+
Přidat firmu
Vyhledávání
Menu

Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi

Autor: JUDr. Karel Havlíček Časopis: 6/2020

Instalatérské soudní střepy a střípky

I. Jak zákazník místo klimatizace koupil zajíce v pytli

Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 10/2012

Vyladit na příjemnou teplotu

Pan J. E. si chtěl užívat příjemnějšího vnitřního prostředí. Nahlédl do nabídkového katalogu značkového výrobce klimatizačních jednotek, firmy E., a v obchodním závodu pana M. M. si vybral zařízení značky Electrolux, typu ACH 18 s příkonem 1850 W při chlazení a 1830 W při vytápění.

Stalo se to, co se občas stává: na obrázku vidíte přesně to, co vás uchvátí, ale na skladě nic takového nenajdete. Obchodník tedy s omluvami vysvětloval panu J. E., že žádaný kousek již k dispozici není a nelze jej ani dodat. Dělal, co mohl, nabízel jiné výrobky, ale pan J. E. zatvrzele trval na vybrané značce.

Obchodník M. M. tedy učinil další pokus a navrhl panu J. E. dodání a instalaci dvou kusů klimatizačních jednotek označených jako AEG-Electrolux AC-KW 18H s chladicím výkonem 5,3 kW, výměnou vzduchu 750 m3·h–1 a tepelným výkonem 5,5 kW, to vše v ceně asi 125 tisíc Kč.

Zákazník dospěl k závěru, že jeho naléhání bylo úspěšné. „A pak že to nejde,“ říkal si a zálibně si v názvu klimatizačních jednotek prohlížel kouzelné slůvko „Electrolux“, po­dle něhož usoudil, že to je právě ten jeho kýžený typ klimatizace, takže potvrdil zájem, aby mu obchodník toto zboží dodal. Přehlédl však, že v cenové nabídce nebyly uvedeny hodnoty příkonu při chlazení a vytápění, což byl přitom původní a hlavní důvod, proč si klimatizační jednotky Electrolux ACH 18 vybral. Nejdříve si ani nepovšiml, že v předávacím protokolu, který při dodávce podepsaly obě strany, bylo uvedeno chybné označení jednotek: obchod M. M. dodal podle této listiny dvě klimatizační jednotky označené jako AEG-Electrolux typ AC-KW 18H, ale ve skutečnosti šlo o jednotky značky AEG typ AC-KW 18H.

Co jste mi to dodali?

Problém byl, že pan J. E. zaplatil firmě M. M. dohodnutou cenu. Za krátkou dobu si však mýlky po­všiml a začal dodavateli písemně vytýkat, že klimatizační jednotky neodpovídají nejen dohodnutému typu, ale ani typu uvedenému ve finální nabídce, a že proto odstupuje od smlouvy. Problém byl ještě vážnější a ovšem také odbornější. Klimatizační jednotky Electrolux typ ACH 18 s chladivem R 22 se do České republiky podle zákona nadále již nesměly dovážet, uvedený výrobek nahradil v sortimentní nabídce produkt značky AEG AC-KW 18H s chladivem R 407. Jak se praví v soudním protokolu, „se změnou chladiva se změnily technické parametry. Zatímco u modelu Electrolux ACH 18 byl příkon při chlazení 1850 W a při vytápění 1830 W, u modelu AEG AC-KW 18H je 2300 W, resp. 2270 W.“

Zákazník požadoval vrácení peněz, obchodníkovi se do toho věru nechtělo a došlo k soudu. Ten nařídil, aby firma M. M. zaplacenou částku poslala zpět, a po panu J. E. naopak chtěl, aby vrátil klimatizační jednotky, které nechce. Krajský soud se ovšem s tímto řešením neztotožnil. Usoudil, že „žalovaný navrhl žalobci dodání klimatizačních jednotek označených jako AEG-Electrolux AC-KW 18H, a ten návrh akceptoval, takže tímto okamžikem mohla být mezi účastníky uzavřena smlouva o dodávce a montáži klimatizačních jednotek.“ Proto prvoinstanční rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu.

