+
Přidat firmu
Vyhledávání
Menu

Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2021/4-5

Autor: JUDr. Karel Havlíček Časopis: 4-5/2021

O fotovoltaickém pláči nad rozlitým mlékem

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, čj. 3 Tdo 42/2020-6077

Dohodli jsme se s paní šéfredaktorkou, že by bylo načase věnovat některé pokračování této rubriky také fotovoltaice. A protože dvojčíslí časopisu skýtá přece jen větší prostor i pro materiály z oblasti práva, řekl jsem si, že neuškodí, když začneme bez zbytečných odkladů. Pro první příspěvek jsem zvolil kauzu trestněprávní, zatímco příště se podíváme i na civilněprávní a správní aspekty této problematiky. Případ fotovoltaického podvodu, který čtenářům tentokrát předkládáme, je poměrně čerstvý. Nejvyšší soud o něm rozhodoval v červnu 2020.

Když to nejde jinak, změníme datum

Začněme prostým konstatováním, že krajský soud jako soud prvo­stupňový uznal v roce 2018 obviněné A. B. a E. F. vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu. Delikt měli oba odsouzení spáchat spolu s K. L. a M. N. Věc se odehrála podle zjištění nalézacího soudu takto:

A. B. jako jednatel společnosti F., která byla investorem a objednatelem fotovoltaické elektrárny M., věděl, že elektrárna není v podstatných částech dokončená. Přesto dal 30. 11. 2010 pokyn panu E. F., jednateli společnosti N., která byla zhotovitelem a generálním dodavatelem fotovoltaické elektrárny, a zároveň i panu K. L., aby vyřídili urgentní záležitost. Šlo o to, že k žádosti o první paralelní připojení FVE k distribuční soustavě elektřiny podané téhož dne na distribuční společnost E. byly zapotřebí zprávy o výchozí revizi elektrické instalace na část nízkého a vysokého napětí elektrárny.

Háček spočíval v tom, že tyto zprávy musely být datovány nejpozději stejným dnem a že je A. B. musel předložit do 3. 12. 2010. Vzhledem k pokročilému datu a času zadání, nedokončenosti elektrárny a výslovně sdělenému požadavku na antedataci zpráv věděl pan A. B., že zprávy nebudou pravdivé.

Spolupachatel K. L. o pár dní později vyhotovil, jménem a bez vědomí revizního technika F. K., falšovanou a nepravdivou zprávu o revizi elektrického zařízení na kabelovou přípojku VN 22kV mezi fotovoltaickou elektrárnou a distribuční soustavou a druhou zprávu o revizi elektrického zařízení na transformační stanice TS1 a TS2 fotovoltaické elektrárny (část vysokého napětí), ačkoliv reálně v té době trafostanice neexistovaly a kabelová přípojka VN nebyla dokončena. Věděl, že zprávy jsou určeny a budou předány jak distribuční společnosti E., tak i Energetickému regulačnímu úřadu a příslušnému stavebnímu úřadu.

Další spolupachatel, revizní technik M. N., přidal další z falešných zpráv – aniž by v elektrárně byl, vytvořil zprávu o provedení revize elektrického zařízení na část nízkého napětí, ač ta nebyla v inkriminované době dokončena a nebyla zde nainstalována ani podstatná část fotovoltaických panelů. Stejně tak vyhotovil zprávu o provedení revize elektrického zařízení na část nízkého napětí trafostanic FVE, i když ty ve skutečnosti neexistovaly. Obě zprávy poslal panu E. F., přestože o adresátech, kterým budou poslány, věděl stejně dobře jako v předchozím případě pan J. R.

Jaká je cena elektřiny

Byly tu tedy čtyři falešné antedatované zprávy, které pan A. B. ruče předal adresátům, jak nakazuje právní předpis, který ovšem nepočítá ani s falšováním obsahu, ani s antedatací, to vše ještě vyšperkováno (samozřejmě opět nepravdivým) prohlášením společnosti N., že veškeré pohledávky vůči společnosti F. byly řádně a včas uhrazeny a že kompletní fotovoltaická elektrárna M. kromě elektronického zabezpečovacího systému byla předána.

