Takové obyčejné příběhy

Z judikatury pro topenářskoua instalatérskou praxi

Zpracováno na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2301/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3260/2021

V posledních číslech časopisu Topin jsme se v této rubrice často zabývali právní (soudní) reflexí událostí a jevů, které v topenářské a instalatérské (a podle ohlasů zřejmě i kominické) sféře vzbuzovaly zaslouženou (byť ne vždy přívětivou) pozornost. Právo zasahuje do našich životů každodenně, většinou to ani nevnímáme. Soudy do nich – naštěstí – ingerují v daleko menší míře, protože zdaleka ne každý právní vztah (ba dokonce ani každý právní konflikt) je třeba řešit v soudní síni.
Uvědomil jsem si to intenzivně, když naše nakladatelství před nedávnem připravovalo na trh publikaci s názvem Mediátorka, která je zřejmě první knížkou přinášející „mediátorské soudničky“, tedy příběhy, které právním konfliktem začínají, nekončí však před autoritou taláru, nýbrž mediační dohodou. Je to cesta rychlejší, levnější a racionální, zcela v duchu hesla, o němž jsem tu nejednou psal: normální je nesoudit se. A stejně intenzivně mne to napadlo, když jsem si před pár dny zpětně pročítal ty desítky případů, o nichž jsem už na těchto stránkách v rubrice Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi přinesl svědectví.
Většinou totiž jde totiž o kauzy, které – právě vzhledem k přítomnému právnímu konfliktu – bývají nepříjemné a rozhodně nepřinášejí jejich účastníkům jen nějaká sladká vítězství; mnohem častěji jsou bolestivé a vykazují ztráty na všech stranách. A přitom to jsou zpravidla takové obyčejné příběhy! Jako třeba ty dva, které jsem tentokrát do naší rubriky vybral.

I. Nepovedený projekt vytápění

Příběh začíná způsobem, který bychom mohli nazvat „moderní digitální selankou“. Píše se konec roku 2016, covidové, energetické a inflační hrůzy kamsi do jihomoravských luhů a hájů nejen ještě zdaleka nedorazily, ale nikomu se o nich ani nezdá (covid ostatně není zřejmě ještě ani „vynalezen“, energií máme na prodej a inflace se drží kolem dvouprocentní hranice), a že by válečné vichry mohly zavát až do Evropy, se jeví jako utopické představy nenapravitelných katastrofistů. Všichni pracujeme, podnikáme, země bohatne a virtuální svět rodí reálný blahobyt.

Všechno sluncem zalito

Paní B. B. sedne jednoho večera k internetu a sdělí, že poptává vytápění hotelu na smlouvu o dílo. Během týdne má zajímavou nabídku od společnosti T. a schází se za přítomnosti svého manžela pana N. B. s majiteli a manažery této firmy přímo na místě, kde má být dílo zhotoveno, tedy v hotelu M., aby si místo prohlédli a upřesnili si podmínky. Potenciální dodavatelská firma předkládá paní B. návrhy technologického řešení, z nichž paní B. zaujme technologie společnosti B. T., mimo jiné proto, že se samotnou technologií jsou nabízeny i služby odborného projektanta C. Slovo dá slovo, odborník rychle vypracuje podklady pro projekt vytápění a přidá seznam základního materiálu, nezbytného k provedení díla.

Uplyne sotva měsíc od okamžiku, kdy paní B. B. otevřela počítač, aby sepsala svou poptávku, a už má od společnosti T. v e-mailu zprávu s cenovou nabídkou technologie tepelného čerpadla a dalších součástí díla. Celé to bude stát zhruba tři čtvrtě milionu, v čemž ovšem není zahrnuta stavební připravenost, vodoinstalace a elektroinstalace, a od závazné objednávky to vše nepotrvá více než šest týdnů. Jen, připomíná společnost T., nutno upozornit, že „celá dodávka bude řešena a doplněna po zhotovení projektu projektantem od zákazníka“. Taková drobnost nemůže paní B. B. odradit – ještě týž den nabídku e-mailem odsouhlasí a uloží společnosti T., aby závazně tepelné čerpadlo od výrobce objednala.

