+
Přidat firmu
Vyhledávání
Menu

Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2020/7

Autor: JUDr. Karel Havlíček Časopis: 8/2020

Tématu vodovodů a kanalizací se v této rubrice nevěnujeme příliš často. Když ale na věc přijde řeč, jsem popravdě nucen přiznat, že mne překvapuje, co vzbuzuje pozornost čtenářů z hlediska právního v této souvislosti nejčastěji. Je to právní povaha vodního díla (v nedávné minulosti se na stránkách časopisu Topin rozpoutala na toto téma zajímavá diskuse) a otázky vlastnictví, problematika věci hlavní a součásti věci. Pokusil jsem se proto tentokrát vybrat určitou výseč judikatury, která se těchto záležitostí týká.

Jak se z areálové kanalizace stala kanalizace veřejná

Zpracováno na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 1 As 81/2014

Koupiti zajíce v pytli

Stěžovatel A., s. r. o., se stal na základě kupní smlouvy o převodu nemovitosti se správcem konkursní podstaty úpadce L., s. r. o., vlastníkem několika pozemků a na nich umístěných nemovitostí, včetně inženýrských staveb a venkovních úprav, k nimž patřila mimo jiné přípojky voda, kanalizace splaškové, kanalizace dešťové a jímky čistírny odpadních vod včetně přípojek dešťové a splaškové kanalizace. Části inženýrských sítí, které stěžovatel nabyl, byly vybudovány v 70. letech a zkolaudovány v 80. letech minulého století, společně se stavbou čistírny odpadních vod pro Z. – L. Čistírna odpadních vod sloužila podle povolujícího rozhodnutí výrobnímu areálu (původně šlo o tzv. areálovou kanalizaci s čistírnou odpadních vod). Ačkoliv podle předchozí právní úpravy o veřejnou kanalizaci nešlo, se změnami právních předpisů o vodovodech a kanalizacích nastala také změna tohoto určení a veřejnou se stala, neboť její zákonné znaky naplňuje: „Kanalizační potrubí ve vlastnictví stěžovatele odvádí jím produkované odpadní vody i odpadní vody dalších odběratelů, do čistírny odpadních vod. Jde proto o stokovou síť odvádějící odpadní vody dle zákona o vodovodech a kanalizacích a jeho prováděcích předpisů.“

Splašková kanalizace je naše, potrubí nechceme!

Kauza vypukla, když krajský úřad udělil společnosti A. citelnou pokutu za to, že společnost jako vlastník kanalizace pro veřejnou potřebu nepředala ve stanoveném termínu vodoprávnímu úřadu vybrané údaje z majetkové evidence kanalizace a její provozní evidence. Postižená společnost se bránila před správními orgány i soudy a nakonec se s kasační stížností obrátila na Nejvyšší správní soud.

Tvrdila, že je vlastníkem přípojky splaškové kanalizace a jímky čistírny odpadních vod, ale zdůraznila, že „nevlastní žádné vodní dílo, které by mělo tvořit kanalizaci pro veřejnou potřebu, a v jejím vlastnictví není přípojka ani čistírna odpadních vod,“ nýbrž pouze přípojka Js200 (o průměru 200 mm), která slouží v souladu se stavebním povolením pouze odkanalizování provozní budovy a vodohospodářským dílem není.

