Vodoměr před soudem

Dramatických událostí se v dnešním světě děje tolik, že média a sociální sítě si už prakticky ničeho jiného nevšímají. Když to trochu zlehčíme, jaro, léto, podzim a zima už dávno nejsou jen největším postrachem zemědělců. Lyžařům chybí sníh, elektrovoltaikům slunce někdy přebývá, jindy je ho zase málo, o větru ani nemluvě, na vánoční svátky si nezabruslíme, protože řeky už nezamrzají – nezamrzají proto, že jsme je zregulovali, abychom zabránili záplavám, ale záplav je více, než si pamatujeme z dětství. Zkrátka je to jeden velký meteorologický a klimatologický skandál, do kterého ještě navíc sem tam naskočí Gréta nebo Green Deal. Čert aby to spral! S takovými světodějnými záležitostmi se v této skromné rubrice globálně potýkat nemůžeme, ale něco z toho přece jen čas od času do soudní praxe probleskne. Třeba ta voda, kterou jsem už letmo zmínil. A zařízení celkem jednoduché, v principu staré, samozřejmě výdobytky vědy a techniky vylepšené – vodoměr. Sám o sobě dramatický příliš není, to uznávám, ale když se k němu přidá pár paragrafů …

Malé právní desatero o vodoměru

Vodoměru si mimochodem právo všímá na řadě míst. Není od věci připomenout si alespoň základní ustanovení, která v tomto směru hrají významnou roli.

1. Vodoměrem měří provozovatel množství dodané vody. Vodoměr je stanoveným měřidlem podle zvláštních právních předpisů. Vodoměrem registrované množství dodané vody nebo jiným způsobem určené množství dodané vody je podkladem pro vyúčtování dodávky (fakturaci) vody.

2. Osazení, údržbu a výměnu vodoměru provádí provozovatel. Jeho povinností je oznámit odběrateli výměnu vodoměru alespoň 15 dní předem, současně s vymezením času v rozsahu maximálně 3 hodin, a to i v případě, že vodoměr je pro provozovatele přístupný bez účasti odběratele, pokud se s vlastníkem nedohodne jinak. Přítomnému odběrateli se současně s výměnou předává potvrzení obsahující zaznamenaný stav měření odebraného vodoměru a u nově osazeného vodoměru jeho číslo, zaznamenaný stav a termín, do kterého musí být vyměněn.

3. Odběratel má právo zajistit si na vlastní náklady metrologickou zkoušku vodoměru na místě instalace, a to nezávislým měřidlem, připojeným na odbočení s uzávěrem za osazeným vodoměrem na potrubí vnitřního vodovodu před jeho prvním rozdělením. Tuto zkoušku provede za přítomnosti provozovatele vodovodu na základě smlouvy s odběratelem Český metrologický institut, pokud to vnitřní vodovod umožňuje. Zjistí-li se odchylka větší, než připouští zvláštní právní předpis, vodoměr se považuje za nefunkční, což umožňuje jeho reklamaci.

4. Vodoměr je rovněž prvkem, který umožňuje definovat vodovodní přípojku. Ta je totiž samostatnou stavbou tvořenou úsekem potrubí od odbočení z vodovodního řadu k vodoměru, a není-li vodoměr, pak k vnitřnímu uzávěru připojeného pozemku nebo stavby. Odbočení s uzávěrem je součástí vodovodu.

5. Podobně vstupuje do definice práva na vodné, které vzniká vtokem vody do potrubí napojeného bez-prostředně za vodoměrem, a není-li vodoměr, vtokem vody do vnitřního uzávěru připojeného pozemku nebo stavby, popřípadě do uzávěru hydrantu nebo výtokového stojanu.

6. Neumožní-li odběratel provozovateli po jeho opakované písemné výzvě přístup k vodoměru (např. za účelem kontroly, opravy apod.), je provozovatel oprávněn přerušit nebo omezit dodávku vody nebo odvádění odpadních vod do doby, než pomine důvod přerušení nebo omezení.

