Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2021/1

 

Právo není vždy poslem dobrých zpráv.

Všem, kteří už léta čtou tuto pravidelnou rubriku časopisu, přeji šťastné vykročení do nového roku 2021. Vím, že informace, s nimiž se zde setkáváte, ve většině případů nepatří k těm nejoptimističtějším – nastane-li konflikt nebo nějaká mimořádná událost, právo zpravidla do hry nevstupuje jako posel příliš dobrých zpráv. O tom svědčí i dva případy, o nichž tentokrát bude řeč. Snad ale nejméně jednu pozitivní stránku to vše má: seznámíme-li se s kauzami, které měly dohru před soudem, můžeme se snad do budoucna alespoň některých chyb vyvarovat.

I. Smrt se skrývá v elektrocentrále

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1343/2019

Případ, na který se nejprve zaměříme, neobsahuje žádné složitější odborné technické problémy. Patří však k nejtragičtějším událostem, jaké mohou v životě lidském nastat. Jde v něm o smrt, navíc o skon dvou nezletilých dětí.

Hlavním aktérem je laický občan. Poselstvím snad to, že při revizní, kontrolní či montážní činnosti souvisící s nějakým zařízením, jehož chod je spojen s nebezpečím pro zdraví či život a které bude v praxi obsluhovat laik, měl by každý odborník přispět aktivně ke zvyšování informovanosti zákazníků, k tomu, aby byli poučeni a seznámili se s pokyny a zásadami správného provozu.

Kauza proběhla oběma stupni soudní soustavy a na základě mimořádného opravného prostředku spis doputoval spolu s dovoláním až k Nejvyššímu soudu. Ačkoliv to jinak nezmiňuji, tentokrát učiním výjimku. Je pozoruhodné, že zde podle pravidel přidělování jednotlivých případů dostal se shodou okolností na stůl soudci Petru ­Angyalossymu, který se krátkou dobu poté stal ­novým předsedou nejvyšší soudní instance.

Spalovací motor ve sklepě

Stručný popis nešťastné události není opředen žádnými velkými tajemstvími ani maigretovsky složitými vyšetřovacími postupy a překvapivými řešeními. O to je smutnější a politováníhodnější.

Budeme-li vycházet z toho, co zjistil prvoinstanční soud, před několika lety na podzim jednoho dne večer bzučela v rodinném domku paní Z. zapůjčená elektrocentrála se spalovacím benzínovým motorem. Před nějakou dobou ji z původního místa přesunuli do sklepa, nad kterým byla místnost sloužící jako ložnice. V podhůří už panovala docela citelná zima, a proto v domě zapálili krb a zavřeli okna. Část rodiny – dvě nezletilé dcery paní Z., nezletilý syn a jeho otec – šla spát poměrně brzy. Došlo k hromadění spalin obsahujících oxid uhelnatý v klenbě stropu nedostatečně odvětrávaného sklepa. Plyn prostupoval přes schodiště do obytné části domu. Dívky se už neprobudily.

Podle orgánů činných v trestním řízení a podle prvoinstančního soudu spáchala nešťastná matka přečin usmrcení z nedbalosti a byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok. Odvolání, která podala obviněná paní Z. i poškozená zdravotní pojišťovna, byla krajským soudem zamítnuta, čímž se rozhodnutí o vině a trestu stalo pravomocným.

Odsouzená se dovolává k nejvyšší instanci

Jak bylo řečeno, v kauze bylo uplatněno dovolání. Podala je paní Z. a argumentovala v něm tím, že její jednání neodpovídá uplatněné právní kvalifikaci a soudním závěrům obou instancí, protože nevykazuje znaky objektivní ani subjektivní stránky dotčeného nedbalostního deliktu.

První námitka se týkala toho, že jí nelze trestně přičítat, že se „dostatečně neseznámila s návodem k obsluze a s bezpečnostními pokyny, neboť tyto dokumenty neměla fakticky k dispozici a s výjimkou piktogramů uvedených na předmětném zařízení jí nebyl znám způsob jeho užívání.“ Za druhé, uváděla paní Z., nebyla to ona, kdo přemístil elektrocentrálu do sklepení pod domem, ba dokonce s tím ani nesouhlasila. Za třetí: elektrocentrálu nespustila ona, nýbrž někdo jiný.

Navíc tvrdila, že negativní roli sehrály další děje: zatopení v krbu a uzavření oken. Ty označila za vedlejší dílčí faktory, které nemohla ovlivnit. Samy o sobě nemohly toxikaci přítomných osob způsobit, ale bez nich by k tragickému následku nedošlo. Z toho vyvozovala, že neexistuje příčinná souvislost mezi jejím jednáním na straně jedné a úmrtím jejích dvou dcer na straně druhé.

To vše předložila Nejvyššímu soudu jako argumentaci svědčící o tom, že nebyla naplněna objektivní stránka činu.

Namítala ovšem také, že nebyla naplněna jeho subjektivní stránka, tedy zavinění.

