Fotovoltaika v soudní síni

Léto tohoto roku se zapsalo do našich myslí mnohými způsoby. Část veřejnosti usoudila, že – až na pár dní – žádné nebylo, neboť panovaly teploty příznačné spíše pro polovinu května. Meteorologové a klimatologové těmto nespokojencům (mezi které se hrdě hlásím) sdělili, že se hluboce mýlí – léto bylo v pořádku, jen jsme si v předchozích časech zvykli na větší vedra. Proti statistikám se špatně bojuje. Navlečeme si tedy svetry, jak radí i někteří politici, a přestože jsme ta osmistupňová prázdninová rána a studená deštivá odpoledne zažili, sklapneme kufry. Stejně ale – jakkoliv se skloníme před majestátem vědy (rozmělněným ovšem mediálním humbukem), sotva můžeme říci, že toto léto bylo v pořádku. Zasáhl nás totiž blackout. A pochopitelně znovu vyvolal vlnu vášnivých diskusí kolem obnovitelných zdrojů energie. Jsem právník, necítím se tudíž ani trochu povolán, abych zde zaujímal nějaká odborná stanoviska k tomu, co může způsobit nějaký dlouho neopečovávaný drát, co se stane s českou přenosovou soustavou, když někde v Německu zasvítí slunce příliš pichlavě, nebo když se vrtule půvabných větrníků začnou ve vichru točit jako korouhvičky. Jen mě napadlo, že jsme se v naší rubrice už pár měsíců nezabývali problematikou fotovoltaiky, a že bychom se k tématu zase mohli vrátit. Tudíž tak činím.

Případ nedodržené licence

Zpracováno podle usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 1564/24

Případ lze popsat takto: Firma J. je výrobcem elektřiny ze slunečního záření, jde tedy o fotovoltaickou elektrárnu (FVE). Každá FVE musí projektovat určitý instalovaný výkon – ten činil v daném případě 503 kW a na něj také zněla rezervace kapacit u provozovatele distribuční soustavy. Stala se ovšem taková drobnost: solární panely, s nimiž se v plánu počítalo, na trhu nebyly k mání. Co dělat? Výrobce nechal místo panelů o výkonu 220 W nainstalovat jiné, jejichž výkon byl o malinko větší – 225 W a 230 W. Tím se ovšem celkový instalovaný výkon vyšplhal na 529,44 kW. V následně  vydané licenci ale zůstal zapsán v původní výši, tzn. 0,503 MW. Když se na to přišlo, firma J. se zachovala pragmaticky. Nijak nezastírala, že v žádosti o vydání licence uvedla celkový instalovaný výkon 503 kW, ale sdělila, že k tomu došlo pochybením revizního technika. Jako doklad přidala jeho revizní zprávu, kde technik v rozporu se skutečností uvedl výkon původně projektovaný a přidal nesprávný počet panelů (2187 panelů o výkonu 230 W) místo správných údajů (529,44 kW, 2208 kusů panelů s výkonem po 0,23 kW a 96 kusů panelů o výkonu 0,225 kW).

Inspektoři zasahují

Že čísla nesedí, zjistil při kontrole územní inspektorát Státní energetické inspekce a na malér bylo zaděláno. Inspektoři seznali, že firma J. se dožadovala podpory na elektřinu vyrobenou z výkonu instalovaného nad rámec licence, což jim stačilo k tomu, aby ji svým rozhodnutím uznali vinnou ze spáchání přestupku podle zákona o cenách, kterého se podle spisu „dopustila tím, že jako prodávající uplatnila u Č. P., a. s., nárok na podporu pro podporované zdroje energie formou výkupních cen za rok 2018 v rozporu s podmínkami stanovenými cenovým orgánem, a to z výkonu 0,02644 MWp instalovaného nad rámec registrovaného a licencí uděleného výkonu 0,503 MWp (při kontrole zjištěn skutečně instalovaný elektrický výkon 0,52944 MWp), čímž získala nepřiměřený majetkový prospěch 472 952,12 Kč.“ To znamenalo citelnou pokutu, náhradu škody a náhradu nákladů řízení.