7. Neoprávněným odběrem vody z vodovodu je mj. odběr před vodoměrem, přes vodoměr, který v důsledku zásahu odběratele odběr nezaznamenává nebo zaznamenává odběr menší, než je odběr skutečný, nebo přes vodoměr, který odběratel nedostatečně ochránil před poškozením.

8. Povinností odběratele je dodržet podmínky umístění vodoměru stanovené vlastníkem, popřípadě provozovatelem vodovodu. Pokud vnitřní vodovod nevyhovuje požadavkům pro montáž vodoměru, je odběratel povinen na písemné vyzvání provozovatele provést v přiměřené lhůtě potřebné úpravy na připojované stavbě nebo pozemku. Odběratel je povinen umožnit provozovateli přístup k vodoměru, chránit vodoměr před poškozením a bez zbytečného odkladu oznámit provozovateli závady v měření. Jakýkoliv zásah do vodoměru bez souhlasu provozovatele je nepřípustný a provozovatel má právo jednotlivé části vodoměru zajistit proti neoprávněné manipulaci.

9. Vodoměr podléhá úřednímu ověření podle zvláštních právních předpisů. Má-li odběratel pochybnosti o správnosti měření nebo zjistí-li závadu na vodoměru, má právo požádat o jeho přezkoušení. Toto právo lze uplatnit nejpozději při výměně vodoměru. Provozovatel je povinen na základě písemné žádosti odběratele do 30 dnů ode dne doručení žádosti zajistit přezkoušení vodoměru u subjektu oprávněného provádět státní metrologickou kontrolu měřidel, přičemž odběratel je povinen poskytnout provozovateli k odečtu i výměně vodoměru nezbytnou součinnost.

10. Zjistí-li se při přezkoušení vodoměru vyžádaném odběratelem, že údaje vodoměru nesplňují některý z požadavků stanovených zvláštním právním předpisem, nebo pozbylo platnosti ověření vodoměru, vodoměr se považuje za nefunkční. Zjistí-li provozovatel nebo odběratel při kontrole nebo výměně vodoměru, že vodoměr údaje o množství dodávané vody nezaznamenává, vypočte se množství dodané vody za příslušné období nebo jeho část podle dodávek ve stejném období minulého roku, nebo jde-li o nový odběr nebo změnu, v odběrových poměrech podle množství dodávané vody v následujícím srovnatelném období, případně jiným způsobem dohodnutým s odběratelem.

Příběh první

Vystřelený ventil

Zpracováno na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2855/2023

Účastníky soudního řízení byly na jedné straně velké město B. jako žalobce a firma Š. jako žalovaná. Problém způsobil vystřelený ventil. Město totiž uzavřelo s firmou Š. příkazní smlouvu, podle které se společnost zavázala vykonávat zejména správu a údržbu nemovitostí v městském vlastnictví. Mezi nimi byl i bytový dům XY. Jednoho dne (jak praví soudní spis, „v přesně nezjištěném období od 6. 12. 2011 do 7. 6. 2012“) došlo k poškození vypouštěcího ventilu (odborníci typ poškození označili právě jako „vystřelení ventilu“) ve vodoměrné šachtě na vedlejším pozemku, což způsobilo rozsáhlý únik studené vody. A ta „louže“, která vznikla, nebyla nijak malá. Podle odborných zjištění šestadvacetkrát přesahovala obvyklý průměr (místo pěti set kubíků najednou téměř třináct tisíc krychlových metrů). Zkrátka taková opravdu solidní havárie.
Zajímavé je, že trvalo šest měsíců, než na to někdo přišel. K pravidelné výměně vodoměrů dochází jednou za šest let. Jen naštěstí v tomto případě končila ta perioda po půl roce, kdy do šachty vlezl pracovník městských vodovodů a kanalizací, zjistil, co se děje, a poškozený vypouštěcí ventil opravil. Jen pro zajímavost – vodovodní a kanalizační společnost si za tuhle „legraci“ vyúčtovala přes půl milionu korun.