„Nebylo prokázáno, že by ona zatopila v krbu a uzavřela okna, a ani její vědomí o tom, že tak někdo učinil. Tyto okolnosti nemohla předvídat, neboť vyžadují hlubší znalost fyzikálních zákonů, a nemohla tedy s nimi počítat jako s okolnostmi, které povedou k nastalému následku. Nebylo vyvráceno, že elektrocentrála byla užívána obdobným způsobem již dříve, a k žádnému následku nedošlo. Proto nemohla očekávat, že dojde k úmrtí jejích nezletilých dcer,“ najdeme v dovolání paní Z., která se proto domáhala zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem, zproštění obžaloby a případného přikázání krajskému soudu, aby celou kauzu znovu posoudil a rozhodl.

Státní zastupitelství kontruje

Jakmile se do dovolacího řízení vloží Nejvyšší státní zastupitelství, věci se pro odvolatele zpravidla komplikují. To se stalo i v tomto případu. Státní zástupce shledal, že paní Z. ve skutečnosti ani tak nerozporuje právní posouzení věci, nýbrž jen opakuje to, co už v předchozích fázích procesu uváděla na svou obhajobu. Jenže to byly argumenty, s nimiž se soudy první a druhé instance vypořádaly.

Podstatné podle státního zastupitelství byly dva nepopiratelné fakty: Především paní Z. byla z hlediska právního jedinou vlastnicí a zároveň též uživatelkou rodinného domu. A za druhé – právě vzhledem k tomuto výlučnému vztahu k nemovité věci a k poškozeným (soudní mluva je v tomto ohledu bohužel poměrně nevybíravá) byla povinna mít „pod kontrolou zdroje nebezpečí v nemovitosti a poškozené měla před nimi chránit“. To ovšem nečinila. S elektrocentrálou nezacházela řádně, neboť „zařízení v rozporu se všeobecně uznávanými zásadami rozumné opatrnosti ponechala v nevětraném sklepě, jehož vchod bezprostředně souvisí s obytnou částí domu, přičemž opomenutí spočívající v ponechání elektrocentrály na inkriminovaném místě a v jejím nepřemístění na vhodné místo je trestněprávně relevantním jednáním, kterým naplnila skutkovou podstatu předmětného přečinu.“

Státní zástupce ve vyjádření k dovolání připustil, že paní Z. sama elektrocentrálu do sklepa neumístila, ale poukázal na to, že o této skutečnosti samozřejmě dobře věděla a že elektrocentrálu sama jako majitelka nemovitosti užívala, ačkoliv si nevhodnosti takového řešení byla plně vědoma. Navíc státní zástupce připomněl, že v inkriminovaný den „sama dala náhodně přítomnému svědkovi pokyn, aby předmětné zařízení nastartoval.“

Pokud jde o příčinnou souvislost (tzv. kauzální nexus), soudy samy vzaly za pevně prokázáno, že umístění elektrocentrály v neodvětrávaném sklepě domu a její užívání bylo „prvotní a základní příčinnou, bez níž by k následku nedošlo.“ Z tohoto hlediska nebylo proto seznáno za důležité, jestli tu existovaly ještě nějaké další příčiny nehodové události či okolnosti, které na ni měly vliv. „Ani uzavření oken, ani zatopení v krbu nebylo výlučnou a samostatnou příčinou neštěstí, neboť k smrti poškozených by nemohlo dojít, pokud by obviněná užívala elektrocentrálu řádným a bezpečným způsobem,“ konstatoval státní zástupce.

Poukázal též velmi důrazně na to, že paní Z. si mohla a měla představit, že bude-li elektrocentrála užívána způsobem, jaký byl v konkrétním případě zvolen, tedy bude-li uváděna do provozu v nevětraném sklepení, kde pak logicky dochází k hromadění spalin pod stropní klenbou a jejich unikání cestou vedoucí do obytných prostor, může nastat ohrožení života těch, kdo v domě pobývají. Takové jednání nesporně naplňuje přinejmenším představu nevědomé nedbalosti. To pak státní zástupce rozvádí úvahou, že „každý normální člověk ví, že s provozem spalovacích motorů je spojena produkce zdraví nebezpečných zplodin.“

Původní nesouhlas paní Z. s umístěním elektrocentrály ve sklepě (na který ostatně sama v dovolání poukazovala) ve skutečnosti dokresluje „její povědomí o možném riziku“. K tomu ještě státní zástupce připojuje poznámku, že i znalci se jasně vyjadřují k tomu, že chod zařízení s benzínovým spalovacím motorem musel „s ohledem na jeho nevhodné umístění způsobovat akutní zakouření spojené se zápachem.“ Z toho by mohlo být vyvozováno, že nedbalost v daném případě mohla být dokonce vědomá.

Zavinění paní Z. je tak podle státního zástupce nepochybné.

Nejvyšší soud uzavírá

Úvahy soudců Nejvyššího soudu se – nutno říci – mnohem spíše přiblížily názorům zastávaným státním zástupcem a hlavně přitakaly nálezům soudů první a druhé instance.

