Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi - Paragrafy a fotovoltaika – II.
Když máte elektrárnu na střeše
Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1501/2020
Jak si (ne)koupit fotovoltaickou elektrárnu
Manželé J. K. a L. K. koupili od insolvenčního správce PhDr. P. K. pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY,
jehož součástí je stavba č. ev. XY. Na její střeše je umístěna fotovoltaická elektrárna. Mohli bychom
si říci: idylka dob greendealových. Životodárná síla slunečních paprsků napře se do panelů a místo předražené
energie od prokletých znečišťovatelů ovzduší nebo z evropsky špinavého jádra poteče do zásuvek šťastných
majitelů takového domu ta nejčistší a nejlevnější elektřina na světě. Manželé K. ovšem zřejmě k milovníkům
těchto vizí nepatřili a představa, že na střeše vysněného obydlí bude se zrcadlit sběrač obnovitelných
zdrojů, sloužící navíc veřejným potřebám, je kupodivu nenaplňovala štěstím. Je jistě možné, že v budoucnosti
nepříliš vzdálené
nařídí vrchnost, že každý musí být energeticky soběstačný, ale tím mi naprosto nepřísluší se zabývat.
Pro náš další příběh je důležité, že manželé K. takový sen nesdíleli, takže přišli s tvrzením, že fotovoltaická
elektrárna předmětem převodu na základě kupní smlouvy s insolvenčním správcem nebyla, takže zůstává ve
vlastnictví pana J. U., který je v insolvenci, žádný právní titul pro umístění své elektrárny nemá, na
své budově ji spoluvlastníci J. K. a L. K. nechtějí, a proto požadují její odstranění. Když to nešlo jinak,
obrátili se manželé K. na okresní (nalézací) soud, který uložil
žalovanému J. U. povinnost odstranit zařízení fotovoltaické elektrárny s příslušenstvím elektrického zařízení
k rozvodové skříni, umístěné na střeše stavby pro rodinnou rekreaci č. ev. XY, která je součástí pozemku
parc. č. st. XY v k. ú. XY, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Justiční stroj se rozjíždí
Ono se samozřejmě řekne: „když to nešlo jinak“. V praxi to ovšem znamená většinou jediné: rozjede se justiční stroj, který je založen na desítkách sofistikovaných táhel, pístů, ozubených kol, spojek, urychlovačů, ale i zpomalovačů, jejichž jediným smyslem je vytvořit prostředí, jež umožní sice dobrat se potřebného výsledku, ale nikdy jen nějakým mávnutím kouzelného proutku. Je třeba předkládat tvrzení a dokazovat je – a je také možno se bránit širokou škálou opravných prostředků. Žalovaný samozřejmě této možnosti využil a podal proti prvoinstančnímu rozhodnutí odvolání.
Odvolací soud dospěl k závěru, že požadavek žalobců jakožto vlastníků dotčeného pozemku a budovy na odstranění fotovoltaické elektrárny je důvodný. Při té příležitosti rozvedl klíčovou myšlenku, že byť je fotovoltaická elektrárna pevně spojena se střechou budovy, nejde o její součást ve smyslu občanského zákoníku. Uvedl: „Fotovoltaická elektrárna podle své povahy nenáleží k budově a může být oddělena, přičemž v takovém případě budova ze své funkce a účelu ničeho neutrpí. Střecha budovy slouží pouze jako prostor pro umístění fotovoltaické elektrárny, která vyrábí a dodává elektřinu do veřejné sítě (neslouží tedy výlučně pro pokrytí spotřeby elektřiny v budově č. ev. XY). Fotovoltaická elektrárna nebyla předmětem kupní smlouvy, na základě které nabyli žalobci spoluvlastnické právo k nemovitosti. Z těchto důvodů je fotovoltaická elektrárna jako samostatná věc v právním slova smyslu ve vlastnictví žalovaného, a protože je umístěna bez jakéhokoliv právního titulu na nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobců, je požadavek žalobců na její odstranění opodstatněný.“
Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, tedy povinnost žalovaného pana J. U. odstranit zařízení fotovoltaické elektrárny včetně jejího připojení k rozvodové skříni.
A justiční mašina s odfouknutím hrkala dál, protože ani pravomocný a vykonatelný rozsudek ještě není nějaká betonová zeď, u které všechno končí. V zájmu spravedlivého procesu, na který má každý člověk právo a který úzkostlivě umožňuje široký přezkum rozhodnutí, přišel na řadu mimořádný opravný prostředek, o němž tu často píšeme: dovolání.
Lze fotovoltaické zařízení odstranit?