Co bylo a nebylo ve smlouvě

Začala se zkoumat příkazní smlouva a mezi smluvními stranami se citelně ochladilo. Na první pohled bylo jasné, že věc nebude jednoduchá. Ve smlouvě totiž sice bylo dohodnuto, že žalovaná společnost Š. bude „provádět preventivní prohlídky nemovitostí, zajišťovat preventivní a běžnou údržbu a opravy drobného i většího charakteru nemovitostí, včetně zajištění nepřetržité havarijní služby, na úseku provozu bude zajišťovat služby v podobě dodávky vody, elektřiny a plynu, včetně oprav a údržby rozvodů od příslušných měřidel v domě, že bude zajišťovat služby na úseku opravárenských prací, konkrétně preventivní a běžné údržby domů a bytů, že odpovídá za řádný výkon správy a provozu předmětu smlouvy, kterou je povinna provádět s potřebnou odbornou péčí, jinak odpovídá v plné výši za škody vzniklé porušením této povinnosti.“

Problém ale byl, že smlouva neobsahovala žádná konkrétní ustanovení týkající se nějakého časového plánu, harmonogramu četnosti prohlídek objektů, tedy ani úpravu povinností, které by naprosto jasně upřesňovaly, jak má vypadat a kdy má probíhat kontrola vodoměrné šachty.

 

Kdo ponese odpovědnost?

Načež firma Š. pravila na svou obranu: Tak pozor! Ta šachta za prvé není umístěna na pozemku, na kterém stojí dům, který spravujeme. Za druhé – šachta je odkanalizována, takže bylo prakticky ne-
možné jen tak postřehnout, že z ní voda uniká. K tomu si – za třetí – laskavě připočtěte, že prostranství v bezprostředním okolí šachty léta nebylo udržováno a předtím dokonce zatravněno, což nějaké identifikaci vzniklého problému rozhodně nepřidalo. Za čtvrté – nikdo po nás nechtěl (natož aby se domáhal nějaké změny či upřesnění smlouvy), abychom se dohodli na nějaké odlišné úpravě povinností týkajících se kontroly vodoměrné šachty, takže všechno probíhalo v pravidelné frekvenci vycházející ze zavedené praxe: my jsme dvakrát ročně prováděli kontrolní odečet, čímž jsme navazovali na stejně často vaší vodárenskou a kanalizační společností prováděné odečty. Nikdy jste nepožadovali častější kontroly, nikdy jste k našim službám v tomto směru neměli výhrady – a teď byste nás chtěli hnát k odpovědnosti?

Námitky žalované firmy Š. v podstatě potvrzovali i znalci, podle kterých šlo o běžný postup podle příslušných předpisů. Expertní hlas zněl: „provozovatelé obvykle dodržují nezbytné minimum, které je ve vyhláškách a v normách,“ a to se v principu stalo i v tomto případě. Znalec navíc prohlásil, že nelze přesně určit příčiny úniku vody, ba dokonce není možno upřesnit ani dobu, od kdy z vodovodního potrubí v šachtě voda unikat začala a jak dlouho z něj marně proudila pánubohu do oken. Domníval se, že k úniku nedocházelo po celou uváděnou dobu, tj. 184 dnů, spíše odhadoval něco kolem poloviny této doby.

A k obraně před nařčením přispěchali i advokáti žalované firmy, kteří si v zákonu o vodovodech a kanalizacích a jeho prováděcí vyhlášce hned nalistovali, jak to je s povinností odběratele chránit vodoměr před poškozením. A našli si samozřejmě také technickou normu ČSN EN 806–5 (část 5: Provoz a údržba), která uvádí doporučené četnosti kontrol a údržby součástí vnitřních vodovodů a z níž podle znalce plyne, že „pro vystrojení instalované ve vodoměrné šachtě je podle této normy doporučený nejnižší interval kontroly 6 měsíců, u vodoměru a samotného potrubí je uváděn interval jednou ročně; jiné předpisy ani doporučení týkající se povinnosti ohledně kontroly a údržby předmětného zařízení nejsou k dispozici.“

Generální prevence

Sečteno a podtrženo: U nalézacího soudu město se svou žalobou neuspělo, protože soud shledal, že žalovaná neporušila smluvní ani zákonnou prevenční povinnost, ze žádného smluvního ujednání jí nevyplývala povinnost konat kontrolní a preventivní prohlídky s častější frekvencí, než činila, takže požadavky žalobce jsou v tomto směru neoprávněné.

