O trestu a náhradě škody

Když se v souvislosti s právními případy řekne „trest“, každému naskočí husí kůže. Trest je slovo s obsahem drakonickým. Když naopak řeknete „náhrada škody“, celkem to s nikým nic neudělá. Jestliže někdo způsobí jinému škodu (nebo jinou újmu), máme za samozřejmé, že by ji měl poškozenému uhradit (přiznejme si: toto „neotřesitelné pravidlo“ platí pro ostatní; pokud jde o nás samotné, najdeme si mnohdy tisíce důvodů, proč „jsme za to přece nemohli“, proč „by se to stejně bylo stalo“, proč „za to může někdo jiný“ nebo aspoň „také někdo jiný“). Podívejme se tentokrát na dva případy, které nás možná přivedou k zamyšlení nad tím, že to celé není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Případ neoprávněného odběru zemního plynu

Zpracováno podle usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 25 Cdo 714/2024

Pan L. N. si jednoho krásného dne pořídil dům. Nebyla to rozhodně žádná obdivuhodná stavba, žádný načančaný zámek. Popravdě řečeno – byl to barák v prachmizerném stavu, prakticky neuživatelný. Pan N. měl ovšem plán a bez velkých prodlev se pustil do rekonstrukce. Při té příležitosti musel řešit mimo jiné – a jak se ukázalo, bylo to osudové řešení – také energie. Ta barabizna byla totiž připojena na rozvod zemního plynu, jenže společnost G., která plyn dodávala, dodávky ukončila a demontovala domovní plynoměr.

Rekonstrukce pokračovaly a pan L. N. konečně začal do inovované nemovitosti stěhovat nájemníky. V bytech se objevily různé plynové spotřebiče a po nějaké době se v celém objektu začalo plynem i vytápět. Mělo to ale háček. Pan N. totiž žádnou novou smlouvu o dodávce plynu neuzavřel. Zanedlouho ovšem společnost G. zjistila neoprávněné propojení odběrného plynového zařízení za pomoci plynoměru, který nebyl v jejím vlastnictví. Jak lakonicky praví soudní spis, „byla za asistence policie provedena demontáž plynoměru, o němž L. N. tvrdil, že jej namontoval o den dříve kvůli zkoušce otopné soustavy. Spotřeba plynu za dva dny provozu však zjevně neodpovídala pouhé zkoušce otopné soustavy, nýbrž odpovídala provozu, při němž bylo používáno několik spotřebičů, které na soustavu byly napojeny.“

Tisícovka? Směšná částka

Mašinerie veřejné moci se rozjela. S plynem nejsou žerty, s veřejnou mocí ještě menší a se soudy už vůbec žádné. Přišlo trestní oznámení, věci se chopil okresní soud. To ještě nedopadlo tak špatně, protože věc, původně kvalifikovaná jako trestný čin, byla postoupena městskému úřadu jako přestupek proti majetku a pan N. vyfasoval pokutu za přestupek spočívající v neoprávněném odběru plynu.

Celkem o nic nešlo, bloková pokuta činila 1000 Kč a pachatel ji uhradil. V průběhu trestního řízení byla vyčíslena škoda, která společnosti G. vznikla neoprávněným odběrem. Okresní soud dospěl k závěru, že se nepodařilo prokázat konkrétní počet dní, kdy k neoprávněnému odběru docházelo, a proto vyšel z vyhláškou stanovených pravidel provozu přepravní soustavy a distribučních soustav v plynárenství a určil počátek doby neoprávněného odběru ke dni posledního odečtu. Celkový neoprávněný odběr pak vyčíslil na 318 tisíc. A to už je přece jen citelné.

Kolik plynu proteklo?

Pan L. N. se tedy se svým odvoláním obrátil na vyšší instanci – krajský soud. A ten velmi zřetelně poukázal na jednu „zradu“, se kterou odvolatel zjevně nepočítal. Parafrázujme (a zčásti citujme) ze soudního zdroje: „Krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním dospěl k závěru, že žalovanému se nepodařilo vypočtenou spotřebu plynu nijak vyvrátit, protože nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jiný způsob stanovení výše náhrady škody než podle příslušné vyhlášky.