První mráčky na obzoru

Pořád šlo všechno jako na drátkách. Projektant C. poslal společnosti T. hned v první dekádě ledna 2017 projekt. Tady drátky možná poprvé malinko falešně zadrnčely, leč jen nepatrně: o týden později pan C. expedoval projekt nový, s tím, že ten původní „drobně změnil a původně zaslané podklady neplatí“. Zhotovitelská firma se tedy obrátila na paní B. B. (připomeňme si: „celá dodávka bude řešena a doplněna po zhotovení projektu projektantem od zákazníka“) a poslala jí cenovou kalkulaci a položkový rozpočet, upravený podle konečné verze projektu vytápění. Celková cena vyšplhala na 950 tisíc Kč při provedení v uhlíkové oceli, nebo na 1 100 000, kdyby se objednatelka rozhodla pro provedení v mědi. Meď byla na paní B. B. už asi příliš, takže obratem napsala: „Děkujeme moc a prosíme trubky ocelové.“ Akord se opět plně vyladil. Asi o týden později dostala paní B. B. od firmy T. další rozpočet, tentokrát na dodávku zdravotně technické instalace. Dělalo to pouhých dalších 110 000 Kč a paní B. opět souhlasila.

V rekordně krátkém čase, hned zkraje února, byl uveden do provozu kotel zn. Bosch (k čemuž byl předložen řádný servisní výkaz), byla zkontrolována elektroinstalace a zabezpečení a došlo k zaškolení obsluhy. O týden později bylo zahájeno předání tepelného čerpadla. To už tak jednoduché nebylo, protože chyběly nějaké součástky, takže se celý proces protáhl do posledního únorového dne. Přes tento drobný nedostatek ale pořád všechno klapalo. Za paní B. B. a z jejího pověření převzal dílo pan N. B., který byl také dodavatelem zaškolen v obsluze zařízení. Skončil únor, už už se blížil nadějný čas jara, ale z mráčků daleko na obzoru se náhle začalo blýskat.

Jarní bouře

Všechno se obrátilo, jakmile došlo na nejhorší: je třeba fakturovat a platit. Počátkem března vystavil zhotovitel fakturu na zhruba 950 tisíc Kč, odečetl uhrazené zálohy a k placení zbylo přibližně 400 tisíc za hlavní a asi 60 000 Kč za zdravotně technickou instalaci. Paní B. B. víceméně přestala komunikovat, jednání s dodavatelskou firmou převzal ve většině případů pan N. B. To by ještě asi takový problém nebyl, ten vznikl z důvodu mnohem prozaičtějšího: objednatel fakturované částky neuhradil. Zato napsal firmě T. dopis, ve kterém sdělil, že „systém vytápění vykazuje řadu vad,“ a vyčíslil škodu, která objednateli vznikla v důsledku prodlení při realizaci díla, a to částkou nemalou – něco přes 600 tisíc Kč. A že by se to dalo kompenzovat, dodal později.

A protože se obě strany ne a ne dohodnout, šlo se k soudu. Okresní instance uložila paní B. B. zaplatit dodavatelské firmě nejen dluh ve výši přibližně 460 tisíc, ale ještě k tomu úroky z prodlení a navíc náklady řízení (které mimochodem – a podívejte se znovu na začátek této rubriky, kde se zmiňuji o tom, že soudní proces je drahá věc – dělaly téměř čtvrt milionu!).

Bouře se protahuje

Paní B. B. se samozřejmě odvolala. Odvolací soud jí ovšem mnoho radostí neudělal. Dospěl totiž k závěru, že mezi oběma stranami byla platně uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení systému vytápění hotelu M. tepelným čerpadlem. Přitom paní B. akceptovala navržený rozpočet, tedy i cenu díla s rozvody z trubek z uhlíkové oceli. Žalovaná paní B. a její manžel byli navíc provádění díla přítomni a námitky k použitému materiálu během provádění díla nevznesli. Jak konstatoval druhoinstanční soud, „provedením díla vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jeho ceny.“

Problém soud spatřoval i v tom, že paní B. sice uplatnila kompenzační nároky za škody, které vyčíslila, ale vzájemné započtení pohledávek nebylo možno provést už proto, že tyto nároky byly namítajícím vzneseny až po uplynutí obecné tříleté promlčecí lhůty (pomineme-li, jak uvádí soud druhé instance, že „i v případě, že by kompenzační pohledávky žalované byly způsobilé k započtení, jedná se z hlediska uplatnitelnosti u soudu o pohledávky nejisté a neurčité“).
Takže výsledek byl jasný: odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. A opět poznamenejme: soudní řízení trvalo v tom okamžiku už třetím rokem a neúspěšné straně, tj. paní B. B., „přiskočily“ k povinnosti další náklady odvolacího řízení.