Stěžovatel vysvětloval, že do jeho vlastnictví přešla pouze přípojka splaškové kanalizace, nikoliv potrubí, které odvádí splaškové vody do čistírny odpadních vod. Dále je jeho vlastnictvím jímka čistírny odpadních vod (tu však nelze považovat za samostatné vodní dílo), kdežto samotná čistírna mu nepatří. Za pravděpodobného vlastníka technologických zařízení označila společnost A. státní podnik D., přičemž stěžovatel „zajišťuje provoz čištění odpadních vod z bývalého průmyslového areálu na základě povolení k vypouštění předčištěných odpadních vod z čistírny odpadních vod z průmyslového areálu. V době, kdy stěžovatel objekt kupoval, přitékalo na čistírnu odpadních vod 7,35 m3 odpadních vod od třetích subjektů, 7,74 m3 celkem za den. Stěžovatel byl v dobré víře, že provozovatelem vodovodu a kanalizace pro veřejnou potřebu není,“ dříve vždy kanalizaci provozoval jako areálovou přípojku, ale správní orgány přestaly respektovat od roku 2001 jeho právo takto postupovat. Stěžovatel odmítá „možnost, že změnou zákona se z běžné stavby – přípojky – stane vodní dílo, kanalizační stoka či jejich soustava, a to bez rekolaudace.“

Podle názoru společnosti A. je pro posouzení věci rozhodné, jestli infrastruktura ve vlastnictví stěžovatele je kanalizační přípojkou, nebo vodním dílem, které naplňuje znaky kanalizace pro veřejnou potřebu. Přitom poukazuje na starší rozhodnutí soudu ve skutkově totožné věci, podle kterého kanalizační potrubí ve vlastnictví stěžovatele, kterým jsou produkované odpadní vody, včetně odpadních vod dalších odběratelů, odváděny na čistírnu odpadních vod, je třeba posoudit jako stokovou síť, nikoliv jako kanalizační přípojku.

Z právní historie kanalizace

Nejvyšší správní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel vlastní přípojky kanalizace splaškové, kanalizace dešťové a dále jímku čističky odpadních vod (nikoliv čističku samotnou) včetně přípojek dešťové a splaškové kanalizace. Na základě rozhodnutím příslušného úřadu je stěžovatel oprávněn k nakládání s vodami, a to „k vypouštění odpadních vod z biologické ČOV typu Bč. 40 prostřednictvím stávající kanalizace do vod povrchových, s odvedením odpadních vod vnějším drenážním systémem stavby odkaliště ve stanoveném rozsahu. Množství vody přitékající kanalizačním potrubím činí více než 10 m3 vody za den (12,14 m3 vody za den) a počet oby­vatel byl vyšší než 50 (80 obyvatel).“

Jak Nejvyšší správní soud velmi pečlivě upozornil, do 31. 12. 2013 se zákon o vodovodech a kanalizacích nevztahuje na ty vodovody a kanalizace, „u nichž je průměrná denní produkce nižší než 10 m3 nebo je-li počet fyzických osob trvale využívajících vodovod nebo kanalizaci nižší než 50, na vodovody sloužící k trvalému rozvodu jiné než pitné vody a na oddílné kanalizace sloužící k odvádění povrchových vod vzniklých odtokem srážkových vod. Tento zákon se dále nevztahuje na ty vodovody a kanalizace, na které není připojen alespoň jeden odběratel.“

Když byla v roce 2013 přijata novelizace zákona o vodovodech a kanalizacích, označila vláda v důvodové zprávě k novele negativní vymezení věci za „méně srozumitelné“, a proto byla opuštěna navrhovaná představa, která „umožňovala vlastníkům oddílné kanalizace volbu, zda bude jejich kanalizace kanalizací pro veřejnou potřebu, či nikoliv. Zákon považuje každý vodovod nebo kanalizaci, která provozně souvisí s vodovodem nebo kanalizací pro veřejnou potřebu, za vodovod nebo kanalizaci pro veřejnou potřebu, a to bez ohledu na jejich vlastnictví různými osobami. Vodovod i kanalizace pro veřejnou potřebu jsou vždy systémem a vlastnictví jejich částí nemůže nikterak ovlivňovat jejich funkci.“ Zároveň důvodová zpráva konstatovala, že „v případech různých areálových zařízení (např. nemocnic, školních, vědeckých, průmyslových a zemědělských staveb nebo zařízení), kdy jednotlivé budovy mají jediného vlastníka a jsou pouze pronajímány, jsou rozvody vody a kanalizační síť vnitřním vodovodem a vnitřní kanalizací, na které se zákon o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu nevztahuje.“