Vzhledem k tomu, že se v trestním a následně přestupkovém řízení nepodařilo určit dobu, od kdy neoprávněný odběr plynu trval, byla tato okolnost v trestním (přestupkovém) řízení hodnocena ve prospěch žalovaného. V trestním, resp. přestupkovém řízení však nebylo vydáno žádné rozhodnutí, kterým by byl soud v této věci vázán v občanském soudním řízení.

V tomto řízení je rozložení důkazního břemene opačné než v trestním či přestupkovém řízení. Podle vyhlášky je při nejistotě třeba vycházet z posledního odečtu a je na žalovaném, aby prokázal údaj jiný. Nejde tak o prokazování negativního tvrzení, které by nebylo možné, nýbrž jde o prokázání okolností, které odběr v daném rozsahu vylučují. Při výpočtu výše škody za neoprávněně odebraný zemní plyn postupoval okresní soud správně a dospěl k závěru, že žalovanému se nepodařilo účtovanou spotřebu nijak vyvrátit.“

To bylo pro pana L. N. více než mrzuté. Není se tedy co divit, že podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Namítal v něm s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že se obecné soudy odklonily od ustálené rozhodovací praxe, pokud jde o posouzení otázky výpočtu výše škody za neoprávněný odběr plynu. Trestní řízení, jak pan H. zdůrazňoval, vyústilo v postoupení věci správnímu orgánu jako pouhý přestupek a v přestupkovém řízení byl prokázán neoprávněný odběr plynu žalovaným pouze ve dvou dnech – za tento odběr by náležela náhrada škody ve výši přibližně 650 Kč, kte­rou také zaslal na účet poškozené společnosti. Jestliže by tedy snad měl být v občanském soudním řízení dovozen opak, musel by být po­dle názoru dovolatele prokázán. To ale obecné soudy neučinily, pouze formalisticky aplikovaly vyhlášku.

Právo má řešení

A tak začali „úřadovat“ soudci Nej­vyššího soudu. Ti se podobnými případy zabývali již dříve a u způ­sobu jejich řešení byli odhodláni setrvat. Neoprávněným odběrem zemního plynu podle jejich názoru nepochybně škoda vzniká – a ne­lze­li ji stanovit podle zjistitelných a doložitelných údajů (tzn. na zákla­dě jasných důkazů) nebo nebyla­li sjednána mezi škůdcem a poškoze­ným vzájemnou dohodou, výši ta­kové škody soud stanoví podle pří­slušné vyhlášky.

Škůdce přitom zatěžuje důkazní bře­meno, jestliže by chtěl prokázat, že výše škody takto určená ve skuteč­nosti není kompenzací újmy způso­bené poškozenému, nýbrž sankcí, která nepřiměřeně zasahuje do jeho majetkových práv. „Jestliže škůdce důkazní břemeno unese, je soud povinen zhodnotit všechny relevantní okolnosti a provedené důkazy a výši škody stanovit podle spravedlivého uvážení všech jednotlivých okolností případu,“ dodali nejvyšší soud­ci a odkázali na poměrně bohatou předchozí judikaturu, která zastává stejný názor.

Vyhláška, která podzákonným způ­sobem reguluje pravidla výpočtu, tedy nemá být aplikována mecha­nicky, ale je třeba zohledňovat spe­cifické okolnosti případu tak, aby se zjištěná škoda blížila co nejvíce ško­dě skutečné, byť ji často lze v této oblasti zjistit jen velice obtížně. Ten­to interpretační přístup znamená, že v odůvodněných případech soud nemusí za každých okolností „vy­hláškový“ způsob výpočtu paušálně akceptovat, zejména v případech, kdy škůdce prokáže, že výše škody za neoprávněně odebraný zemní plyn (obdobně je tomu i u elektric­ké energie) vypočtená podle vyhlášky mnohonásobně překračuje jeho platby za plyn ve srovnatelných ob­dobích před neoprávněným odbě­rem. Jak plyne z judikatury Ústavní­ho soudu, obecný soud v takovém případě musí zohlednit i další okol­nosti, které jej mohou v maximální míře přiblížit ke stanovení skutečné výše způsobené škody.