Poslední pokus

Paní B. se nevzdávala – takže neodvratně putujeme k našemu „oblíbenému“ dovolání. V něm se domáhala zodpovězení tří základních otázek, které citujme ze soudního spisu:
1. „Zda se i po uplynutí promlčecí lhůty strana může dovolat pohledávky z titulu nároku na slevu z ceny díla v důsledku vad díla a pohledávky z titulu nároku na náhradu škody pro porušení povinnosti ze smlouvy při obraně proti pohledávce na zaplacení ceny díla vyplývající z téže smlouvy uplatněné druhou stranou?“
2. „Zda lze z projevu vůle vyjádřeného slovy »prosíme trubky ocelové« za situace, kdy existoval dřívější návrh na uzavření smlouvy o dílo s využitím materiálu ocelového potrubí a následně dva novější návrhy na uzavření smlouvy o dílo s využitím materiálu potrubí z uhlíkaté oceli a materiálu z mědi, vyložit tento projev vůle jako akceptaci návrhu na uzavření smlouvy o dílo s využitím materiálu potrubí z uhlíkaté oceli?“
3. „Zda je nejistou či neurčitou pohledávkou taková pohledávka, jejíž výše, důvod či strany jsou dány, avšak je mezi stranami sporná a je třeba k ní provádět dokazování?“

Můžeme mít samozřejmě s dovolatelkou soucit a měli bychom věřit tomu, že její námitky byly vedeny nejlepší snahou po nápravě stavu, který jí nevyhovoval. Ale podívejme se radši, jak se k dovolání postavil Nejvyšší soud.

Dovolací soud odpovídá

Pokud jde o první otázku, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že přípustnost dovolání nemůže založit právní otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona a nečiní v praxi soudů výkladové těžkosti, což se k námitkám paní B. vztahuje naprosto jednoznačně. Přímo ze zákona (z občanského zákoníku) totiž vyplývá, že „za právo vztahující se ke smlouvě lze považovat též sekundární nároky vyplývající z porušení smlouvy, kupř. na náhradu vzniklé újmy či zaplacení smluvní povinnosti.“

Stejně zřetelně a jasně se dovolací soud vyjadřuje k druhé položené otázce: „To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je, či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím  soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá. Tuto zásadu dovolatelka pomíjí při formulaci druhé právní otázky, kterou označuje za dosud dovolacím soudem neřešenou.“

My jsme si v této rubrice onu základní zásadu – že dovoláním nelze přezkoumávat skutkový stav – opakovali již nesčíslněkrát. Tady jde o zdánlivou banalitu. Jestliže paní B. odpověděla na otázku po volbě materiálu výše citovanými slovy („prosíme trubky ocelové“), ona sama sice nyní vykládá ve vlastní skutkové verzi tak, že tím chtěla sdělit, že má zájem o provedení díla v obyčejné oceli, ovšem odvolací soud – a to je rozhodné – dospěl k závěru, že akceptovala návrh společnosti T. na variantu oceli uhlíkové. Dovolací soud je, jak výslovně zdůrazňuje, „vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit.“

A ke třetí otázce: Co je pohledávkou nejistou nebo neurčitou, uvádí občanský zákoník (byť jen demonstrativně): považuje za ni zpravidla pohledávku nelikvidní, tj. „pohledávku, která je co do základu a(nebo) výše sporná (nejistá) a jejíž uplatnění vůči dlužníku formou námitky započtení vyvolá – namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí – spory o existenci či výši pohledávky užité k započtení. Likvidita pohledávky užité k započtení je hmotněprávním předpokladem započtení.“ Druhoinstanční soud dospěl k závěru, že v daném případě jde o pohledávky nejisté a neurčité, protože tvrzení paní B., jimiž své kompenzační nároky podpírá, by vyžadovala rozsáhlé dokazování, zřejmě přesahující rozsah dokazování o nároku žalobkyně.
A tak Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, které by zakládala přípustnost dovolání, které se proto odmítá.
Posuďte sami: kolik to stálo (času, energie, nervů i peněz) a jestli to stojí za to!