Kanalizace podle aktuálního práva

Nejvyšší správní soud též připomněl, že podle aktuální právní úpravy:

  • kanalizace je provozně samostatným souborem staveb a zařízení, který zahrnuje kanalizační stoky k odvádění odpadních vod a srážkových vod společně nebo odpadních vod samostatně a srážkových vod samostatně, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace;
  • odvádí-li se odpadní voda a srážková voda společně, jedná se o jednotnou kanalizaci;
  • odvádí-li se odpadní voda samostatně a srážková voda také samostatně, jde o kanalizaci oddílnou;
  • kanalizace je vodním dílem;
  • stokovou sítí je síť kanalizačních stok a souvisejících objektů odvádějící odpadní nebo srážkové vody přímo z kanalizačních přípojek do čistíren odpadních vod nebo jiných zařízení na jejich zneškodnění včetně vypouštění nečištěných odpadních vod do vodního recipientu;
  • kanalizace pro veřejnou potřebu slouží k odvádění odpadních vod z obcí, měst a sídelních útvarů a představuje soubor zařízení, kterými se odvádějí splaškové, dešťové a průmyslové odpadní vody a jejichž pomocí jsou odpadní vody vyčištěny na takovou míru, aby byla dodržena přípustná hodnota znečištění vodních toků sloužících pro zásobování obyvatelstva pitnou vodou, pro zásobování průmyslových podniků a pro rekreaci;
  • pokud je čistička odpadních vod využívána dalšími subjekty, je vlastník jímky čističky odpadních vod, který je současně provozovatelem čističky a zároveň vlastníkem části kanalizačního potrubí, do něhož jsou odváděny odpadní vody dalších odběratelů, provozovatelem kanalizace pro veřejnou potřebu.

Proměna dokonána

Judikatura na základě těchto východisek dovodila, že „kanalizace je věcí hromadnou, jejími vlastníky mohou být různé subjekty. Povinnosti, které zákon ukládá vlastníkům kanalizace, je třeba vztáhnout na všechny vlastníky staveb a objektů, které kanalizaci tvoří, nikoliv snad pouze na ty, jež jsou vlastníky takového celého provozně samostatného souboru staveb a zařízení.“ Z toho potom plyne, že je-li společnost A. vlastníkem části a provozovatelem celé čistírny odpadních vod, do které jsou odváděny i odpadní vody jiných odběratelů, dopadají na ni v plném rozsahu povinnosti vlastníka kanalizace pro veřejnou potřebu.

Kasační stížnost společnosti A. byla proto odmítnuta.


Věc hlavní a její součást

Zpracováno na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 944/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1119/2007

Ke stejným závěrům nedocházejí pouze správní soudy, nýbrž i ty obecné, které podobné problémy řeší mimo jiné v souvislosti s vlastnictvím souborů různých staveb, děl a zařízení.

Funkční celek nelze rozdělit

Okresní soud na základě žaloby společnosti V., a. s., proti C. K. určil, že stavba R., zahrnující přípojku vysokého napětí a trafostanici (tedy stavby v režimu energetického zákona), a dále vodohospodářské objekty (vodní díla v režimu zákona o vodovodech a kanalizacích), které tvořily stavba vodovodního řadu od vodojemu B. do S., stavba vodojemu v Ú. včetně oplocení, stavba vodojemu v B. včetně oplocení, stavba čerpací stanice v B., stavba odpadu z čerpací stanice v B., dechlorace v čerpací stanici v B., vrt R3 v B. včetně čerpadla, armatury a přívodního potrubí, patří do vlastnictví žalobkyně. Vycházel z toho, že předmětné objekty netvoří jeden funkční celek samy o sobě, nýbrž pouze s navazujícím vodovodním řadem „2“ zásobujícím město K. a další obce. „Tyto objekty,“ uvedl soud, „nelze dále od sebe dělit, neboť by došlo ke ztrátě jejich jediného funkčního určení, jímž je zásobovat pitnou vodou do spotřebiště v K. a dalších obcích napojených na tento vodovod. Takovým oddělením by došlo nejen ke znehodnocení funkce veřejného vodovodu K., ale i k porušení jeho funkce a snížení jeho hodnoty. Původním určením těchto objektů bylo i zásobování C. v K. Vodovod, který je předmětem sporu, nelze provozovat jako samostatný funkční celek, tato část vodovodu nemá rozvodnou síť.“