Soud z těchto zjištění policie a státního zastupitelství shledal, že A. B., E. F., K. L. a M. N. uvedli v omyl příslušný stavební úřad, distribuční společnost i Energetický regulační úřad, přičemž stavební úřad na základě těchto dokumentů vydal rozhodnutí o povolení předčasného užívání stavby fotovoltaické elektrárny M., distribuční společnost schválila výrobnu (tzv. první paralelní připojení) a Energetický regulační úřad udělil licenci společnosti F. na výrobu elektřiny na dlouhá léta dopředu, na základě které byla FVE M. nesprávně považována za fotovoltaický zdroj uvedený do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, ačkoliv ve skutečnosti nebyla dokončena a způsobilá k provozu ani k 31. 12. 2010.

Jak se zjistilo, byla dokončována v průběhu ledna a počátkem února 2011 a zapojena do distribuční soustavy dne 7.  2. 2011, aby potom, jak praví soudní spis, „začala dodávat vyrobenou elektřinu do distribuční soustavy dne 23. 2. 2011, aby následně mohl A. B. dne 21. 1. 2011 uzavřít jménem společnosti F. smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy s distribuční společností, což společnosti F. umožňuje po dobu 20 let na základě měsíčních výkazů o výrobě elektřiny a faktur neoprávněně uplatňovat a inkasovat zvýhodněnou výkupní cenu za elektřinu.“ Inu, kvůli tomu se to přece všechno dělalo.

Soud pro něco takového ovšem neměl sebemenší pochopení. Spočítal, že za jediný rok provozu se společnost F. neoprávněně obohatila o částku přibližně 20 milionů a během předpokládaných dvaceti let, na kteroužto dobu zněla smlouva, by to hodilo téměř 300 milionů. To „ocenil“ poměrně dlouhými nepodmíněnými tresty odnětí svobody, vysokými peněžními tresty a zákazy výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních korporací k tomu.

Obvinění napadli rozhodnutí nalézací instance u vrchního soudu, ale tam uspěli jen s drobnějšími úpravami, jinak bylo jejich odvolání zamítnuto.

Pravidla revizních zpráv

Pánové A. B. a E. F. se – na rozdíl od dalších dvou spoluobviněných – rozhodli bránit před Nejvyšším soudem na základě dovolání.

Pan A. B. namítal, že „právní regulace revizních zpráv neobsahuje a ani v roce 2010 neobsahovala pravidlo o tom, kdy lze revizní zprávu vyhotovit.“ Uváděl, že to nebylo jasné ani odborníkům, ani právníkům. Podle něj pravidlo, že k revizi lze přistoupit teprve v okamžiku, kdy jsou elektrická zařízení a instalace plně dokončeny, dotvořila teprve o pět let později judikatura Nejvyššího správního soudu, která je však nedovodila z obecně závazných právních norem, nýbrž pouze odkazem na právně nezávazné technické normy (konkrétně ČSN 33 1500), které nejsou ani volně dostupné. Přitom připomínal, že i sám Nejvyšší správní soud konstatoval, že tyto prameny „vytvářejí nedostatečný a nejednoznačný normativní rámec stanovící postup pro výkon revizní činnosti.“

Trestní právo je považováno za tzv. ultima ratio, krajní prostředek, a je podle něj nutno postupovat velmi opatrně. Nelze například v žádném případě v neprospěch obviněného aplikovat právní normy, které v době jednání nebyly platné a účinné. A jestliže to platí pro právní normy samotné, musí to přece – uváděl pan A. B. – plně platit také pro dotváření norem jejich interpretací, tzn. soudní judikaturou. Jak by mu tedy mohlo být negativně přičítáno, že uvedené pravidlo neznal, když ještě ani nebylo zformulováno?

Stejně tak upozorňoval na to, že pracoval jako manažer, jednatel obchodní korporace, nikoliv jako odborník v oblasti revizí elektrických zařízení (což byla kvalifikace, kterou jeho pozice ani nevyžadovala). Revizní zprávy jsou věcí revizních techniků a pan A. B. přirozeně neznal ani metodiku jejich tvorby, takže i kdyby věděl, že stavba FVE není v té době ještě zcela dokončena, nemohl tušit, že revizní zprávu nelze vyhotovit. Připouští tedy, že šlo o jeho právní omyl, který se ale vztahuje k pravidlu v dané chvíli ještě neformulovanému, takže nemůže být podezírán z toho, že by se dopustil nějakého úmyslného zavinění, a ostatně ho na toto nebezpečí ani nikdo z odborníků ne­upozornil.