Pan J. U. je proti rozsudku odvolacího soudu celkem přirozeně podal. Tvrdil v něm, že věc byla v dosavadním řízení nesprávně právně posouzena a že odvolací soud rozhodl v právní otázce, která nebyla dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Touto otázkou je právě problém, zda fotovoltaická elektrárna je, či není součástí stavby, na které je umístěna. Podle pana J. U. je vyloučeno fotovoltaické zařízení odstranit, aniž by přitom byla poškozena střecha dotyčné budovy.
Kromě toho uvádí dovolatel i praktické důvody pro zachování dosavadního stavu, zejména fakt, že zařízení fotovoltaické elektrárny lze použít pro potřeby nemovitosti (např. ohřev teplé vody), na které byla instalována. Proto se nadále dovolatel – v rozporu se závěry první i druhé soudní instance – domnívá, že fotovoltaická elektrárna je ve smyslu občanského zákoníku součástí nemovitosti ve vlastnictví manželů K. a jejich požadavek na odstranění FVE není důvodný. Proto se domáhá, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu a zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému odstranit fotovoltaickou elektrárnu s příslušenstvím z nemovitosti ve spoluvlastnictví žalobců.
Co je součástí věci?
Soudci Nejvyššího soudu dospěli k názoru, že dovolání pana J. U. je přípustné a důvodné, takže se začal argumentací dovolatele v plném rozsahu zabývat s tím, že do hlavního hledáčku umístil konstrukt, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky,„zda fotovoltaická elektrárna umístěná na střeše budovy č. ev. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY ve spoluvlastnictví žalobců, je samostatnou věcí v právním slova smyslu, či součástí věci hlavní.“
Odpověď se odvíjí od ustanovení § 505 občanského zákoníku, které normativně uvádí, že součástí věci je vše, co splňuje dva základní požadavky:
- 1. podle povahy hlavní věci k ní náleží,
- 2. nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.
To je na první pohled srozumitelné, jenže v konkrétních případech s prvním pohledem zpravidla nevystačíme. Svědčí o tom bohatá judikatura, která se otázkou příslušenství a součásti hlavní věci zabývá. K argumentaci si Nejvyšší soud vzal na pomoc čtvrt století starý vlastní rozsudek, v němž dospěl k podrobnému objasnění: „Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti.
První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť ‚to, co k věci podle její povahy náleží se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní ‚patří‘ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou.
Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace ‚nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila‘ však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter ‚oddělení‘ zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu).
Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné.
Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“Mimochodem – s touto argumentací jsme již v minulých případech čtenáře této rubriky seznámili, takže pro ty pozorné jde v podstatě o jakési důležité „opáčko“.
Teorie šedá a života strom zelený
Jakkoliv se ovšem základní koncept posuzování této otázky zdá být celkem jasný, v praxi, jak už bylo řečeno, vznikají nejrůznější situace, v nichž je nutno neustále poměřovat obecný koncept s konkrétními podmínkami a okolnostmi. Proto soudci nejvyšší instance přidali upozornění, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc, či o součást věci jiné, vyplývá „z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně a v konečném důsledku vždy záleží na individuálním posouzení každé věci.“Jako příklad dotvrzující tuto myšlenku použil dovolací soud otázku, jestli kotel je součástí kotelny. Může totiž platit „ano“ i „ne“. Bez individuálního posouzení, které je ovlivňováno konkrétními a často se různícími okolnostmi každého případu, není možno správně odpovědět. Jinými slovy: obecnou koncepci lze formulovat, ale vztah kotle a kotelny musíme tak jako tak posoudit vždy „originálně“, s přihlédnutím ke všem specifikům konkrétní kauzy.
A dokonce nejde jen o to, nýbrž také o přiměřenost a odůvodněnost postupu a závěrů úvah nalézacích a odvolacích soudů. Dovolací soud totiž nemůže libovolně hodnotit, jestli se v konkrétním případu jedná o samostatnou věc, či o součást věci jiné, nýbrž musí se zabývat pouze tím, zda byla vzata v potaz zákonná kritéria a zda úvaha soudů nižších instancí nebyla zjevně nepřiměřená nebo nedostatečně odůvodněná. Jinými slovy: Nejvyšší soud se nemůže jen tak pasovat do role třetí instance a „rozhodnout si všechno sám“; jeho úloha je (až na výjimky) posoudit, jestli je v pořádku právní posouzení věci, kterou řeší, nižšími soudy.