Neprokázals? Zaplať!

V případu, který sledujeme, se ne­podařilo zjistit přesnou dobu, od kdy neoprávněný odběr trval, zda již od ukončení odběru a odmonto­vání plynoměru, nebo od nějakého pozdějšího data. Za této situace, kdy nebylo možné určit celkovou spotřebu neoprávněně odebrané­ho zemního plynu podle změře­ných nebo jinak prokazatelně zjis­titelných údajů, okresní i krajský soud podle názoru Nejvyššího sou­du správně vycházely při výpočtu náhrady z vyhlášky o měření ply­nu a způsobu stanovení škody při neoprávněném odběru plynu, a to v závislosti na době trvání neopráv­něného odběru, počtu a příkonu in­stalovaných plynových spotřebičů.

Na základě těchto úvah Nejvyšší soud dovolání pana L. N. odmítl.

Kde leží důkazní břemeno

A poučení, které bychom si z toho měli vzít? Kompenzační postih je v podstatě náhradou způsobené újmy a nemá sankční charakter. Když to hodně zjednodušíme: vrá­tit to, co jsem neoprávněně získal, není trest a nemá tak být pociťová­no. V obecném povědomí je hlubo­ce zakořeněna představa, že trest (sankce) je tím nejpřísnějším po­stihem. Jenže realita bývá mnohem barevnější než nějaká teorie. Tady jsme to viděli: Deliktem je v tomto případě neoprávněný odběr zem­ního plynu, který v sobě v principu nese známky krádeže, protiprávní­ho zmocnění se něčeho, co delik­  ventovi nepatří. V deliktním právu (trestním i správním) ovšem gene­rálně platí, že je to veřejná moc, kdo musí snést všechny důkazy a jasně prokázat něčí vinu. V tomto případě se veřejné moci podařilo prokázat pachateli vinu pouze za přestupek (tedy v rovině správního trestání), za což byla uložena pokuta 1000 Kč.

Naproti tomu v civilním řízení leží důkazní břemeno na tom, kdo něco tvrdí. Jestliže se mu tvrzení proká­zat nepodaří, úspěchu se nedobere. V některých případech navíc právo obsahuje jakousi pomocnou formu­li: nepodaří­li se prokázat, jak se věc ve skutečnosti měla, použije se prá­vem stanovená metoda určení výše škody. Výsledkem zde je rozhodnu­tí, že škůdce musí nahradit více než třísetkrát vyšší částku, než činila sankce uložená v řízení o spácha­ném deliktu.

Případ smrtelného selhání

Zpracováno podle usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 8 Tdo 346/2008

To, co jsme si ukázali na prvním pří­padu, který jsem tentokrát vybral, by nás ale nemělo vést k nějakým pomýleným závěrům, že snad trest­ní právo je „laskavější“ než právo civilní. Sáhnu tedy úmyslně k jedno­mu staršímu soudnímu rozhodnutí, které podle mne dobře dokumentu­je, v čem tkví podstata věci.

Správce a provozní technik

Jeden obvodní soud v Praze před lety uznal vinnými pány Z. K. a P. B. Každý z nich měl podle sou­du na svědomí něco jiného, v obou případech protiprávního.

Pan K. byl jednatelem společnos­ti K., spol. s r. o., který vykonávala správu domu. Za vinu mu bylo kla­deno, že „nezajistil odstranění závad komínových průduchů a připojených spotřebičů, které byly zjištěny z revizních zpráv, přičemž o výčtu zjištěných závad věděl jednak ze zprávy revizní techničky O. L. a jednak zprávy kominíka F. F., které mu byly předány provozním technikem P. B.“
Byl přitom podle smlouvy o správě domu a také podle tehdejší právní úpravy týkající se čištění komínů povinen zajistit odstranění těchto závad. A co horšího, podle zjištění soudu v důsledku neodstraněných závad došlo jednoho dne k úmrtí nájemníka bytu v důsledku otravy oxidem uhelnatým.