Ten ale zůstal věren svému původnímu přesvědčení. „S přihlédnutím k tomu, jaký model klimatizační jednotky si žalobce vybral, jaký mu žalovaný k instalaci navrhl a jaký mu nakonec dodal, dospěl k závěru, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o jednoznačném a určitém vymezení předmětu plnění, což mělo za následek, že smlouva mezi nimi nevznikla. Proto si vzájemně plnili bez právního důvodu a jsou povinni se vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení.“

Nekonečná hra

Soudní ping pong ovšem pokračoval. Na „kraji“ bylo zase všechno jinak: odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit panu J. E. uhrazenou částku a aby musel vydat firmě M. M. odebrané klimatizační jednotky AEG typ AC KW 18H. Na to zase reagoval v dovolacím řízení Nejvyšší soud, který pro změnu rozsudek odvolacího soudu zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

Jsme tedy zase u odvolacího soudu – s tímhle případem už potřetí. Krajští soudci věc posuzovali ze všech stran. Vyšli z toho, co zjistila první instance (o tom už jsme mluvili výše), zopakovali důkazy, které soud prvního stupně provedl, a převzali jím zjištěný skutkový stav věci. Doplnili jej ovšem o zjištění, že „J. V. a K. V., kteří prováděli montáž klimatizačních jednotek v domě pana J. E., je před ním vybalili, ten je odsouhlasil s tím, že jde o zboží, které si objednal. Po jejich instalaci seznámili pana J. E. s jejich obsluhou a provedli úspěšnou zkoušku funkčnosti.“

Tenhle doplněný poznatek utvrdil krajský soud ve správnosti jeho původního stanoviska, že smluvní strany uzavřely smlouvu kupní a smlouvu o dílo, a protože pan J. E. (spotřebitel) a firma M. M. (dodavatel) uzavřeli obě smlouvy za pomoci prostředků komunikace na dálku, jde o tzv. spotřebitelské – distanční smlouvy. Dospěl podle hmotného práva platného v době, kdy k těmto událostem došlo (tj. před účinností tzv. nového občanského zákoníku) k závěru, že „obě smlouvy uzavřené při použití prostředků komunikace na dálku (obě strany využily tehdy faxu jako běžného komunikačního prostředku) jsou pro nemožnost plnění neplatnými právními úkony. V cenové nabídce i při sepisu předávacího protokolu byly smíseny dva typy klimatizačních jednotek od dvou různých značek – AEG a Elektrolux, což mělo za následek označení neexistujících klimatizačních jednotek.“ Až potud si pan J. E. celkem mohl mnout ruce, jenže závěr odvolacího soudu mu radost neudělal: „Protože však žalobce odsouhlasil klimatizační jednotky značky AEG, typu KW 18H poté, co mu byly dodány a v jeho domě nainstalovány, byla v den montáže uzavřena ústní formou kupní smlouva ohledně těchto klimatizačních jednotek. Žalovaný žalobce s klimatizačními jednotkami při montáži seznámil a ten si – při běžné opatrnosti – musel být vědom toho, o jakou značku a typ jde. Okolnost, že žalobce od distančních smluv odstoupil, považoval odvolací soud za bezvýznamnou; klima­tizační jednotky značky AEG typu KW 18H byly instalovány na základě ústně uzavřené smlouvy.“

Světlo na konci tunelu?