Město se pobouřeně odvolalo k druhé soudní instanci, a tam se dočkalo tentokrát alespoň částečného vítězství. Odvolací soud se totiž neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a dovodil, že žalovaná porušila smluvní povinnost z příkazní smlouvy. Vysvětlil to tak (soudy postupovaly vzhledem k dataci událostí podle dřívějšího občanského zákoníku), že zákon ukládá zákon každému i obecnou povinnost počínat si tak, aby svým jednáním či opomenutím nezpůsobil škodu (říká se tomu generální prevence).

Tato povinnost platí pro každého a nastupuje, jak uvádí krajský soud, „tam, kde sice nedošlo jednáním, případně opomenutím k porušení povinnosti stanovené právním předpisem, kde ovšem byla porušena pravidla jiná (např. sportovní pravidla, technické normy atp.), nebo jde o situace, kdy škůdce svým jednáním, případně opomenutím přispěl ke vzniku škody tím, že nedodržel náležitou obezřetnost, kterou po něm lze rozumně požadovat.“ Jak vysvětluje judikatura, tento typ odpovědnosti se vztahuje na případy, kdy s ohledem na obecnou lidskou zkušenost lze v konkrétních podmínkách rozumně předvídat, že škoda může nastat, a vychází z představy, že každý subjekt musí zachovávat přiměřený stupeň pozornosti, „který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní situaci(znalosti místních poměrů) rozumně požadovat a který (objektivně posuzováno) je způsobilý zabránit vzniku škody.“

Těmto požadavkům podle odvolacího soudu firma Š. nevyhověla, nedostála příkazu plynoucímu z uzavřené smlouvy co do náležité odborné kvality. Rozhodujícím důkazem naprosté nedostatečnosti preventivních prohlídek byl podle soudu druhého stupně únik vody, který probíhal nejméně 84 dní, aniž by o tom správcovská společnost věděla – a navíc ani havárii sama nezjistila, měla vlastně jen štěstí, že k tomuto poznatku dospěla vodovodní a kanalizační firma při pravidelné výměně vodoměrů.

Společnosti Š. nezbylo než podat dovolání, v němž se domáhala uznání toho, že smluvní povinnosti neporušila a že preventivní prohlídky a kontrola vodoměrné šachty byly v pořádku prováděny v šestiměsíčních intervalech, odpovídajících požadavkům předpisů, obchodním zvyklostem i zavedené praxi. Nejvyšší soud shledal, že rozsudek odvolacího soudu není v posouzení otázky porušení právní (smluvní) povinnosti žalované správný, proto jej v napadeném rozsahu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vytrvalost se tedy v tomto případě společnosti Š. vyplatila – vystřelený ventil tentokrát nezasáhl žalovaný cíl.

Příběh druhý

Když voda teče, kudy nemá

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2613/2023, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 47/24

Ve druhém dnešním příběhu opět vystupuje vodárenská a kanalizační společnost, firma S. Tentokrát ovšem nikoliv v roli „objevitele“ závažné závady na vodovodním soustavě jako v předchozím případu, nýbrž v úloze žalobce. Znovu je ale jedním z fantomů představení, které se před námi rozvine, vodoměr. Řekněme si nejprve stručně, oč ve věci šlo.

Společnost S. uzavřela smlouvu o dodávce vody s firmou P., která, jak konstatuje spis případu, vodu dostala do své přípojky a vnitřního vodovodu, a to v množství změřeném vodoměrem. A dodanou vodu chtěla společnost S. zaplatit.