Dále se pan A. B. bránil také tím, že před předložením revizní zprávy Energetickému regulačnímu úřadu „byly revizním technikem M. N. provedeny veškeré činnosti, které je podle judikatury třeba provést k vydání revizní zprávy (kontrola projektové dokumentace, ověření, že instalovaná zařízení jsou v souladu s projektem, kontrola protokolů, které jsou součástí dodávky, vizuální prohlídka instalovaných zařízení a jejich měření a zkoušení), revizní činnost závěry revizní zprávy nevyvracela, takže je konvalidovala ještě před jejich předložením Energetickému regulačnímu úřadu.“ Jestliže to soudy nevzaly v potaz, chybně podle pana A. B. hodnotily právní stránku věci.

Pak se pan A. B. ještě bránil proti výši trestu, ale to pro náš popis události není úplně podstatné. V každém případě žádal o zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání.

Co vlastně dělají správní orgány?

Pan E. F. v dovolání zvolil poněkud jinou strategii. Tvrdil, že soudy se odmítly zabývat celou řadou provedených důkazů ke stavu dokončenosti FVE. Jinak by totiž musely vzít za prokázané, že energetické zařízení bylo na konci října 2010 „fakticky dokončeno a jeho bezpečnost byla řádně ověřena v takovém rozsahu, jaký tehdejší právní předpisy a technické normy požadovaly, resp. umožňovaly,“ což podle něj bylo před vydáním licence a před schválením prvního paralelního připojení potvrzeno a „ještě před tím, než byly dne 22. 12. 2010 předmětné výchozí revizní zprávy založeny do licenčního spisu Energetického regulačního úřadu, bylo skutečné provedení nízkonapěťové části instalace FVE M. obviněným M. N. ve dnech 20. až 21. 12. 2010 fyzicky zkontrolováno a ověřeno.“

Navíc pan E. F. upozornil, že stavební úřad se ve svém rozhodnutí vůbec nezmiňuje o tom, že by čerpal z revizních zpráv. Jeho pracovnice provedla v rámci stavebního řízení fyzickou prohlídku stavby FVE a zcela jí to postačovalo k tomu, aby mohla o povolení předčasného užívání stavby rozhodnout.

Zajímavý je i další postřeh z dovolání pana E. F., který uvádí, že Energetický regulační úřad i distribuční společnost věděly o tom, že jako podklady k vydání rozhodnutí přijímají výchozí revizní zprávy. Odvolací soud prohlásil, že správní orgán není povinen aktivně z vlastního popudu přezkoumávat žadatelem předložené listiny. Ale pan E. F. namítá, že „správní orgán by v takovém případě nevykonával prakticky žádnou rozhodovací činnost a zcela by se zbavoval odpovědnosti na úseku státní správy uložené mu právním předpisem. Jestliže je třeba podle odvolacího soudu vzít v úvahu kvalifikaci zaměstnanců správních orgánů a jejich nezpůsobilost ověřovat technický stav FVE, není důvod, aby stejnou úvahou nebylo postupováno i vůči obviněnému.“

V čem se obě dovolání shodují, je kritika tehdejší právní úpravy, která nevyjadřovala zcela jasně, jak má revizní technik postupovat, aby mohl řádně vyhotovit revizní zprávu, jaké údaje jsou pro ni obligatorní, jak mají být zjišťovány, v jakém stavu (např. pokud jde o osazení a zapojení fotovoltaických panelů) musí být energetické zařízení v době vyhotovení revizní zprávy, atd.

Vcelku nepřekvapivě vyznívá shodně i závěr tohoto dovolání – Nejvyšší soud by měl napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc k první instanci.

Státní zástupce nesouhlasí

Příležitost vyjádřit se k dovoláním samozřejmě nepropásl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. A jeho názor se, jak se dalo očekávat, naprosto míjel s názory obou obviněných.

Rozhodně nesouhlasil s tím, že by revizní zprávy byly nějak konvalidovány před předložením Energetickému regulačnímu úřadu. Když totiž spoluobviněný M. N. v elektrárně byl, nemohl už její stav odpovídat stavu, který byl deklarován ve zprávách. Kompetentním osobám se ve zprávách dostalo záměrně klamavě sdělených informací, takže nelze o konvalidaci jejich obsahu hovořit.

Dále státní zástupce lakonicky prohlásil, že správní orgán rozhodl na základě omylu, ve který byli jeho pracovníci uvedeni. Stejně tak se vymezil v otázce svalování viny na revizní techniky. Ti totiž nejsou ve vztahu k zadavateli v pozici jakéhosi nositele veřejné moci, nýbrž jednali na zakázku a podle pokynů zadavatele revize.

Zkrátka a dobře – státní zástupce navrhl dovolání odmítnout. Něco jiného se dalo sotva očekávat.