Jak je jistě pozornému čtenáři této rubriky předem jasné, tímhle to neskončilo, protože závěry krajského soudu byly napadeny dovoláním. V něm pan J. E. protestoval především proti názoru, že smluvní strany při montáži klimatizačních jednotek uzavřely ústní formou kupní smlouvu. Pravil, že vždy projevoval jasnou vůli pořídit si typ Electrolux ACH 18 – a basta. A ve smlouvě nebyla splněna podmínka, která ukládá dodavateli povinnost informovat spotřebitele o názvu a hlavních charakteristikách zboží – a basta. A ještě pravil, že on tedy rozhodně nezanedbal běžnou míru opatrnosti, když při dodání klimatizačních jednotek neprovedl detektivní pátrání a nezjistil, že mu přivezli jinou značku a jiný typ, než jaký byl sjednán, protože on je normální zákazník a nerozezná na první pohled ­jeden klimatizační přístroj od druhého, stejně jako by ho – při vší úctě – nerozeznal soudce, jelikož anžto a protože ty krámy jsou si pro laika podobné až běda – a basta. A kdyby tomu náhodou někdo nechtěl věřit, tak ať uvěří, protože i svědci J. V. a K. V., což jsou odborníci a machři, kteří montáž prováděli, přiznali, že ani oni sami po rozbalení zásilky nerozeznali, o který typ se jedná. A basta a basta a basta.

A co je to jiného, rozčílil se pan J. E., než nekalá soutěž a vlastně podvod, když dodavatel zákazníkovi předloží „zboží určité značky, které bylo v nabídce prezentováno jako zboží značky jiné, ba dokonce neexistující?“ Proto má dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, i když je nepříjemné, že ta tahanice bude pokračovat dál.

Obchodní firma M. M. sice připustila, že „spotřebitelská distanční smlouva nebyla platně uzavřena, neboť sjednané plnění je plněním nemožným.“ Hnedle ale dodala, že to na věci nic nemění, protože při dodání klimatizačních jednotek, které byly řádně označeny štítkem s uvedením jejich typu a značky a do­dnes jsou funkční, byla – už platně – sjednána ústní smlouva.

Jak jsem už podotkl, jednání se z hlediska hmotného práva řídilo dnes už překonanou právní úpravou, ale na závěrech, k nimž se dokodrcalo, to nic nemění.

Východisko je podle Nejvyššího soudu následující: „Smlouva je dvoustranný či vícestranný právní úkon, který vzniká konsensem, tj. úplným a bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy (oferty). Návrh smlouvy (stejně jako jeho přijetí) je jednostranný adresovaný projev vůle, kterým navrhovatel navrhuje druhému určitému subjektu uzavření smlouvy.“ Návrh přirozeně musí splňovat mj. i dostatečnou obsahovou určitost a musí z něj vyplývat vůle navrhovatele být jím v případě přijetí vázán.

Problém, který bylo v daném případě potřeba řešit, spočívá v tom, že tu existovala absolutně neplatná smlouva (s nemožným předmětem plnění), avšak na jejím základě obchodní firma M. M. dodala panu J. E. zboží – protože ovšem požadovaný typ neexistoval, dodávka obsahovala jiný (zákazníkem nezamýšlený) typ zboží, aniž by firma M. M. svého zákazníka na tuto změnu upozornila.

Jak upozorňuje Nejvyšší soud, „samotné dodání a montáž jiného než objednaného zboží nelze bez dalšího považovat za uzavření další smlouvy s odlišným předmětem plnění. Předpokladem uzavření takové smlouvy byla totiž nabídka žalovaného s dodáním odlišného typu klimatizačních jednotek adresovaná původnímu žalobci a přijetí této nabídky původním žalobcem.“

Nic podobného se však nestalo. Naopak: pan J. E. i podle svědeckých výpovědí předpokládal, že jde o klimatizační zařízení, které si objednal. Předávací protokol uvádí jako předmět plnění klimatizační jednotky AEG-ELECTROLUX AC-KW 18 H. Úvaha krajského soudu, že si zákazník mohl dodávané zboží prohlédnout, a kdyby to udělal, zjistil by, že nejde o objednané zboží, nemůže obstát: takovou míru opatrnosti po spotřebiteli, jenž je slabší smluvní stranou proti profesionálně zkušeným prodávajícím, nelze spravedlivě požadovat.