Krok územního inspektorátu přezkoumala Státní energetická inspekce a zpřesnila jeho výrok tak, že „se stěžovatelka uznává vinnou ze spáchání přestupku podle zákona o cenách, kterého se dopustila tím, že nedodržela věcné podmínky stanovené cenovým orgánem, když jako prodávající a držitelka licence č. 11xxx na výrobu elektřiny ve své provozovně FVE L. za období od 1. ledna 2018 do 31. prosince 2018 neoprávněně uplatnila u Č. P. podporu na vyrobenou elektřinu ve výši 30,908 MWh z výkonu 0,02644 MWp instalovaného nad rámec licencí uděleného výkonu 0,503 MWp jako vypočtenou poměrnou část elektřiny vyrobené z nainstalovaného výkonu 0,52944 MWp, ačkoliv část této výrobny v rozsahu 0,02644 MWp nebyla uvedena do provozu, neboť na tuto část výrobny elektřiny nebyla udělena licence na výrobu elektřiny a pro tuto část výrobny elektřiny tak nevzniklo oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou výkupních cen, čímž získala nepřiměřený majetkový prospěch ve výši 472 952,12 Kč.“

Firma J. se proti závěrům energetické inspekce bránila žalobou, kterou krajský soud jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že „podle právní úpravy účinné v době uvedení výrobny elektřiny FVE L. do provozu a udělení licence stěžovatelce (rok 2009) byl za celkový instalovaný elektrický výkon uvedený v rozhodnutí o udělení licence v případě FVE výroben považován součet hodnot instalovaných výkonů jednotlivých solárních panelů (tj. výkon na straně stejnosměrné).“

Celkový instalovaný výkon

A tak se šlo „ještě výš“. Firma J. se kasační stížností obrátila na Nejvyšší správní soud. Ten však její podání zamítl. Zabýval se přitom mimo jiné pojmem celkový instalovaný výkon. Ten definuje energetický zákon a jeho výklad je ustálený. Již dříve totiž Nejvyšší správní soud v jednom svém rozsudku uvedl: „Jako instalovaný výkon má být uveden součet všech výrobních jednotek, které jsou součástí výrobny elektřiny připojené v daném místě připojení do elektrizační soustavy. Ostatně to odpovídá technickému chápání tohoto pojmu: instalovaný výkon je definován jako součet jmenovitých výkonů jednotek v daném objektu na svorkách, započítávají se i jednotky v případné poruše a jednotky určené pro krytí vlastní spotřeby.“

V této souvislosti cituje soud publikaci Z. Iblera a kol.: Technický průvodce energetika, Praha 2002, str. 487: „Součet výkonu instalovaných panelů je jednoznačná, neměnná a snadno zjistitelná veličina na rozdíl od skutečného činného výkonu výrobny elektřiny, který se v průběhu času mění (kolísá), neboť závisí i na konkrétních fyzikálních okolnostech, což z něj činí naprosto nevhodné kritérium při hodnocení výkonu výrobny elektřiny při udělování licence.“

Až k ústavní instanci

Názorem společnosti J., že se ničeho nekalého nedopustila, ale neotřásl ani výklad Nejvyššího správního soudu. Nesouhlasila s ním a setrvala v přesvědčení, že z energetického zákona není zcela zřejmé, jak celkový instalovaný výkon výrobny spočítat. Poukazovala především na to, že právní předpisy nedefinují pojem „výrobní jednotka“, za kterou je podle ní třeba považovat „soustrojí střídače a do něj zapojených panelů“, což odpovídá dříve formulované definici pojmu „generátor“.

Jak společnost J. vysvětluje, „po zapracování střídačů do projektu se celkový instalovaný výkon výrobny snížil na 480 kW, tuto hodnotu licencí udělený výkon 503 kW převyšoval. Je přesvědčena, že jednání, které má zakládat její odpovědnost za přestupek, je vázáno na výklad pojmu, který nebyl žádným právním předpisem v rozhodné době (2009) definován, k jeho výkladu neexistovala judikatura a také Nejvyšší správní soud ve své judikatuře výslovně uvedl, že výklad pojmu celkový instalovaný výkon byl v dané době nejednoznačný. Za takové situace mohla stěží posoudit, zda se svým výkladem tohoto pojmu může dopustit přestupku.“ Z tohoto důvodu se obrátila na Ústavní soud se žádostí, aby celou věc přezkoumal na základě ústavní stížnosti.