Výše uvedené zákony sice upravují režim energetických zařízení a vodních děl, nikoliv však vlastnické právo k nim – to je záležitost podléhající občanskoprávnímu režimu (v době rozhodování o určovací žalobě ještě podle občanského zákoníku z roku 1964). Žalobkyně V. vystupovala v soudním řízení jako uživatelka předmětných objektů, žalovaný C. K. byl jejich investorem. Soud určovací žalobě vyhověl.

Krajský soud, k němuž se žalovaný obrátil s odvoláním, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Akceptoval závěr podepřený znaleckými posudky, že uvedené objekty tvoří funkční celek výhradně s navazujícím vodovodním řadem „2“, a jsou tedy součástí věci hlavní, kterou představuje vodovodní řad „2“, jenž je ve vlastnictví žalobkyně V.

Vrt, čerpací stanice, vodojem a vodovodní řad

Žalovaný C. K. podal dovolání, v němž se soustředil na otázku, co je v tomto případě hlavní věcí a co její součástí. Vyšly mu tři alternativy: hlavní věcí by podle něj mohl být vrt, čerpací stanice a vodojem a vodovodní řad by pak byl součástí; anebo je věcí hlavní vodovodní řad a jeho součástí je vrt, čerpací stanice a vodojem; nebo konečně by vrt, čerpací stanice a vodojem mohly být samostatné věci, stejně jako vodovodní řad. Podle jeho názoru vrt, čerpací stanice a vodojem a vodovodní řad skutečně tvoří jeden funkční celek. Nesouhlasí však se závěrem, že věcí hlavní je vodovodní řad, kdežto vrt s čerpací stanicí a vodojemem tvoří jeho součást, naopak se domnívá, že věcí hlavní je vrt s čerpací stanicí a vodojemem a součástí je vodovodní řad.

K tomu přidal ještě jednu závažnou námitku. Poukázal na to, že uvedené objekty stavěl na základě stavebního povolení, ale jejich prohlášením za součást věci hlavní jsou mu tyto stavby odnímány ve prospěch jiného bez náhrady, takže fakticky dochází k jejich vyvlastnění. Absurditu situace spatřoval žalovaný C. K. v tom, že stát stavbu vodního díla povolil, žalovaný ji financoval a nyní mu ji jiný státní orgán bez náhrady vyvlastňuje.

Vodovod jako věc hromadná

Nejvyšší soud vyšel z příslušných ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích, podle nichž:

  • Vodovod je provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující vodovodní řady a vodárenské objekty, jimiž jsou zejména stavby pro jímání a odběr povrchové nebo podzemní vody, její úpravu a shromažďování. Vodovod je vodním dílem.
  • Vlastníci vodovodů nebo kanalizací a vlastníci vodovodních řadů, vodárenských objektů, kanalizačních stok a kanalizačních objektů provozně souvisejících jsou povinni umožnit napojení vodovodu nebo kanalizace jiného vlastníka, pokud to umožňují kapacitní a další technické možnosti.