Již zmiňovaný pan B., provozní tech­nik, v tom ovšem „jel“ také, neboť „převzal revizní zprávy, seznámil se s jejich obsahem, ve kterém byly konkretizovány závady na komínových průduších a připojených spotřebičích, nereagoval na závěr uvedených zpráv a nezajistil jejich odstranění.“ Tím pro změnu porušil povinnosti stanovené v pracovní smlouvě a ve vyhlášce o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení.

V obou případech jednání obvině­ných soud kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví a uložil každé­mu z pachatelů podmíněný trest odnětí svobody. Nároky na náhra­du škody odkázal trestní soud do řízení ve věcech občanskoprávních.

Pánové K. i B. se bránili u nadříze­ného soudu. Ten ale jejich odvolání zamítl. Věc tak byla v trestněpráv­ní rovině pravomocně rozhodnuta. Protože ani s tím se obvinění nesmí­řili, putovala k Nejvyššímu soudu je­jich dovolání.

Obvinění se brání

Obviněný Z. K. se bránil námitkou, že soud údajně zaměnil koncepci trestní odpovědnosti s odpověd­ností podle (v rozhodné době plat­ného) obchodního zákoníku. Spo­lečnost K. podle jeho přesvědčení zajišťovala správu domu řádně, což se týkalo i provádění kominických prací, k jejichž realizaci uzavřela smlouvu s F. F. o poskytování komi­nických prací. Jak plyne ze znalecké­ho posudku, který byl uplatněn jako důkazní prostředek, klíčové bylo, že průduch komína byl až nad horní úroveň sopouchu zcela zaplněn sa­zemi a zbytky malty, a proto byl ko­mín zcela nefunkční. Pokud by byl F. F. řádně prováděl kontrolu a čiště­ní komínů, k fatálnímu následku by podle pana K. nedošlo, z čehož pod­le něj plyne, že mezi jeho postupem a úmrtím poškozeného J. T. příčinná souvislost neexistovala.
Podobně pan K. namítal, že jeho společnost zajistila plnění povin­nosti revidovat plynová zařízení, a to prostřednictvím kvalifikované osoby – revizní techničky O. L. Po­dle pana K. tedy v trestním řízení před obvodním soudem (a v návaz­nosti na to před soudem druhé in­stance) nebyla prokázána jeho vina, nýbrž právě jen porušení povinnos­tí ze strany kominíka F. F. a revizní techničky O. L. A protože pod hes­lem „já nic, já muzikant“ je, jak zná­mo, třeba shromáždit vždy co nej­více argumentů, přidal pan K. pro jistotu ještě další námitku spočíva­jící v tom, že „od toho“ byl přece v jeho firmě zaměstnán provozní technik P. B.

Právě náplní jeho práce bylo „zajišťovat opravy dodavatelskými firmami a provádění kontroly oprav, navíc byl osobou odpovědnou za odstraňování závad technického rázu v nemovitostech, příp. havarijních stavů vzniklých v domech spravovaných společností K., a za kontrolu termínů příslušných revizí.“ Je přece absurdní, prohlašoval pan K., abych jako jednatel měl povinnost kontrolovat po odborně kvalifikova­ných osobách jejich práci – vždyť já sám tu odbornou kvalifikaci ve všech záležitostech, které jste mi „přišili“, ani nemohu mít! Jakou po­vinnost jsem tedy jako jednatel spo­lečnosti porušil, když jsem zajistil plnění úkolů prostřednictvím kvali­fikovaných dodavatelů služeb v da­ném oboru a vytvořením pracovní pozice provozního technika? Nic jsem nezavinil, trestní odpovědnost na mě tedy nesvalujte. Jestli jsem v něčem nedostál objektivní odpo­vědnosti podle civilního práva, pro­kažte mi to.

A nutno poznamenat, že tato svá plamenná prohlášení doprovodil i faktickými činy – v rámci civilního řízení nabídl jménem společnosti rodičům poškozeného finanční od­škodnění, které akceptovali.

Myslím, že si pozorný čtenář snad­no povšimne, že se opět dostává­me k úvahám „rovnováhy“ mezi trestněprávním postihem na stra­ně jedné a odpovědností za škodu (spojenou s její náhradou) na stra­ ně druhé. Ta dichotomie není vů­bec jednoduchá. Zatímco pan N. z předchozího případu by byl nej­spíš spokojen, kdyby se věc „od­byla“ postihem v rovině správního trestání, pan K. byl zcela opačného názoru.