Co je právní omyl?

Pak už se Nejvyšší soud pustil do díla naplno. Nejprve si vzal na paškál dovolání pana A. B. a jeho námitku, že jednal v právním omylu, který se týkal náležitostí revizní zprávy a předpokladů pro její vypracování, s odůvodněním, že právní úprava těchto záležitostí byla v inkriminované době (v roce 2010) velmi nejasná.

My už jsme v této rubrice mnohokrát hovořili o tom, že v dovolacím řízení se (až na výjimky) přezkoumávají – zjednodušeně řečeno – jen otázky právní. Jenže tuto otázku Nejvyšší soud za právní odmítl považovat. Uvedl mimo jiné: „Ačkoliv obviněný namítá existenci právního omylu při svém jednání, je tato argumentace týkající se subjektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu, za který byl odsouzen, založena ve své podstatě na tvrzeních o vědomosti obviněného o tom, že za dané situace není možné revizní zprávu vyhotovit. Jakkoliv je tato okolnost podstatná pro dovození právního závěru o formě zavinění obviněného, jedná se stále o skutkovou otázku duševního (psychického) stavu obviněného ve vztahu k zákonem chráněnému zájmu, který byl jednáním obviněného zasažen.“

Jenže s tím se Nejvyšší soud nespokojil, protože s uvedenou námitkou nesouhlasil ani věcně. Obviněný A. B. dal totiž pokyn ke zpracování revizní zprávy, o které věděl, že nemůže být pravdivá. V tom právě shledával Nejvyšší soud základ celé záležitosti, neboť zde se rodily předpoklady, že příslušné instituce, kterým byly tyto zprávy určeny, budou tímto způsobem uvedeny v omyl. Právní omyl, o němž hovoří A. B. v dovolání, by přicházel v úvahu, kdyby nevěděl, že postupuje protiprávně – potom by nejednal zaviněně, pokud by se omylu nemohl vyvarovat. To pochopitelně nemůže být případ, kdy zadavatel dobře ví, ba dokonce instruuje revizního technika, aby vypracoval zprávu, která neodpovídá realitě. V této souvislosti nejvyšší soudci zrekapitulovali děj, který jsme si výše popsali, a opřeli se navíc o názor státního zástupce, který dovodil, že obviněnému A. B. „nešlo o revizi, nýbrž o revizní zprávu (jako list papíru, který by mohl předložit příslušným institucím), aniž by musela jakkoliv vypovídat o reálném stavu. Pro obviněného totiž revizní zprávy představovaly pouhý další administrativní krok v celém procesu povolování FVE M.“ Závěry Nejvyššího soudu jsou v tomto ohledu velmi přísné. Charakterizují přístup pana A. B. jako bezohledný a jednostranný, vedený snahou získat formální povolení, která by mu kvůli vyšším výkupním cenám umožňovala vydávat elektrárnu za uvedenou do provozu ještě v roce 2010.

Neúspěšná teorie konvalidace

Stejně neslavně dopadla i námitka obviněného týkající se konvalidace revizní zprávy před jejím předložením Energetickému regulačnímu úřadu. K tomu, jak už jsme uvedli, mělo dojít tak, že revizní technik (jeden ze spoluobviněných) v mezidobí od podání revizní zprávy do předání dokladů úřadu přišel do FVE a zde provedl potřebné revizní činnosti. Problém je už v tom, že „kromě tvrzení revizního technika a tužkou přepsaných zpráv“ neexistuje o tomto ději žádný jiný důkaz. Bez ohledu na to ale Nejvyšší soud konstatoval, že vzhledem k velikosti objektu a náročnosti revizí tyto činnosti během tak krátké doby provést vůbec nelze. Pokud se tak nějakým zázrakem přece jen stalo (i když to nalézací soud vylučuje), „obviněným nic nebránilo tomu, aby Energetickému regulačnímu úřadu předložili novou revizní zprávu, která by z této revize vzešla a která by již plně odpovídala skutečnému stavu,“ nikoliv setrvávat u falešné revizní zprávy, vyhotovené bez jakékoliv revize („od stolu“, jak říká Nejvyšší soud).