Okresní soud dovodil, že vedlejší účastnice řízení sice byla oprávněna účtovat vodné v požadovaném rozsahu, „ale vzhledem k tomu, že k poškození vnitřní části vodovodu (ve vlastnictví stěžovatelkydošlo v důsledku pracovní činnosti vedlejší účastnice řízení nebo při provozu veřejného vodovodu, považoval obecný způsob fakturace za rozporný s dobrými mravy, neboť stěžovatelka nemohla zužitkovat naměřené množství vody mnohonásobně převyšující její předchozí spotřebu.“ Proto okresní soud množství spotřebované vody stanovil vlastní úvahou a vycházel přitom z průměrně odebrané vody za předchozí období.

Odpovědnost za prasklinu

Problém, kvůli kterému se obě společnosti dostaly do křížku, vznikl proto, že z praskliny, která se objevila na vnitřním vodovodu firmy P., voda unikala – a v ne právě malém množství. Vedení závodu tudíž vzneslo proti dodavatelské firmě S. požadavek na náhradu škody. Jenže se ukázalo, že jakmile byla upravená pitná voda předána do vnitřního vodovodu firmy P., přešlo na tuto společnost nejen její vlastnictví, nýbrž také nebezpečí škody na dodávce. Platí totiž pravidlo, že případný únik vody z vnitřního vodovodu je škodou na majetku, pokud není (a v tomto případě nebyla) mezi stranami ujednána tzv. výhrada vlastnictví.

Soud požadavek na náhradu škody neshledal důvodným a zdůvodnil to tím, že „ani po zopakování a doplnění dokazování nebyla prokázána příčinná souvislost mezi provozní činností společnosti S., která prováděla opravu veřejné části vodovodu, a vznikem škody na uniklé vodě z praskliny na vnitřním vodovodu žalované firmy P. Neshledal ani pochybení společnosti S. z hlediska jejího řádného hospodaření s vodou jako nenahraditelnou komoditou při poskytování služby pro veřejnou potřebu tím, že by se podílela na nevčasném zjištění úniku vody.“

Přestane být vodoměr smluvním měřidlem?

Nutno říci, že odvolací soud se postavil k věci velmi pečlivě. Jak mimo jiné ze soudních spisů vyplývá, dospěl k názoru, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl osvětlen konkrétní mechanismus působení vedoucí ke vzniku trhliny na vnitřním vodovodu společnosti S. Proto odvolací soud doplnil dokazování výslechem znalce, který dotyčný mechanismus působení přesvědčivě vysvětlil, když uvedl, „že při vzniku dotyčné praskliny muselo jít o působení práce vytvářené strojním hydraulickým zařízením s působením sil větších než 1 tuna, např. malým bagrem.“ Mezi opravářskými pracemi, které prováděla společnost S., a vznikem trhliny na vnitřním vodovodu společnosti P. však odvolací soud žádnou spojitost (příčinnou souvislost) ani z tohoto hlediska nenašel.

Firma P. se proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu bránila dovoláním. Tvrdila s poukazem na zákon o vodovodech a kanalizacích, že právo na úplatu za dodávku pitné vody přísluší pouze vlastníkovi vodohospodářské infrastruktury a že smlouva o dodávce vody společnosti S. jako provozovatelce právo na vodné nezakládá, neboť k důkazu nepředložila smlouvu o provozování vodovodů a kanalizací uzavřenou s vlastníkem vodohospodářské infrastruktury.

Přitom dovolatelka předložila zásadní otázku, „jaký je správný způsob určení množství odebrané vody a jaké právní následky se pojí s demontáží vodoměru, tj. zejména, zda po demontáži vodoměru, jehož stav žalobkyně nezaznamenala a vodoměr ani nezaplombovala, zůstala zachována způsobilost předmětného vodoměru být i nadále smluvním měřidlem ve smyslu smlouvy o dodávce vody.“ To doplnila argumentem, že „odpojením vodovodní přípojky od veřejného vodovodu a demontáží vodoměru došlo k zániku smlouvy ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích a smlouvy o dodávce vody.“ Současně vznesla názor, že „demontáží vodoměru bez předchozího vyrozumění společnosti S., bez zaznamenání stavu vodoměru a ponecháním vodoměru bez zaplombování přestal být vodoměr smluvním měřidlem.“ Kromě toho poznamenala, že vlastně vůbec netuší, co se skrývá pod pojmem „bezvýkopová technologie“, kterou společnost S. údajně použila při opravách vodovodního zařízení, takže nechápe závěr soudu, že chybí příčinná souvislost mezi činností společnosti S. a vznikem kritické praskliny na vodovodní přípojce.