Obviněný provozní technik P. B. v dovolání tvrdil, že v jeho pracov­ní náplni nebylo zajišťovat opravy dodavatelskými firmami a prová­dět kontrolu těchto oprav. Měl na starosti pouze předpis nového nájemného v souvislosti s vybíráním nájemného ze spravovaných bytů, evidenci změn v počtu osob bydlí­cích s nájemníkem a podobné ad­ministrativní činnosti. Zajišťování oprav je podle něj v jeho pracovní smlouvě uvedeno jen v souvislosti s přijímáním oznámení nájemníků o závadách a haváriích v bytech, ni­koliv v souvislosti se zajišťováním oprav z revizních zpráv.

Co si myslí státní zástupce?

Zajímavé bylo, jak se k věci vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podání obvi­něného P. B. považoval za důvodné, protože podle něj z ničeho neplyne, že by jako provozní technik „byl osobou, která – ačkoliv to neměla ve své pracovní náplni výslovně uvedeno – byla vedle běžného styku se stranami a zajišťování odstraňování jimi nahlášených závad též povinna zajišťovat odstraňování závad podle revizních zpráv.“

Naproti tomu dovolání obviněného Z. K. považoval za zjevně neopod­statněné. Nelze mu sice – uváděl státní zástupce – vytýkat vadnou práci kominíka F. F., ale to nebyl je­diný klíč k věci. Další příčinou úniku oxidu uhelnatého byly řadu let exis­tující závady komínových průduchů a k nim připojených spotřebičů, což potvrzovaly i revizní zprávy, a po­vinností správce domu nepochyb­ně bylo zjištěné závady odstranit.

Trestný čin ublížení na zdraví

Nejvyšší soud měl tedy „všechno na stole“ a mohl začít jednat. Vyšel z toho, že oba dovolatelé především namítali nesprávné právní posouze­ní věci. Obviněný Z. K. je spatřoval v tom, že soudy zaměnily jeho objektivní obchodně právní odpovědnost majitele a jednatele společnosti za odpovědnost trestní, která podle něj nebyla naplněna. Navíc uváděl, že k vlastnímu zajišťování správy nemovitosti zřídil místo provozního technika, jím se stal P. B. Ten namítal, že nebyla naplněna objektivní stránky trestného činu.

Řekněme si nejprve – sledujeme-li logiku kroků Nejvyššího soudu – několik slov ke stěžejním pojmům, s nimiž se zde manipuluje.

Trestného činu ublížení na zdraví se podle tehdejší úpravy dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z hlediska subjektivní stránky, tj. vnitřního vztahu pachatele činu k věci, se zde vyžaduje nedbalost, jejímž kritériem je zachovávání určité míry opatrnosti pachatele.

Jak uvádí soud na základě komentářové literatury, „objektivní vymezení míry opatrnosti žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti. Jen výjimečně žádá od některých skupin osob vykonávajících určité povolání nebo zaměstnání určitou vyšší míru opatrnosti. Rozsah náležité opatrnosti je třeba zpravidla zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů; při výkonu některých povolání vyplývá nejen z bezpečnostních předpisů publikovaných ve Sbírce zákonů, ale i z technických norem apod.“

Porušení důležité povinnosti

Dalším významným pojmem je „porušení důležité povinnosti“. Jak Nejvyšší soud upozorňuje, „nejde o porušení jakéhokoliv předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost např. tím, že má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost.“

Nezpochybnitelný skutkový stav

Tato obecná východiska „přiložil“ Nejvyšší soud na mapu skutkového stavu, jak jej zjistil soud nalézací (dovolací soud skutkový stav znovu neprověřuje, jak už jsme si v této rubrice nesčíslněkrát řekli). Dospěl tak ke stěžejním závěrům:

1. Na základě regulérní smlouvy s majitelem domu odpovídala za správu domu společnost K. Ve smlouvě je stanoven rozsah správy, provozně periodické povinnosti, mezi které je zahrnuto zajištění periodických revizí a technických prohlídek podle ČSN elektrorozvodů, hromosvodů a plynových rozvodů, v odstavci nazvaném údržba, opravy a rekonstrukce je uvedeno mj. zabezpečení havarijního zajištění před následnou opravou, provedení návrhu oprav a rekonstrukcí včetně rozpočtu nákladů, všechny tyto práce včetně odborné přejímky provedených prací a kontroly správnosti faktur.

