přináší.

Ponaučení první: Právo je nejsložitější normativní společenský systém, bez kterého bychom se jako organizovaná společnost neobešli. Tím ovšem – bohužel – není řečeno, že právo je dokonalé. Případ, o kterém jsem tentokrát psal, je toho podle mne docela výstižným příkladem. Kritickým posouzením bude muset dříve nebo později projít celý (evropský) systém emisních povolenek, který je založen na velmi labilních a v mnoha ohledech sporných základech, což se celkem přirozeně promítá i do ne zcela ujasněné právní úpravy – a v české realitě ještě navíc, jak jste si mohli přečíst,
naráží (či alespoň naráželo) na mnoho zádrhelů.

Ponaučení druhé: Aspekty, které souvisejí s technickými a technologickými parametry a zároveň mají právní konsekvence, musí sice primárně sledovat každý vlastník a provozovatel, ale dodavatelské, montážní a opravárenské odborné firmy by měly jednak plnit roli expertní a poradenskou (což rozšiřuje jejich podnikatelské možnosti), jednak samy ve svém zájmu správně posuzovat i tyto širší právní souvislosti, což jim umožní vyhnout se eventuálním konfliktům v budoucnu.

Ponaučení třetí: Právo je třeba respektovat. To neznamená stavět se k němu nekriticky, nevyužívat všech právních prostředků k docílení vlastních potřeb a zájmů. Ale hledat cesty, jak je obejít, jen málokdy vede k úspěchu. Škoda, že pro nasvícení, kudy vlastně cesta vede, musí tak často nastoupit soud.