Pozor! Řízení je dvojinstanční!

Možná to na první pohled vypadá jako jeden z „právnických naschválů“, ale není. V českém právu je zakotvena zásada dvojinstančnosti: zjednodušeně řečeno model „kauza – rozhodnutí první instance – řádný opravný prostředek – rozhodnutí druhé instance“. Dovolací řízení se nevede v jakési „plnohodnotné třetí instanci“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který umožňuje přezkum pravomocných rozhodnutí nižších soudních stupňů jen v určitých – právních – ohledech, dovolací soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného soudy nalézacími a případně doplněného soudy odvolacími. Nenítedy možno přijít k dovolacímu soudu s nějakou novou skutečností, kterou strany netvrdily již v předchozích fázích řízení. Jenže přesně na to vsadila společnost P. a Nejvyšší soud jí to také hned vmetl:

„Tvrzením, že platnost smlouvy o provozování vodovodu nebo kanalizace pravděpodobně skončila, dovolatelka uplatnila novou skutečnost,“ zní lakonická věta z rozhodnutí, kterou soud dal najevo, že tím se zabývat nebude.

Obdobně za novou (čili nepřípustnou) označil Nejvyšší soud ovšem i skutečnost z našeho hlediska podstatně zajímavější – totiž tvrzení, že „odpojením vodovodní přípojky žalované od veřejného vodovodu a demontáži vodoměru došlo k zániku smlouvy a že okamžikem demontáže vodoměru bez předchozího vyrozumění žalované, bez zaznamenání stavu vodoměru a s ponecháním vodoměru bez zaplombování pozbyl vodoměr způsobilost být smluvním měřidlem.“

Žalovaná společnost P. totiž v předchozím řízení ani netvrdila, ani neprokazovala, že by v důsledku manipulace s jejím měřidlem (vodoměrem) měl být zaznamenáván větší odběr než naměřený. Ve způsobu manipulace s vodoměrem tedy neshledávala důvod vyššího naměřeného odběru ani nenamítala (nereklamovala) nesprávnost naměřených údajů. Tím ovšem sama své – třebas závažné –argumenty, o něž opírala dovolání, odsoudila k bezvýznamnosti. Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl.

Ústavní dodatek

Zde – na půdě Nejvyššího soudu a výsledkem dovolacího řízení – obvykle končíme. Ne však tentokrát. Firma P. se ani v tomto okamžiku nevzdala a vytáhla poslední trumf: ústavní stížnost.
Šťastný konec pro ni to ale neznamenalo. V ústavní stížnosti totiž použila v podstatě stejné argumentace, na níž stálo její dovolání. Jako varovně vztyčený prst mohou sloužit slova z rozhodnutí Ústavního soudu, která zde citujeme:

„Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelčina argumentace představuje především polemiku se skutkovými a právními závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů a hodnocením jejich důkazů,avšak postrádá relevantní argumentaci ústavněprávní. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. V situaci, kdy námitky stěžovatelky byly řádně vypořádány, nelze v rozhodnutích a postupu obecných soudů spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces.“

Ústavní stížnost společnosti P. byla odmítnuta. Poučení z toho plyne (jak jsem na těchto stránkách již nejednou upozorňoval), že soudit se může být účinné a někdy i nezbytné, nelze-li se svých práv domoci jinak, ale v každém případě je to drahé a trvá to dlouho. Takže – než se do toho kdo z nás pustí, měl by si vše pořádně rozmyslet.

❑❑❑