Napadala v ní především právě řešení, které správní soudy zvolily při posuzování, jestli „stěžovatelce licencí udělená hodnota celkového výkonu je hodnotou instalovaného výkonu na straně stejnosměrné, tj. výkonu stanoveného součtem štítkových hodnot výkonů jednotlivých solárních panelů, či hodnotou výkonu dosažitelného na straně střídavé (s ohledem na výkon střídače).“

Střet interpretací

Jak konstatuje Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, problémem se stěžovatelce jeví právě střet interpretací. Tvrdí totiž, že hodnota celkového instalovaného výkonu je stanovena jako licenční hranice souhrnného výkonu solárních panelů, která také vyjadřuje úroveň maximální kapacity, v jejímž rámci může být solární energie nuceně (a regulovaně) od společnosti J. vykupována.

Stěžovatelka je postihována správními orgány a soudy za to, že tento limit nerespektovala a domáhala se vyšší podpory na elektřinou vyrobenou solárními panely (tím, jak již bylo řečeno, měla porušit podmínky vyplývající z cenového zákona).

Bez ohledu na to, kolik elektřiny skutečně vyrobila, byla sankcionována za překročený výkon skutečně nainstalovaných panelů (oproti údajům uvedeným v revizní zprávě a výkonu uděleného licencí) a shledána vinnou ze spáchání přestupku podle zákona o cenách.

Byť podle stěžovatelčina názoru nešlo překročit hraniční hodnotu střídače (480 kW), „správní soudy měly za rozhodné, že na výrobě elektřiny, na níž stěžovatelka uplatnila (z poměrné části tak neoprávněně) požadavek na podporu, se podílely i panely instalované nad rámec výkonu uděleného licencí.“

Rolí Ústavního soudu není zabývat se – až na výjimečné případy – skutkovou stránkou problému. Od toho tu jsou v těchto záležitostech správní orgány, jejichž postupy z hlediska právního mohou korigovat správní soudy. Z toho také argumentace Ústavního soudu použitá v rozhodnutí vychází. Opírá se o některá základní fakta:

1. Správní soud (v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu) dospěl k závěru, že v době, kdy ke skutkovému ději došlo, byl v případě FVE výroben za celkový instalovaný elektrický výkon považován součet hodnot instalovaných výkonů jednotlivých solárních panelů. Námitku, že instalovaný výkon má být zjišťován až při jeho vstupu do energetické distribuční soustavy, což by znamenalo snížit jej o ztráty způsobené střídačem, transformátorem a dalšími komponenty elektrárny, správní soudy neakceptovaly a toto své stanovisko řádně odůvodnily mj. odkazem na chápání rozhodného pojmu v technické literatuře, na použití odlišného pojmu „dosažitelný výkon“ v prováděcích předpisech i na obsah udělené licence.

2. Je sice pravda, jak naznačuje společnost J., že v některých případech mohla nastat situace, kdy do rozhodnutí o udělení licence byla zapsána hodnota výkonu výrobny na straně střídavé, ale s touto námitkou se správní soud rovněž plně vypořádal. Poukázal totiž na konkrétní situaci a při uvádění FVE L. do provozu. Z předložených důkazních listin (revizní zpráva, žádost o udělení
licence, smlouva o připojení, smlouva o podpoře elektřiny, závazné stanovisko Technické inspekce České republiky) shledal za správný názor správních orgánů, že v licenci byla uvedena hodnota celkového instalovaného výkonu 0,503 MW na straně stejnosměrné.