Dále ze smlouvy vyplývá, že pod průběžné činnosti spadaly dodavatelské zajištění smluv a služeb nezbytných k provozu domu a průběžná kontrola plnění služeb a dodávek plynu, čištění komínů po provedení jejich pasportizace, sledování platnosti periodických revizí dle ČSN plynových rozvodů společných prostor a zajišťování na základě objednávek vlastníka domu.

2. V domě proběhlo několik revizí, poslední dvě provedla revizní technička O. L. Ta v revizních zprávách uvedla závady (např. únik plynu u převlečné matice plynoměru, aj.), stanovila termíny k jejich odstranění a řádně je předala společnosti K. Proto, jak soud konstatuje, nemohou vznikat pochybnosti, že informace o závažných závadách v bytě nájemníka Ing. J. T. se do dispozice společnosti K. dostaly prostřednictvím revizních zpráv O. L.

3. Je nesporné, že ze strany odpovědných osob došlo k porušení povinností vyplývajících z právních předpisů citovaných znaleckým posudkem Ing. P. P., znalce z oboru technické obory, specializace plynové spotřebiče (šlo o tehdy platné vyhlášky o čištění komínů, o revizích plynových zařízení a o vyhrazených plynových zařízeních a o technické normy ČSN 73 4201, TPG 704 01 a ČSN 38 6405).

Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že pokud soudy obou stupňů zjistily, že „obviněný P. B. jakožto provozní technik společnosti K. převzal od revizní techničky O. L. zmíněné dvě revizní zprávy, minimálně s obsahem jedné z nich (jak sám doznal) se seznámil, ale již nepodnikl nic k tomu, aby byly závady ve zprávě uvedené odstraněny, pak u něho o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví nemůže být pochyb.“

Odvolací soud podle názoru soudu dovolacího jednoznačně vyvrátil námitku obviněného B., že zajišťování oprav měl na starosti jen v souvislosti s přijímáním oznámení nájemníků o závadách a haváriích v bytech, nikoliv v souvislosti se zajišťováním oprav z revizních zpráv, protože „takový zúžený výklad povinností provozního technika ve firmě, kde tuto funkci vykonává jako jediný, je zcela nepřijatelný. V pracovní smlouvě má provozní technik jednoznačně stanoveno, že se bude řídit zákonnými předpisy,“ jimiž jsou v uvedeném případě příslušné vyhlášky a státní technické normy.

Když jste ve firmě tři …

V této souvislosti (jakoby mimochodem) se Nejvyšší soud dotkl i otázky, na kterou chci zvlášť upozornit, ačkoliv se o ní v judikatuře ani v literatuře příliš nemluví, ale vzhledem k realitě i v oblasti podnikatelských subjektů působících ve sféře topenářství a instalatérství je mimořádně signifikantní.

Jde – zjednodušeně řečeno – o problém malých podniků a živností (a obecně si myslím, že přehlížení tohoto problému svědčí o tom, že normotvůrci a politické i ekonomické elity v některých ohledech nemají o praktické realitě příliš přehled).

Soud v odůvodnění svého rozhodnutí totiž konstatuje: „Zároveň nelze přehlédnout, že personální složení společnosti K. tvořily pouze tři osoby včetně sekretářky, přitom na pozici provozního technika pracoval jen obviněný P. B., který se navíc stal také prokuristou společnosti. Jeho vztahy s majitelem a jednatelem společnosti (spoluobviněným Z. K.) byly natolik úzké a pracovní náplň obou tak provázaná, že tvrzení obviněného, že měl na starost jenom vyřizování oprav nahlášených nájemníky, nelze akceptovat.“ Aniž by to bylo ústředním tématem tohoto příspěvku, musím zdůraznit, že právní řešení problému, který má částečné kořeny v rozbujelé byrokracii a komplikuje v mnoha ohledech činnost podnikajících subjektů těchto kategorií, je v našem právním řádu neuspokojivé.