II. Prokleté čerpadlo

A náš příběh pokračuje někdy ve stejných časech, jen z prosluněných jihomoravských nížin přenesme se na zachmuřenější Českomoravskou vrchovinu. Ale to je rozdíl zanedbatelný, ve skutečnosti nějaká stovka kilometrů. Právo – stejné právo –  platí tam i tady. Povězme si tedy, jak to všechno probíhalo.

V únoru objednáno, v říjnu v troskách

Stranami sporu, o němž půjde řeč, jsou paní J. R. (ještě neví, že se stane budoucí žalobkyní) a společnost S. (ta sice rovněž netuší, že bude v této věci žalována, ale řadu zkušeností s podobnými spory má).
Tihle dva uzavřeli smlouvu o dílo: na jejím základě měla být dodáno a namontováno tepelné čerpadlo KompaktAir Nordic 20 kW k vytápění domu paní J. R. V únoru objednáno, v červnu předáno. Jenže to slavné a zpočátku velebené tepelné čerpadlo od října (napsal bych „náhle“, ale cosi mi napovídá, že to tak náhle není: je to zkrátka v okamžiku, kdy udeří zima) začne vykazovat vady: snížený výkon a nedostatečnou výhřevnost, opakovaný únik chladicí kapaliny, prasknutí tzv. kolene, zrezivění šroubu na tzv. odlučovači atd.

To se paní R. nelíbí ani za mák, takže reklamuje, společnost S. sem tam reklamaci uzná a závadu se snaží opravit, sem tam neuzná, takže nic neopravuje. Nemá to konce. Celkem třikrát bylo čerpadlo opraveno, třikrát zhavarovalo. Jako když hrách na stěnu hází. A tak se paní R. rozhodla odstoupit od smlouvy. Jen-že to se zase nelíbilo dodavatelské společnosti. Hrách na stěnu padal dál, až se propadl k soudu.

Odstoupení od smlouvy

Soud první instance shledal, že paní R. od smlouvy odstoupila oprávněně. Její právo takto konat vyplývalo ze smlouvy o dílo: čerpadlo vykazovalo vady bránící jeho řádnému užívání a k odstranění vad nedošlo ve lhůtě jednoho měsíce od lhůty k provedení díla (předáno bylo v červnu 2017, ale ještě v únoru 2019 se vady na něm projevovaly a opravy celkem k ničemu nevedly). Proto rozhodl, že žalovaná strana (společnost S.) zaplatí paní J. R. čtvrt milionu a ta jí naproti tomu pěkně vrátí to neopravitelné čerpadlo.
Společnost se odvolala, ale neúspěšně – odvolací soud se ztotožnil s postojem soudu nalézacího a potvrdil, že firma S. smlouvu porušila podstatným způsobem, tudíž paní R. odstoupila od smlouvy naprosto oprávněně.

Co namítá dovolatelka?

A jsme zase tam, kde jsme byli už tolikrát: u dovolacího soudu. Ani nepřipomínám, kolik už to soudní řízení zase stálo! Ať dodržíme systém, řekněme si, jak v tomto procesu vypadaly otázky, jež v dovolání společnost S. namítala:
1. „Zda došlo z její strany k podstatnému porušení smlouvy o dílo zakládající právo žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupit?“
2. „Zda žalobkyně od smlouvy odstoupila bez zbytečného odkladu?“
3. „Zda odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo vyhovuje požadavku“
určitosti projevu vůle?“
4. „Zda může soud při posouzení podstatného porušení smlouvy zohlednit i vadu, která byla vytčena až po odstoupení od smlouvy?“
5. „Zda smluvní strana, která odstoupila od smlouvy o dílo, může konkludentně odvolat účinky odstoupení, jestliže se chová tak, jako by k odstoupení od smlouvy nedošlo?“

Dovolací soud znovu odpovídá

Tedy k první otázce: Nejvyšší soud nejprve uvádí, že „založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý.“ Žalovaná společnost dovoláním v této souvislosti sice zpochybnila, že došlo k podstatnému porušení smlouvy (což by zakládalo právo žalobkyně odstoupit od smlouvy podle občanského zákoníku), ale jaksi nedohlédla, že rozsudek soudu druhé instance byl založen nejen na tomto závěru, nýbrž také na tom, že právo žalobkyně odstoupit od smlouvy plynulo též přímo ze smlouvy o dílo (už jsme o tom hovořili – tepelné čerpadlo vykazovalo vady bránící jeho řádnému užívání a k odstranění vad nedošlo ve lhůtě jednoho měsíce ode dne uplynutí lhůty k provedení díla, na což smlouva jako na důvod odstoupení výslovně pamatovala).