Výkon a panely

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že výklad pojmu „celkový instalovaný výkon“ byl správními soudy řádně odůvodněn a odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Použitá argumentace je srozumitelná, odpovídá ústavnímu pořádku a není ani nepřiměřená. Ztotožnil se tedy se závěrem správních soudů, že „hodnota celkového instalovaného výkonu nepředstavuje limit pro množství elektřiny (vyrobené v zásadě panely o libovolném výkonu a množství tak, aby bylo či mohlo být dosaženo maximálně této hodnoty výkonu), nýbrž jde o hodnotu celkového výkonu instalovaných panelů.“

Stěžovatelka měla v rámci licence oprávnění uplatnit podporu pouze na tak velký objem elektřiny, který odpovídá výrobě zajištěné panely o celkovém instalovaném výkonu 503 kW. Přitom nebylo rozhodné, o jaké množství elektřiny půjde reálně – jak ostatně bylo v předchozím řízení zjištěno, skutečná výroba stěžovatelky zdaleka nedosahovala výkonu střídačů 480 kW.

Kde hledat vinu

Zbýval ovšem další problém, který bychom zjednodušeně mohli označit jako otázku vědomé viny. Mohla společnost J. v době, kdy uváděla FVE do provozu, vědět, že svým jednáním naplnila skutkovou podstatu přestupku spočívajícího v uplatnění podpory na elektřinu vyrobenou panely o celkovém výkonu překračujícím licencí udělený výkon? Podle názoru stěžovatelky jí v tom bránila „nejednoznačnost“ tehdejší právní úpravy.

Nejvyšší správní soud ovšem i ten­to rozpor zřetelně vyřešil, když konstatoval, že „energetický zákon obsahoval legální definici pojmu celkový instalovaný výkon v období od 30. prosince 2004 do 3.července 2009 a následně od 18. srpna 2011 do současnosti. Skutečnost, že stěžovatelce byla licence udělena dne 21. prosince 2009, tedy v době, kdy energetický zákon celkový instalovaný výkon nedefinoval, nemění nic na tom, že je tento pojem užíván konzistentně a jeho význam se od roku 2004 nezměnil.“ Ani v tom­to ohledu tedy společnost J. před Ústavním soudem se svými námitkami neuspěla.

Znalec zákon nevykládá

Stěžovatelka dále namítala, že její pojetí celkového instalovaného vý­konu odpovídá technickému chápá­ní tohoto pojmu, jak se na tom v ří­zení shodly dva znalecké posudky. Jenže již krajský správní soud kon­statoval: „Výklad pojmu celkový instalovaný výkon nepřísluší znalcům.“ Takový závazný výklad může pro­vést pouze soud. Podobně je ostat­ně třeba přistoupit i k interpretaci, kterou v průběhu řízení předložil projektant (ani jeho výklad nemá charakter soudem aprobovaného důkazu), jenž uvedl již vzpomínaný fakt, že původně se počítalo s in­stalací panelů s výkonem 220 W, přičemž počet panelů byl jím vypo­čten jako podíl 503 kW/220 W, tudíž se počítalo s nákupem 2286 panelů (ty, jak známo, nebyly dostupné, proto byly instalovány panely o vý­konu 230 W, kterých nebyl dostateč­ný počet, proto byly doplněny ještě panely o výkonu 225 W).

Totéž platí pro vyjádření dalšího ex­perta, který byl v záležitosti anga­žován. Podle něj v době, kdy byla FVE uváděna do provozu, Energetic­ký regulační úřad zapisoval do roz­hodnutí o udělení licence hodnotu výkonu na straně střídavé a obecně se do rozhodnutí o licenci zapisova­la vždy hodnota uvedená v žádos­ti. Zde došlo k významnému posunu od počátků rozvoje fotovoltaických elektráren – zpravidla se dříve uvá­děla hodnota rezervovaného výko­nu, tzn. výkonu na straně střídavé. V našem případě ale byla v licenci uvedena hodnota celkového insta­lovaného výkonu 0,503 MW (což od­povídá hodnotě uvedené v žádosti o licenci i ve smlouvě o připojení). Jak soudy konstatují, „šlo přitom prokazatelně o hodnotu výkonu na straně stejnosměrné, když již v samotné smlouvě o připojení byl uveden počet solárních panelů a jejich výkon, který celkem činil 0,503 MW.“