Lze se zbavit odpovědnosti?

Vraťme se ale k naší kauze. Podle názoru Nejvyššího soudu byl popis závad zjištěných při opakovaných revizích v bytě poškozeného natolik alarmující, že je provozní technik společnosti nemohl brát na lehkou váhu. Bohužel – bral. Je zřejmé, že obviněný P. B. „nejednal ani se základní mírou opatrnosti, která by na jeho pozici provozního technika měla být samozřejmostí.“ Nejvyšší soud z toho dovozuje, že subjektivní stránka trestného činu ve formě vědomé nedbalosti (pachatel ví, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí) byla ze strany pana B. naplněna.

Pokud jde o námitky pana K., skutečně není možno směšovat objektivní obchodněprávní (soukromoprávní) odpovědnost s odpovědností trestní, která je založena na zásadě individuální odpovědnosti fyzické (dnes již ovšem i právnické) osoby, nezná kolektivní odpovědnost, ani odpovědnost za cizí vinu (pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám). Jenže ke
směšování civilně- a trestněprávní odpovědnosti v projednávané věci nedošlo.

Prokletí malé firmy

Jak Nejvyšší soud vysvětluje tento svůj závěr? Především tím, že obviněný se trestní odpovědnosti nemůže zbavit jen tím, že jako jednatel zřídí místo odpovědného pracovníka, v tomto případě provozního technika, kterému svěří úkol kontrolovat revizní zprávy a odstraňovat zjištěné závady. „Taková námitka,“ uvádí Nejvyšší soud, „by snad mohla být považována za relevantně uplatněnou ve společnosti čítající několik stovek, příp. tisíců zaměstnanců, s víceúrovňovou strukturou a odděleným managementem.“

Ejhle – opět se nám vrací na stůl problém malých firem, o kterém se zmiňuji výše. Soud jej docela barvitě popisuje: „Z výpovědí samotných obviněných i sekretářky společnosti D. Z. však vyplynulo, že ve společnosti pracovaly pouze tři osoby, že revizní zprávy v podstatě přebíral ten, kdo byl zrovna přítomný (sekretářka je dávala na stůl obviněnému P. B.), že oba obvinění měli pravidelné páteční porady, a také že obviněný Z. K. práci provozního technika kontroloval.“

Ano, takhle nějak to v praxi vypadá. A jen to potvrzuje mou poznámku o tom, že by bylo zapotřebí s tím legislativně něco udělat. Míním – rozumně udělat, nikoliv přidat do rozrůstající se sbírky regulací všeho ještě něco dalšího, co malým podnikům a živnostníkům práci jen dále ztíží!

Vina a trest

Jisté je, že zprávy o tom, co se děje, někde ve firmě K. byly (zřejmě někde, kam je položila sekretářka). Soud logicky uvádí: „Pokud by bylo vše zajištěno řádně a v souladu s právními předpisy a technickými normami, pak by oba obvinění nemohli nezjistit, že v bytě nájemníka Ing. J. T. se již několik let vyskytují závažné závady, které je nutné ihned odstranit, a objednali by provedení oprav.“ Tvrdé, ale korektní konstatování. Jasně z něj plyne, že vše, co bylo uvedeno k otázce zavinění obviněného P. B. a porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho funkce a uložené mu podle zákona, se vztahuje i na obviněného Z. K.

Doplňme ještě, že tento obviněný namítal, že jeho jednání nenaplňovalo materiální stránku souzeného trestného činu, jíž byl v době, kdy se případ odehrával, míněn znak společenské nebezpečnosti (čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu). Nejvyšší soud k tomu poznamenal, že nebezpečnost činu pro společnost je zde naopak zvyšována nedodržením vyšší míry opatrnosti, která i tomuto obviněnému vyplývala z příslušných předpisů a technických norem, a rovněž fatálním následkem.

Výsledek? Nejvyšší soud přisvědčil soudům nižších stupňů v tom, že oba obvinění Z. K. a P. B. naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví, a dovolání odmítl.