Výsledkem dovolacího řízení je tedy závěr konečně – po všech tahanicích – alespoň částečně příznivý pro zákazníka: Jestliže si účastníci plnili na základě neplatné distanční smlouvy, je každý z nich – ve smyslu pravidla vzájemné vázanosti práv a povinností – povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Popravdě ovšem řečeno: pan J. E. se na počátku nechtěl soudit. Chtěl sedět ve svém pokoji a užívat si blažených výhod klimatizace. To se tedy ještě načeká!


II. Paní, která nečetla smlouvy

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5691/2016

Až jednou budou nějací archeologové zkoumat dobu, ve které jsme žili, může se jim přihodit, že toho mnoho nenajdou, protože několikapísmenková twitterová sdělení plná pravopisných chyb a emotivních výkřiků (mnohdy plných zloby a zášti) už dávno zmizí z pamětí chytrých telefonů (ostatně ty dnešní chytré telefony budou už dávno vypadat jen jako nějaké hloupé krabičky). O to překvapivější možná bude, až kopáči objeví, že lid těchto časů někdy přece jen psal delší texty a že se jen hemžily různými sofistikovanými sliby, kterými se dnešní lidstvo zavazuje jinému dnešnímu lidstvu, že něco udělá, něčeho se zdrží, tohle dodá a tamto odebere. A možná si budou ti archeologové lámat hlavu, co to je za podivná lejstra, až jednoho napadne, že by to mohly být smlouvy a žaloby ze smluv a soudní verdikty, jenže druhý řekne: „Ale smlouvy přece vždy byly od toho, aby se plnily,“ a třetí napíše do nějakého odborného archeologického časopisu stať, že objevili dobu, kdy lidé smlouvy uzavírali, ale pramálo na ně dbali.

Namontovat, nebo zprovoznit?

Tenhle případ začal prozaicky. Žalovaný instalatér pan M. O. uzavřel s paní M. K. smlouvu, podle níž se zavázal provést v její nemovitosti řadu odborných prací. Měl v rámci rekonstrukce domu – když si vypůjčíme soupis pořízený později u soudu – demontovat stávající plynový kotel včetně části přívodního potrubí SV + TV a části dvoutrubkového rozvodu ÚT, stávajících armatur, provést demontáž části plynoinstalace od stávající armatury, výměnu kulového ventilu, rozvod pro první nadzemní podlaží a namontovat nový plynový kotel značky Protherm Tiger 24 KOZ včetně připojovací armatury k němu, ventilů, filtrů, šroubení z části přívodního potrubí SV + TV a ÚT. Konečně bylo jeho úkolem dopojit plynoinstalaci na plynovou hadici a namontovat pokojový termostat.

„Ještě něco si přejete, paní?“ zeptal se instalatér majitelky realit, když to ve smlouvě v potu tváře dosmolili, načež paní M. K. pravila „Ó nikoliv, to je vše,“ neboť to byla nóbl dáma a říkala „Ó ano“ a „Ó nikoliv“, ale smlouvy moc po sobě nečetla.

A tak pan O. K. provedl žádané a vyfakturoval si za tu práci asi čtyřicet tisíc, protože byl seriózní podnikatel a nepracoval zdarma, ale ani nepředražoval, a pěkně krásně k tomu všemu paní M. K. přidal záruční list, aby navždy věděla, že tyhle demontáže a montáže provedla solidní firma pana O. K.

Krom noblesy v mluvě se paní M. K. ovšem vyznačovala vlastností, kterou mnozí z nás mají: netrpělivostí. Nečetla nejen smlouvy, ale ani záruční listy. Jen co instalatéři vypadli z domu, hned začala kotel užívat. Že by jej měla nechat zprovoznit autorizovanou firmu, která je distributorem zmocněna k uvedení plynového spotřebiče do provozu, na to ani nevzdychla.