Jestliže si společnost J. stěžovala na to, že některé důležité důkazy ne­byly provedeny, upozornil Ústavní soud na zajímavou a někdy opomí­jenou okolnost, když cituje správní soud, že „znalecké posudky, závazné stanovisko Technické inspekce České republiky i další listiny jsou součástí správního spisu, přičemž ve správním soudnictví se dokazování správním spisem neprovádí.“

Licence není cár papíru

A Ústavní soud přidal ještě jednu zapamatování hodnou úvahu. Při­pomněl totiž společnosti J., v čem se zásadně mýlí a že licence není jen cár papíru. Když byla FVE uvá­děna do provozu, jak ostatně dotče­ná firma sama uvedla ve své ústavní stížnosti, byl změněn jak počet po­užitých solárních panelů, tak jejich parametry. Jistěže v reálném životě je nutno brát v úvahu třeba i problé­my trhu (původně plánované pane­ly nebyly k mání), ale i kdyby všech 2304 kusů solárních panelů bylo in­stalováno ještě před vydáním roz­hodnutí o udělení licence, nezmě­nilo by to nic na rozsahu nároku firmy J. na státní podporu za elektři­nu. Ta byla právě v intencích licen­ce omezena a nemůže být poskyt­nuta za energii vyrobenou z výkonu panelů převyšujícího výkon uděle­ný licencí. Je tudíž lhostejné, jak se správně shodly prvoinstanční i Nej­vyšší správní soud, jestli k rozšíření výkonu došlo ještě před udělením licence, nebo po jejím udělení (a to pomíjíme, že společnost J. změnu v rozporu s energetickým zákonem neohlásila).

Pokud si tedy společnost J. stěžo­vala, že na ni Nejvyšší správní soud „pohlížel jako na osobu, která zneužívá systém ve stylu tzv. solárních baronů),“ bylo to poněkud farizej­ské. „Nejvyšší správní soud pouze ze zjištěného skutkového stavu dovodil, že stěžovatelka, která měla v úmyslu instalovat 2286 kusů solárních panelů s výkonem po 0,22 kW tak, aby celkový instalovaný výkon činil 503 kW (a ohledně takové hodnoty výkonu také požádala o licenci), přistoupila z důvodu nedostupnosti uvedených panelů k instalaci 2304 panelů s výkonem vyšším, v důsledku čehož činil celkový instalovaný výkon 529,44 kW, čímž rozšířila výkon výrobny oproti původnímu plánu a v rozporu s hodnotou celkového instalovaného výkonu podle udělené licence a revizní zprávy, v nichž je uvedena soustava 2187 kusů panelů o výkonu 230 W o celkovém instalovaném nominálním výkonu 502,9 kWp. Nejvyšší správní soud na základě popsaného postupu stěžovatelky souhlasil se závěrem správních orgánů a krajského soudu, že stěžovatelka i projektant od počátku při výpočtu uvažovaného výkonu výrobny elektřiny vycházeli z maximálních výkonů instalovaných solárních panelů.“

Na základě uvedených zjištění posoudil Ústavní soud ústavní stížnost společnosti J. jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji odmítl.

Případ zapovězené střechy

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 9 As 45/23

Přiznávám, že jsem přes fotovoltaiku laik, což je ovšem zároveň tak trochu problém, jelikož se s ní jako občan mohu setkat – jak říkáme u nás v Polabí – face to face. Zjednodušeně řečeno – když se jedná o fotovoltaickou elektrárnu, dovedu si představit (a v soudních síních se s tím také setkáváme, jak ostatně patrno i z této rubriky), že mohou nastat všelijaké, někdy i složité spory. Jenže případ, o kterém teď bude řeč, je zdánlivá prkotina. Týká se směšných čtrnácti kusů fotovoltaických panelů.

Bylo to takhle: Pan V. S. se rozhodl, že pár těch zázračných desek, které loví energii ze slunečního záření a jsou schopny ji přetavit (pro nás, laiky, nepochopitelným způsobem) do svítící žárovky a chladící ledničky, umístí na jihovýchodní střechu svého rodinného domu. Nechal si spočítat, že se jich tam vejde přesně čtrnáct, a už se těšil, jak se bude samozásobit elektrickým proudem. Řeknete si nejspíš, že měl bohulibý záměr.