K otázce číslo 2: Žalobkyně vedle práva odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení smlouvy (při zachování lhůty bez zbytečného odkladu) – a toho si dovolatelka zřejmě rovněž nevšimla – měla právo od smlouvy odstoupit opět podle smlouvy o dílo, kde, jak lakonicky říká Nejvyšší soud, „žádná lhůta k uplatnění práva odstoupit od smlouvy nebyla určena“. Téměř identická chyba jako v předchozím případě – a samozřejmě také stejný právní důsledek, nepřípustnost dovolání.

Pokud jde o třetí otázku: Dovolatelka se sice domáhá posouzení projevu vůle paní R. jako neurčitého, jenže – ouha – nespecifikuje, v čem onu neurčitost spatřuje. Ovšem když u soudu něco namítáte, musí soud vědět, co namítáte. Nesdělíte-li mu to, má vaše námitka lidově řečeno cenu starého zimníku, ba dokonce více: jak říkají právníci, „trpí vadou, kterou nelze odstranit.“ Vanitas vanitatum!

Otázka čtvrtá, hmotněprávní, zda může soud při posouzení podstatného porušení smlouvy zohlednit i vadu, která byla vytčena až po odstoupení od smlouvy, zní docela sofistikovaně. Má ovšem tu vadu, že rozhodnutí odvolacího soudu na ní založeno vůbec nebylo. To ale odporuje právnímu principu, že dovolání je přípustné mj. tehdy, když „odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li dovolatelka jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání přípustné,“ konstatuje tedy Nejvyšší soud, neboť „notifikace vady díla po odstoupení od smlouvy nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.“

A tak zbývá poslední, pátá námitka, jestli od smlouvy odstoupivší smluvní strana může konkludentním jednáním odstoupení odvolat, jestliže se chová tak, jako by k odstoupení od smlouvy nedošlo.  Společnost S. v tomto ohledu ovšem činí chybu, na kterou poukazujeme v této rubrice opakovaně (včetně předchozího případu), totiž vytváří jakousi vlastní verzi skutku (že jednáním žalované došlo konkludentně k obnovení smluvního vztahu založeného smlouvou o dílo). A to, jak víme, není možné.

Závěr je pro dovolatelku tristní:
„Protože žalovaná kromě shora uvedených nepředložila dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, Nejvyšší soud její dovolání odmítl.“

III. Z čehož poučení plyne

Zkusme se zamyslet. Má opravdu cenu soudit se za každých okolností a téměř donekonečna, když nám to náš laskavý právní řád umožňuje? Zabývám se právem a jeho filozofií hodně dlouho. A přiznávám, že někdy začínám mít pocit, jestli si naše postmoderní společnost nezvykla na to, že všechno máme – a co nemáme, mít musíme. Jakmile začnou trochu horší časy, jsme z toho celí nesví. Samozřejmě, je k vzteku, jestliže jasně vidíme, že selhávají politici a ekonomové a tlačí se na nás inflace, ztrácíme trhy, snižuje se náš životní standard, přichází inflace, zdražování, energetická krize. Jenže takový je svět a my jsme jeho součástí.

Některé věci by se nepochybně daly dělat lépe (nemuseli bychom mít tak zbachratělou byrokracii, nemuseli bychom tolik plýtvat dotacemi, nemuseli bychom před volbami kdekomu nesmyslně přidávat, abychom potom zase křečovitě hledali, jak se z toho všeho vymotat), některé ovlivnit nelze, nebo jen s velkým vypětím.

Ale v právu? To, že máme regulace tak hypertrofující, ještě neznamená, že bychom se museli v takovém rozsahu soudit. Je to drahé, nákladné, zdlouhavé. Zkusme popřemýšlet, jestli by se to někdy nedalo vyřešit jinak. Třeba právě s využitím mediace.