Nejtvrdší konsolidovaný závěr k této stránce věci pak citujme v plném rozsahu z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu: „Z hlediska právního posouzení, které je předmětem dovolacího přezkumu, je dále nutno konstatovat, že okolnosti uváděné odvolatelem, týkající se údajné konvalidace falešných revizních zpráv v důsledku návštěvy revizního technika na předmětné elektrárně před podáním žádosti o vydání licence Energetickému regulačnímu úřadu, nejsou z hlediska trestní odpovědnosti obviněného A. B. relevantní. Jak totiž správně uvedl soud prvního stupně, pro dosažení zvýhodněné kupní ceny pro elektrárny připojené k distribuční soustavě do 31. 12. 2010 museli žadatelé získat kladné rozhodnutí stavebního úřadu (ideálně kolaudační rozhodnutí, příp. povolení předčasného užívání stavby), dále získat licenci ERÚ a u distribuční společnosti dosáhnout tzv. prvního paralelního připojení.

Tyto tři podmínky platily kumulativně. Pro získání nároku na výkupní ceny pro elektrárny připojené do 31. 12. 2010 potom ve vztahu k rozhodnutím o udělení licence a k datu prvního paralelního připojení rozhodovalo pozdější z obou dat. Lze tedy konstatovat, že licenční řízení a řízení ve vztahu k distributorovi elektrické energie probíhala paralelně, bez požadovaného rozhodnutí stavebního úřadu se však žadatel tzv. nehnul z místa. Podstatné z hlediska uvedení v omyl tedy je to, že nepravdivá revizní zpráva byla použita nejen v řízení u Energetického regulačního úřadu, ale zejména již dříve v řízení před stavebním úřadem, přičemž bez kladného rozhodnutí stavebního úřadu by následně nebylo možné o vydání licence vůbec žádat. Z hlediska významu revizní zprávy je tedy na jednotlivá povolovací řízení nutno nahlížet jako na celek, neboť se navzájem podmiňují a na sebe navazují. Pokud tedy obviněný A. B. uvedl (spolu s obviněným E. F.) v omyl stavební úřad a ten v důsledku toho vydal povolení předčasného užívání nedokončené stavby, byl v omyl uveden i Energetický regulační úřad, neboť ten při svém rozhodování vycházel mj. i z rozhodnutí stavebního úřadu, které nemělo být vůbec vydáno. Námitku, že údajnou návštěvou revizního technika M. N. mělo dojít k tzv. konvalidaci falešné revizní zprávy, je tedy nutné označit za neopodstatněnou.“

Omyl plodí omyl

Také pokud jde o druhého obviněného (E. F.), poukázal Nejvyšší soud na to, že značná část jeho dovolací argumentace má charakter námitek skutkové povahy. V tomto směru se nachází mimo rámec řešený v dovolacím řízení.

Již v řízení nalézacím a odvolacím totiž bylo jasně prokázáno, že pan E. F. jako jednatel dodavatele na pokyn obviněného A. B. „nechal vyhotovit falešnou revizní zprávu na část nízkého napětí FVE M. a že dalšími navazujícími kroky společně s A. B. uvedli v omyl místně příslušný stavební úřad, distribuční společnost i Energetický regulační úřad v úmyslu získat neoprávněné obohacení pro společnost F.“ Tyto děje jsme již na počátku popsali podle zjištění nalézacího soudu a orgánů činných v trestním řízení – a jak podotýká Nejvyšší soud, ani jejich účastníci je nerozporují.

Bylo spolehlivě prokázáno, že pracovnice stavebního úřadu vykonala za účasti E. F. a A. B. v prosinci 2010 kontrolní prohlídku FVE a stavební úřad poté vydal povolení k předčasnému užívání. Stalo se tak na základě falešných revizních zpráv a byl též ručně sepsán protokol potvrzující předání kompletní FVE. Jak se vyjádřila pracovnice stavebního úřadu, „bez existence těchto revizních zpráv by bylo bezpředmětné provádět místní šetření a požadované povolení by tak nemohlo být vydáno, neboť revizní zprávy pro ni byly dokladem o bezpečnosti elektrárny, kterou nemohla sama přezkoumávat a která byla jednou z podmínek pro povolení předčasného užívání stavby. Vydání požadovaného povolení bylo podle ní podmíněno i vyhotovením předávacího protokolu.“ Stejně tak není sporu o tom, že falšované revizní zprávy a předávací protokol byly předány distribuční společnosti a Energetickému regulačnímu úřadu.

Přitom řada důkazů (např. svědecké výpovědi o intenzivních pracích na elektrárně ještě v samém závěru roku 2010 a počátkem roku 2011) svědčila o tom, že dílo nebylo ke dni, kdy bylo formálně potvrzeno předání kompletně dokončeného díla objednateli, hotovo.