Kdyby v tom nebyl problém, patrně bychom se touto kauzou nezabývali na tomto místě, nýbrž následoval by třeba odborný výklad, jaké postupy je třeba dodržet při instalaci fotovoltaiky. Jenže tady problém byl, a byl hned na začátku.

Pozor! Památková zóna!

Rodinný dům páně S. stojí ve vesnické památkové zóně. Majitel se proto musel obrátit na příslušný odbor památkové péče příslušného městského úřadu a požádat o závazné stanovisko. Úřad byl ovšem nekompromisní a označil zamýšlené umístění fotovoltaických panelů za nepřípustné z hlediska zájmů státní památkové péče. Odvolání bylo marné – zamítnuto.

Pan S. proto hledal pochopení u krajského (správního) soudu. Soudci si chvíli mnuli brady a poté shledali, že předmětem sporu, v němž stojí proti sobě občan S. na jedné a úřad na druhé straně, je otázka, jestli existuje veřejný zájem na instalaci obnovitelných zdrojů energie v podobě fotovoltaických panelů.

Obě strany zaujímaly kategoricky rozdílná stanoviska. Pan V. S. sice hudral, že chce fotovoltaiku samozřejmě především proto, že by mu to zkrátka vyhovovalo, a že na svůj soukromý barák si může namontovat třeba periskop, ale protože tušil, že by s takovou před úřední stolicí sotva uspěl, dodával, že ovšem umístění fotovoltaických panelů na jeho rodinný dům je i ve veřejném zájmu, přičemž vzletně argumentoval potřebou ochrany klimatu, ovzduší a životního prostředí obecně. Úřad naopak tvrdil, že „existenci žalobcem namítaného veřejného zájmu nelze přisvědčit, protože takový veřejný zájem nelze dovodit,“ a vedle toho usuzoval, že „umístění fotovoltaických panelů na rodinný dům uspokojovalo především žalobcův soukromý zájem.“ Což podle mne není nejlepší argumentace, protože na uspokojování soukromých zájmů nevidím nic špatného, pokud ovšem něčemu významnějšímu neškodí.

Fotovoltaika a veřejný zájem

Krajský soud příliš razance neprojevil, jen se opřel o starší judikaturu Nejvyššího správního soudu, který již před několika lety konstatoval, že výroba energie z obnovitelných zdrojů „směřuje k vyšší míře ochrany životního prostředí, a proto je v zájmu celé společnosti, aby byly za přiměřených podmínek uskutečňovány takové záměry.“

Krajský soud totéž řekl jinými slovy: „Využívání výroby energie z obnovitelných zdrojů lze za současného stavu odborného poznání označit za zájem veřejný.“ Správní rozhodnutí zrušil a nakázal úřadníkům, aby to všechno ještě jednou přezkoumali a aby se přitom podrobně věnovali tomu základnímu: jak řešit kolizi mezi veřejným zájmem na ochraně životního prostředí a veřejným zájmem na ochraně památkového dědictví.

A musíte k tomu přistupovat proporcionálně, zdůraznil jim v odůvodnění rozhodnutí, to znamená, že se musíte pořádně zamyslet nad tím, jestli v tomto konkrétním případě zájem na ochraně památkové zóny skutečně vyžaduje, abyste zakázali instalovat několik kusů fotovoltaických panelů na domě pana S. Jakkoliv to krajský soud napsal poměrně elegantně, pod povrchemdoutnala pochybnost, kterou spis popisuje takto:

„Na střechách jiných staveb umístěných v téže lokalitě jako žalobcův rodinný dům, tedy v památkové zóně, byly totiž v minulosti umístěny fotovoltaické panely, aniž by k nim orgány památkové péče vydaly závazné stanovisko podle § 14 zákona o státní památkové péči.“ Když to převedeme to řeči nevázané, mohli bychom se zeptat: Neposuzujete náhodou tutéž situaci v různých případech různým metrem?