Právní povaha fotovoltaické elektrárny
S přihlédnutím k těmto „pravidlům hry“ Nejvyšší soud dospěl k názoru, že v posuzované věci zaujal odvolací soud závěr, že fotovoltaická elektrárna není součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobců, předčasně. A k tomuto svému názoru uvedl podstatné argumenty:
- Soudy nižších stupňů v tomto případu neposuzovaly povahu fotovoltaické elektrárny jako věci samostatné či součástí věci jiné ze všech hledisek uvedených v ustálené judikatuře.
- Nezabývaly se vůbec (nebo jen okrajově a nedostatečně) tím, jakým způsobem je fotovoltaická elektrárna upevněna na střeše nemovitosti manželů K.
- Nehodnotily věcně, jestli případnou demontáží elektrárny nedojde ke znehodnocení nemovitosti žalobců (Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí jako příklady třeba estetické nebo funkční znehodnocení v tom smyslu, jestli po demontáži fotovoltaické elektrárny může střecha dotčené stavby sloužit svémunpůvodnímu účelu stejně, nebo méně kvalitně).
- Další neobjasněnou skutečností je způsob napojení fotovoltaické elektrárny na elektrizační soustavu a zda (a případně jakým způsobem) je toto napojení provedeno v nemovitosti žalobců, neboť demontáž by mohla vést k dalšímu znehodnocení nemovitosti žalobců.
- Nebyla rovněž zodpovězena otázka,„zda je (alespoň částečně) elektrická energie vyrobená touto elektrárnou spotřebována v nemovitosti žalobců, tedy zda by odstraněním fotovoltaické elektrárny došlo ke znehodnocení nemovitosti žalobců v tom smyslu, že by nemohli užívat tento zdroj elektrické energie.“
Odvolací soud tedy podle dovolacího přezkumu obecnou formulací, že nemovitost žalobců odstraněním fotovoltaické elektrárny „z hlediska své funkce a svého účelu nijak neutrpí,“ nenaplnil všechny aspekty, které je třeba sledovat, a vyslovil závěry vnitřně rozporné. Nejvyšší soudci k tomu poznamenávají, že „odvolací soud na straně jedné uvedl, že fotovoltaická elektrárna využívá střechu budovy č. ev. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jen jako prostor pro své umístění, aby mohla vyrábět a dodávat elektřinu do veřejné sítě (z čehož lze dovodit, že ani část elektrické energie vyrobené touto elektrárnou není spotřebována v nemovitosti, na níž je umístěna).
Na straně druhé poznamenal, že fotovoltaická elektrárna neslouží tedy výlučně pro pokrytí spotřeby elektřiny v domě, na němž je umístěna (na základě tohoto argumentu odvolacího soudu nelze vyloučit, že část elektrické energie vyrobené touto elektrárnou je spotřebována v nemovitosti, na níž je umístěna).“
Nejvyšší soud dále připomíná, že podle ustálených závěrů jeho judikatury „součást věci přechází na nabyvatele bez ohledu na to, zda byla ve smlouvě o převodu vlastnického práva k této věci výslovně uvedena. Není přitom významné, zda si nabyvatel uvědomil, že s věcí nabývá i její součást. Tudíž skutečnost, že fotovoltaická elektrárna nebyla ve smlouvě, na základě které nabyli žalobci vlastnické právo k nemovitosti, uvedena, neznamená, že se nemůže jednat o součást nemovitosti žalobců a žalobci k ní nenabyli vlastnické právo na základě stejného právního titulu jako k nabývané nemovitosti.“
Co nás může těšit
Dovolatel J. U. tak může být potěšen, že jeho argumentace nebyla odmítnuta. A my můžeme snad být potěšeni rovněž, protože (přes všechnu zdlouhavost, náročnost a nákladnost řízení) se ukázalo, že požadavek spravedlivé procesu je nutno brát velmi vážně a rozhodování nemůže být jen bezhlavou střelbou někam směrem k předpokládanému cíli. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že v dovolacím přezkumu prozatím neobstojí závěry odvolacího soudu o tom, že fotovoltaická elektrárna není součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobců. Důležité je ovšem ono slůvko „prozatím“. Nejvyšší soud totiž nepředjímá, že by závěry soudů nižších instancí byly nepřijatelné věcně, nýbrž pouze je považuje za předčasné, a proto i nesprávné. Potěšení pana J. U. tak může být docela jednoduše zkaleno. Nejvyšší soudní stolice neříká nic jiného, než že„na základě prozatím zjištěného skutkového stavu věci není možné posoudit, zda fotovoltaická elektrárna je součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobců.“ To byl také důvod, pro který byla rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu zrušena a soud prvního stupně se bude muset touto otázkou zabývat znovu.