Skutkový charakter má i tvrzení obviněného E. F., že „revizní techniky oslovil v dobré víře, že revizní zpráva jimi vyhotovená bude korektní, v souladu s právními předpisy, ČSN i tehdejšími zvyklostmi, a nijak je neovlivňoval,“ přičemž ovšem E. F. musel již s ohledem na požadovanou antedataci revizní zprávy vědět, že zpráva skutečnosti odpovídat nemůže.

Důležitá je též – ve vztahu k výše rozebraným dovolacím argumentům – úvaha soudu, která se týká výkonu státní správy. Při něm se totiž vychází z tzv. presumpce správnosti, což znamená, že správní akt se pokládá za zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej. Správní orgán (v tomto případě stavební úřad) požaduje pro naplnění svých rozhodovacích pravomocí oprávněně předepsané doklady, přitom poskytuje účastníkům různá poučení a instrukce, ale samozřejmě předpokládá, že účastníkem poskytnuté podklady budou pravdivé. Tento předpoklad se ovšem posléze ukázal vzhledem k falešným revizním zprávám a nepravdivému protokolu jako nenaplněný, a to nepochybně v důsledku konání obviněných. Proto příslušná pracovnice stavebního úřadu vydala požadované povolení, aniž by prováděla nějaké rozsáhlejší dokazování ohledně pravdivosti poskytnutých podkladů (ostatně bez revizní zprávy by tak ani učinit nemohla a sama postrádala odbornost, aby si mohla potřebné podklady zjistit sama – právě k osvědčení určitých skutečností má sloužit revizní zpráva, jejíž správnost se presumuje). Totéž platí, pokud jde o uvedení v omyl, ve vztahu k distribuční společnosti.

Fakt je, že ke konci roku 2010 mohly panovat určité rozpory ohledně toho, zda a jakým způsobem má být výchozí revize fotovoltaických elektráren prováděna. Tím se ovšem rozhodně nemíní, že by bylo přípustné revizní zprávu vyhotovovat fiktivně, aniž by revizní technik předmět potenciální revize vůbec viděl. Každý zainteresovaný subjekt – stavební úřad, distribuční společnost i regulátor – nutně a logicky musel vycházet z toho, že pokud byla revizní zpráva vystavena, byla výchozí revize provedena, a už vůbec po těchto subjektech nebylo možno požadovat, aby zjišťovaly, zda nejde o falešnou revizní zprávu. Jeden omyl, který nastal výhradně vinou obviněných, plodil zkrátka další a další omyly. Jak konstatuje Nejvyšší soud, „s ohledem na okolnosti projednávané trestní věci tak není pochyb o tom, že Energetický regulační úřad byl v licenčním řízení týkajícím se FVE M. uveden v omyl, když vycházel hned z několika dokumentů, které měly vyvolat dojem, že daná elektrárna splňuje veškeré podmínky podmiňující vydání licence na výrobu elektřiny ze slunečního záření. Nebylo přitom povinností Energetického regulačního úřadu zkoumat správnost předložených dokumentů, neboť podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu má řízení o vydání licence charakter zásadně neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů předložených tím, kdo podal žádost o udělení předmětné licence, přičemž na závěru o možnosti uvedení správního orgánu v omyl nemůže nic změnit ani skutečnost, že správní orgán si může pro zjištění skutkového stavu v pochybnostech sám opatřit podklady.“

A k tomu nejvyšší soudci podotýkají zajímavou poznámku: „Pokud by nepravdivé revizní zprávy nebyly vůbec použity, bylo by snad lze hovořit o tom, že z hlediska trestní odpovědnosti došlo k jisté konvalidaci. To však samozřejmě obvinění neměli v plánu, neboť právě potřebovali, aby mohli již na počátku prosince 2010 deklarovat provozovateli distribuční soustavy a následně stavebnímu úřadu provedení revize deklarující bezpečnostní nezávadnost elektrárny, tak aby mohli pokročit v celém povolovacím procesu.“

Právo a fotovoltaika

Shrnuli jsme zde jen podstatné části rozhodnutí, jehož výsledkem bylo zamítnutí dovolání obou obviněných. I z nich je však snad patrno, že tato kauza (a ostatně i jiné, více či méně podobné) nebyla jednoduchá. Nelze se přitom ubránit povzdechu, kolik starostí a problémů si všechny strany, stát i společnost mohly odpustit, kdyby politická a právní agenda fotovoltaické energetiky byla od samého počátku řešena správně. Jenže – to už je jen pláč nad rozlitým mlékem.