Neuplynul ani měsíc a paní M. K. poslala do instalatérské firmy reklamační dopis, kterým panu O. K. vytýkala, že kotel má vadu, protože nedotápí teplou užitkovou vodu, tak ať to pan instalatér hledí během několika dní napravit. K tomu se ovšem mistr instalatérský neměl a rázná paní majitelka mu sdělila, že když tedy on tak, ona odstupuje od smlouvy.

Co je psáno, má být dáno

Takhle se tedy věci měly, než se do nich vložil soud. A ten řekl: smlouva je smlouva, vážení, a to, co paní majitelka reklamuje, není vada kotle. Ten zkrátka nefunguje proto, že nebyl správně nastaven jeho program a zařízení nebylo řádně uvedeno do provozu. A tedy a tudíž paní M. K. nemá co žalovat, protože „účastníci uzavřeli smlouvu o opravě a úpravě věci a žalobkyni nevzniklo právo z titulu odpovědnosti žalovaného za vady provedené opravy (úpravy).“ A aby se paní majitelka tolik nedivila, jak že ona k tomu přijde, upozornil ji soud, že „obsahem závazku žalovaného nebylo uvedení plynového kotle do provozu.“

Ustálená judikatura totiž vychází z jasného názoru: Pokud soud zjišťuje práva a povinnosti smluvních stran z obsahu smlouvy (pokud tedy zkoumá, co bylo jejími účastníky ujednáno, k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovým zjištěním, činí si tedy jasný obrázek toho, co chtěly smluvní strany vzájemnou dohodou získat a co byly povinny podle ní poskytnout.

Na toto skutkové zjištění potom lze aplikovat právní normy, z nichž vyplyne, jaká jsou „konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu“. Soud si tedy přečetl předloženou smlouvu a zjistil, že „obsahem závazku mezi účastníky nebylo ujednání o tom, že žalovaný uvede kotel do provozu.“

Paní M. K. se obrátila až na Nejvyšší soud a namítala v dovolání, že je ale přece jasné, že instalatér, který kotel namontuje, zavazuje se také docela samozřejmě k tomu, že ho zprovozní. Jenže soud na to pravil, že žalobkyně takové tvrzení neprokázala, ba naopak, že „obsah dohody byl (na základě provedených důkazů) prokázán jinak, než žalobkyně tvrdila.“

A tak se paní M. K. vymstilo, že nečte smlouvy ani záruční listy. Jak to vyloží budoucí archeologové (jestli tyhle papíry najdou), ví snad jen pánbůh. Nejvyšší soud v tom měl ale jasno: dovolání odmítl.


III. O létajícím bojleru

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 178/2017

Věci vážné bývají někdy též poněkud komické, pokud se na ně můžete dívat z jistého odstupu. Jiné to ovšem je, stanou-li se nám: pak jde odstup stranou. Známá zhudebněná představa pokrývače letícího kamsi i se střechou je nepochybně legrační, pokud zrovna nejsem já tím plachtícím řemeslníkem, majitelem střechy, vlastníkem domu, k němuž ta střecha před hurikánem patřila, vlastníkem domu, k němuž ta střecha nikdy nepatřila, ale na němž přistála, nebo pojišťovákem, který ve slabé chvilce podepsal odpovědnost své mateřské firmy za škody silným vichrem způsobené. Ale zkrátka se stává.

Jak měl pan J. B. potíže s hmoždinkami a pan J. P. se zhmožděninami

Své by o tom mohl vyprávět pan J. P. – nikoliv pokrývač, nýbrž dlaždič, což je povolání zdánlivě bezpečnější, neboť zatímco ten první se pohybuje v ukrutných výškách a je bezprostředně vystaven náporům živlů, druhý si v klidu poťukává na různobarevné dlaždice, lepí a spáruje, všechno pěkně v pohodě na bezrizikové podlaze, kde přece zemská přitažlivost škodu udělat nemůže. Leč může.