Úředníci protestují

Úřad se ovšem jen tak nedá. A tak přišla na řadu jeho kasační stížnost, kterou napadl rozsudek krajského soudu, protože podle jeho názoru soud pochybil, když paušálně označil využívání výroby energie z obnovitelných zdrojů za veřejný zájem. Podle památkářů paušalizace není namístě a je potřeba zkoumat konkrétní okolnosti. „Je panem V. S. zamýšlené umístění fotovoltaických panelů natolik veřejně prospěšné, aby bylo ve veřejném zájmu?“ klade úřad přísnou otázku. A přidává k tomu úvahu, že když se krajský soud nezabýval výkladem neurčitého právního pojmu „veřejný zájem“, je napadený rozsudek nepřezkoumatelný.

A jak je úřad v ráži, tepe rozhodnutí krajského soudu dále. Námitku již dříve umístěných fotovoltaických panelů na jiných střechách v památkové zóně maže kategorickým tvrzením, že když to v předchozích případech bylo povoleno, ještě to neznamená, že to automaticky bude povoleno i příště, což odůvodňuje poněkud tautologicky tím, že tentokrát by to bylo „v rozporu s veřejným zájmem“.

Ústředním bodem nespokojenosti správního orgánu je – zdá se – ovšem i něco „vyššího“. Vyjadřuje to v závěru své kasační stížnosti, kde namítá, že krajský soud „v podstatě zabíhá do posuzování odborných otázek, ačkoliv odbornost soudu se nachází výlučně v právní rovině a nepřísluší mu posuzovat jiné odborné otázky,“ čímž překračuje podle úřadu soudní pravomoc. To není námitka ledajaká. Týká se podstaty správního soudnictví a my jsme se jí v této rubrice už z různých úhlů nejednou věnovali. Na to navazuje i námitka, či spíše silně vyjádřená pochybnost, jestli je soud „právní úpravou povolán ke komplexnímu a poučenému vážení veřejného zájmu na ochraně životního prostředí proti veřejnému zájmu na ochraně kulturního dědictví.“

Před kasačním soudem

Kasační stížnost sepsána, odeslána, přijata a Nejvyšší správní soud se pouští do práce. Nejprve se zabýval tím, jestli je v pořádku, když krajský soud obecně označil využívání výroby energie z obnovitelných zdrojů za veřejný zájem.

Námitce správního orgánu, „že se krajský soud měl zabývat mírou veřejné prospěšnosti žalobcem zamýšlených fotovoltaických panelů a určit, zda je natolik velká, aby zakládala veřejnou prospěšnost,“ nejvyšší instance správního soudnictví nepřisvědčila. Výroba energie z obnovitelných zdrojů směřuje k vyšší ochraně životního prostředí, což podle Nejvyššího správního soudu rozhodně „lze v současném stavu poznání považovat v obecné rovině za veřejný zájem.“

Když si majitel domu z vlastního rozhodnutí chce umístit na střechu fotovoltaické panely, byl by nesmysl domnívat se, že není veden soukromými zájmem, ale ještě to není důvod paušálně se proti tomu vymezovat názorem, že „umisťování fotovoltaických panelů na střechy rodinných domů je vlastně vždy zájmem soukromým.“

Nelze přece tvrdit, dodávám já, že soukromý a veřejný zájem jsou vždy v rozporu. Ba naopak. V dobře spravované společnosti je to naprosto běžné. To samozřejmě podle Nejvyššího správního soudu neznamená, že by správní orgán neměl možnost (a pravomoc) posuzovat kolizi dvou veřejných zájmů (v konkrétním případě a konkrétní lokalitě kolizi zájmu na ochraně životního prostředí a na ochraně památek). Problém, který může vést až k soudnímu přezkoumání tohoto činění, je ale v tom, zda přitom úřad postupuje proporcionálně a spravedlivě.

Nejvyšší správní soud absolutně odmítl námitku správního orgánu, že krajský soud nevyložil neurčitý právní pojem „veřejný zájem“. Uvedl, že „vnímá výrobu energie z obnovitelných zdrojů jako jeden z možných veřejných zájmů. Za této situace není jasné, jaké další abstraktní úvahy na téma neurčitého právního pojmu veřejný zájem by vůbec byly zapotřebí,“ konstatuje Nejvyšší správní soud lakonicky.