Vodovod je tzv. hromadnou věcí, kterou tvoří vodovodní řad a vodárenské objekty, jejichž vlastníky mohou být odlišné subjekty. Z toho podle Nejvyššího soudu zřetelně plyne, že jak vodovodní řad, tak i vodárenské objekty jsou samostatnými stavbami. „Samotná okolnost, že na vodovodní řad jsou připojeny vodárenské objekty, nečiní z těchto věcí věc jedinou v právním režimu hlavní věci a její součásti potud, že vodovodní řad by představoval věc hlavní a vodárenské objekty jeho součást, a to bez ohledu na funkční propojenost,“ uzavřel Nejvyšší soud.

Z tohoto hlediska bylo dovolání žalovaného C. K. uplatněno účinně, protože otázku věci hlavní a její součásti posoudily soudy nižších instancí mylně, takže jejich rozhodnutí byla zrušena a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Na tom nic nemění ani skutečnost, že zákon o vodovodech a kanalizacích neřeší, kdo je vlastníkem vodního díla a upravuje pouze vlastnictví vodovodní a kanalizační přípojky; počítá však s možným odděleným vlastnickým režimem vodovodního řadu a vodárenských objektů.

Když je ve hře trafostanice

V jiném případě okresní soud zjistil, že žalobce J. B. ve veřejné dražbě vydražil nákupní středisko v B. (pozn. red. – jednalo se o dražbu pro účely privatizace, jde tedy o případ relativně dávný, což ale na věci nic nemění) a je v katastru nemovitostí veden jako vlastník. V objektu se nachází trafostanice TS 8, o níž soud zjistil, že je věcí movitou, a protože Fond národního majetku ČR v době konání dražby nebyl jejím vlastníkem, nemohl vlastnické právo k ní převést na žalobce.

To potvrdil i odvolací soud, který doplnil, že před řadou let na právního předchůdce žalované Č. D. přešla technologická část stanice (včetně obou transformátorů), která byla vybudována jako zdroj zajištění elektrické energie pro nákupní středisko. Fond národního majetku ČR nikdy nebyl vlastníkem označené trafostanice, a bylo proto vyloučeno, aby ji žalobce vydražil. O tom, že trafostanice není součástí nemovitosti, svědčí skutečnost, že jde o „zokruhovanou trafostanici mající distribuční charakter a v případě nutnosti z ní lze dodávat elektrickou energii i jiným odběratelům než žalobci. Jedná se tedy z pohledu soukromoprávních předpisů o samostatnou věc, která je hospodářsky využívána pro více objektů.“

Neúspěšná strana se opět bránila dovoláním. Jeho hlavní námitka se týkala závěru soudu prvního stupně, že právní předchůdce žalované nabyl vlastnické právo k technologické části trafostanice včetně dvou transformátorů, a proto již platně nemohla být převedena na žalobce. Kritizoval, že se prvoinstanční soud nezabýval právním režimem předmětné technologie a její způsobilostí být samostatným předmětem právního vztahu. Žalobce měl totiž „s ohledem na stavebně technické zapojení trafostanice do nebytových prostor nemovitosti za to, že technologie trafostanice náleží k věci hlavní, tj. nákupnímu středisku, a nemůže být od ní oddělena, aniž se tím věc hlavní znehodnotila. Nikdy tak nemohla být samostatně způsobilým předmětem právního vztahu a s věcí hlavní je podrobena jednotnému právnímu režimu. Tvoří s jeho nemovitostí jeden funkční celek, a nelze ji proto samostatně převádět.“

Nejvyšší soud zaujal k věci jasné stanovisko v obdobných případech již dříve. Je-li transformátor s budovou spojen prostřednictvím rozvodné sítě a jako součást technické infrastruktury osídlení slouží k napájení domu žalobce elektřinou, ale v případě potřeby z něj lze dodávat elektrickou energii i jiným odběratelům, jde o samostatnou věc. Žalobce J. B. proto nemůže být z titulu vlastnictví k budově, které trafostanice slouží, jejím vlastníkem, a proto bylo jeho dovolání odmítnuto.