Instalatéřina sice zrovna na hmoždinkách nestojí, ale zato na nich často drží. A když ne, je zle. Pan J. B., majitel a zároveň zkušený odborník firmy J. N. – izolatérství, montáž, údržba a rekonstrukce elektrických zařízení, instalatérství a topenářství, upevňoval jednoho dne na zeď závěsný bojler o obsahu 200 litrů. Nějak se zřejmě přehmátl a ukotvil do stěny hmoždinky, které nesplňovaly doporučené zatížení v tahu a smyku – a ty hmoždinky táhly a smekaly se asi tři roky, odolávaly hmotnosti bojleru a hmoždily se, jak jen se hmoždinky hmoždit dovedou, avšak jednoho dne už byly tak zhmožděné, že nevydržely, bojler se vyrval ze zdiva jak utržený z řetězu a prásk!

Kdyby už byla dlažba pod bojlerem hotová, odneslo by to pár dlaždic a škoda by sice nemusela být úplně zanedbatelná, protože takový dvousetlitrový bojler má už pěknou páru. Jenže kdyby platilo kdyby, neocitl by se tento případ asi v naší rubrice. Pod bojlerem nebyla jen dlažba, ale i dlaždič, pan J. P., a střet padajícího bojleru s dlaždičem, to je úplně jiná, než když sebou nějaký bojler jen tak třískne na zem. Výsledek: pan J. P. utrpěl podle lékařského vyšetření „otevřenou zlomeninu a vymknutí pravého hlezna, zlomeninu bodcového výběžku pravé loketní kosti, pohmoždění pravého lokte a zápěstí a tržně zhmožděnou ránu pravé ruky“. A samozřejmě také pořádný šok, protože – podle mne – neexistuje dlaždič, který by při práci počítal s létajícími bojlery.

A když si to všechno sečetli nejprve policisté vyšetřující nehodu, potom státní zástupce sestavující obžalobu a nakonec okresní soud, vyšel z toho nejen ošklivě zraněný pan J. P., ale také potrestaný pan J. B., jenž byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti a vyfasoval šestiměsíční podmínku s tím, že náhradu újmy si mají aktéři vyřídit před civilním soudem.

Šest měsíců za hmoždinky?

Vzhledem k tomu banálnímu hmoždinkovému přehmatu cítil pan J. B. trest jako příkoří. Odvolal se samozřejmě, že s trestem nesouhlasí a vinen se necítí, jenže krajský soud odvolání zamítl. Přišlo tedy na řadu dovolání.

Pan J. B. je postavil na několika hypotézách. Především mu přišlo jako velmi podivné, že k pádu bojleru došlo až po tak dlouhé době, ale právě v čase, kdy pod ním pracoval poškozený dlaždič. Kdyby bylo zařízení špatně ukotveno, muselo by se to přece dávno projevit. Navíc v domě – poté, co byl kotel namontován – probíhala rekonstrukce (ostatně dlaždice se pokládaly právě v jejím rámci). Ale když rekonstruujete nějakou místnost, kde je umístěn velký závěsný bojler, musel jej někdo s největší pravděpodobností sejmout a poté opět – nejspíš chybně – připevnit. A dále: podle výpovědi znalce bylo možné, že ukotvení kotle utrpělo při opravě venkovní silnice, která vede kolem domu.

Zkrátka a dobře – každému, kdo má zdravý rozum, musí být jasné, že důvody, které vedly k odsouzení pana J. B. jsou přinejmenším pochybné, a protože platí zásada „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného), měli by se všichni chytit za nos a osvobodit jej.

S touhle představou ale instalatér neuspěl. Důvod shrnul Nejvyšší soud do dvou lakonických vět: „Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku.“ Dovolání bylo proto odmítnuto a trest platil. Ale jisto je, že zhmožděniny pana J. P. se už dnes uzdravily a pan J. B. si na hmoždinky dává zatraceně pozor.