Za nedůvodnou označili nejvyšší správní soudci i kasační námitku, že zohlednění již dříve protiprávně umístěných fotovoltaických panelů na jiných střechách v památkové zóně nemůže být důvodem pro povolení umístění dalšího prvku do památkové zóny „v rozporu s veřejným zájmem“. Poukázali na to, že krajský soud nikde netvrdí, že jen proto, že v památkové zóně už dříve na střechách domů fotovoltaické panely instalovány byly, musí s tím úřad souhlasit i tentokrát, jen mu ukládá, aby při posuzování střetu veřejných zájmů neopomněl do své rovnice započíst faktický stav památkové zóny

Kdo řeší odborné otázky?

Velkou pozornost věnoval kasační soud zpochybnění soudní pravomoci při posuzování jiných než právních otázek. Krajský soud podle něj jen ilustroval požadavek proporcionality při poměřování proti sobě stojících veřejných zájmů, zdůraznil nutnost jejich konkrétního posouzení a upozornil na to, že je třeba postupovat kontextuálně, tj. brát v úvahu všechny souvislosti. A tady citujme rozsáhleji, protože odůvodnění Nejvyššího správního soudu je velmi dobře formulováno:

„Nelze tedy bez dalšího například uzavřít, že stavba fotovoltaické elektrárny bude vždy zcela automaticky převažovat nad ochranou památkové zóny, a naopak. Pokaždé bude záležet na konkrétní situaci a konkrétním poměru benefitu realizovaného záměru pro jeden veřejný zájem (např. ochranu životního prostředí) proti újmě veřejnému zájmu jinému (ochraně architektonického dědictví). To lze ilustrovat na hypotetickém příkladu – pokud by žalobcův záměr měl být realizován například v památkové zóně Pražského hradu, kde jsou hustě koncentrovány historické památky nevyčíslitelné hodnoty, lze předpokládat, že jejich ochrana by převážila nad nepatrným přínosem jedné fotovoltaické elektrárny pro zlepšení klimatu.“ Ačkoliv to úsloví příliš rád nemám, dere se na jazyk cosi o tom, že stačí používat zdravého selského rozumu.

Chvála zdravého rozumu

K tomu přidává Nejvyšší správní soud ještě jednu pozoruhodnou úvahu, s níž považuji za potřebné čtenáře též seznámit, protože v historicky a architektonicky bohatém prostředí České republiky každý, kdo má co do činění s fotovoltaikou (ať už jako vlastník, investor, nebo jako dodavatel zařízení či montážních a instalačních služeb), se s touto otázkou v nějaké podobě dříve či později setká. Orgán památkové péče je nesporně povolán posuzovat veřejný zájem na ochraně kulturního dědictví. Otázka zní, jak má postupovat, jestliže se tento veřejný zájem střetá s jiným veřejným zájmem, jehož ochrana nespadá do jeho odbornosti.

Nejvyšší správní soud (a opět slyšme hlas zdravého rozumu) nepochybuje, že hlavním úkolem orgánů památkové péče „samozřejmě zůstává posuzovat záměr umístění fotovoltaických panelů optikou ochrany historického a kulturního dědictví a s tím souvisejících právních předpisů. Jeho posouzení předpokládané § 14 odst. 3 zákona o státní památkové péči se však neobejde bez poměřování primárního chráněného zájmu (památkových hodnot) s legitimními zájmy jinými. To z orgánu památkové péče pochopitelně nedělá orgán ochrany oněch dalších zájmů, které by měl rovněž podrobně znát a vyhodnocovat. Pouze je tím řečeno, že orgány památkové péče nemohu na veřejný zájem na památkové ochraně nahlížet izolovaně, nýbrž jej musí vnímat a poměřovat v kontextu jiných právem hájených hodnot, přičemž zájem na výrobě energie z obnovitelných zdrojů a tím realizovaná vyšší míra ochrany životního prostředí jedním z takových veřejných zájmů je.“

Konec dobrý, všechno dobré, říká se. Dobré je, že Nejvyšší správní soud uvedenou kasační stížnost zamítl. Otázkou zůstává, jestli nás zdravý rozum v obdobných případech povede vždy. Anebo –nebuďme tak kategoričtí – aspoň většinou.