Shrnuto: paní Z. nepochybně byla výlučnou majitelkou rodinného domu, v němž k tragedii došlo, a „sama rozhodla o napojení elektrického obvodu na elektrocentrálu.“ Sice nebyla fyzicky tou osobou, která by elektrocentrálu do sklepa umístila, původně s tím dokonce nesouhlasila, ale nakonec k tomu došlo s jejím vědomím a souhlasem, o čemž svědčí to, že ji po určitou dobu tímto nevhodným způsobem užívala a „nevyvinula žádnou iniciativu (např. požádáním některého z mužů přítomných v domě) k přemístění elektrocentrály do vhodnějších a bezpečnějších prostor, které by byly lépe odvětrávané a neústily by přímo do obytné části domu.“ Nejvyšší soudci k tomu jen podotkli, že jednáním se rozumí i opomenutí, o což v daném případě nepochybně šlo. To ovšem znamenalo jasné porušení důležité právní povinnosti: „Jako majitelka domu a uživatelka elektrocentrály měla povinnost při používání přístroje, zvláště založeného na spalování benzínu a vypouštějícího spaliny, seznámit se s uživatelským návodem a zásadami bezpečného používání.“ V tomto směru paní Z. v podstatě přitěžovalo, že sama měla, jak přiznala, původně o bezpečnosti umístění a užívání elektrocentrály ve sklepení pochybnosti. V záznamu úvah Nejvyššího soudu se ostatně v této souvislosti objevuje i zmínka o tom, že „na elektrocentrále je přímo vyobrazena ilustrace, aby se uživatel seznámil s uživatelskou příručkou.“ Takové povinnosti se pochopitelně nelze zbavit ani tím, že – jak paní Z. tvrdila – „neměla návod k obsluze k dispozici.“ A konečně Nejvyšší soud neakceptoval jako relevantní ani námitku paní Z., že elektrocentrálu kritického dne nespouštěla ona, nýbrž její partner, který tak ovšem učinil na její výslovnou žádost (a navíc byla paní Z. „spouštění přístroje po celou dobu přítomna“).

Podobně dopadly i úvahy Nejvyššího soudu o námitkách týkajících se příčinné souvislosti. Už několikrát jsme tu připomínali, že ta je dána, jestliže by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal; není důležité, jestli k tomuto jednání případně přistupuje i nějaká další okolnost (v daném případě zatopení v krbu a zavření oken), která při vzniku následku spolupůsobí. Jak konstatuje Nejvyšší soud, „primární příčinou, bez které by k následku v podobě smrti dvou nezletilých poškozených nedošlo, bylo umístění a především užívání elektrocentrály ve zcela nevhodném prostoru domu, který nebyl dostatečně odvětráván a který byl přímo napojen na obytnou část domu.“

Paní Z. neuspěla ani s námitkami, že příčiny působících faktorů nemohla předvídat, neboť to by vyžadovalo hlubší znalost fyzikálních zákonů, kterou po ní nelze požadovat. Jak uzavřeli soudci, „k naplnění znaků subjektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti postačuje nevědomá nedbalost, tedy že obviněná nevěděla, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měla a mohla.“

Paní Z. musela (měla a mohla) vědět, že přemístění elektrocentrály do sklepa uvnitř domu je nevhodné (dokonce proti němu zpočátku byla, ale když k tomuto přesunu došlo, nic proti tomu neučinila, naopak zařízení dále používala). Stejně tak chápala, že elektrocentrála pracuje na spalovacím principu (i laikovi je zřejmé, že chod spalovacího motoru se ne­obejde bez nebezpečných spalin a zplodin – soudní znalec I. F. navíc jasně prokazoval, že elektrocentrála nutně způsobovala při provozu „akutní zakouření spojené se zápachem dalších složek spalin, které byly v objektu patrny už po několika minutách chodu zařízení a značně znepříjemňovaly pobyt osob v objektu“), ba běžně nakupovala benzín jako palivo pro přístroj. Přitom jí náležela povinnost seznámit se s pravidly provozu elektrocentrály, takže přinejmenším nevědomá nedbalost je v jednání paní Z. naprosto zřetelně přítomna.

Obrana nešťastné ženy tedy nebyla úspěšná a soudní trest na ni dopadl vedle toho nejtěžšího, který může matka zažít – smrti vlastních dětí.

---

II. Dále, od smlouvy dále

Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1157/2010

Druhou kauzou, které budeme v tomto čísle časopisu věnovat pozornost, je případ vlastně v mnoha ohledech úplně opačný. Zatímco paní Z. tvrdě doplatila na to, že elektrocentrálu ponechala v neodvětrávaném sklepě, pan M. S. měl v domě fůru všelijakých topenářských zařízení, ale chtěl se jich zbavit. Bylo to takhle.

Domeček plný koleček

Žalobce, pan. M. S., se domáhal u jednoho okresního soudu, aby mu žalovaní, otec a syn P. K., společně a nerozdílně zaplatili 150 tisíc, z toho 80 tisíc na náhradě nákladů řízení (tím se dále zabývat nebudeme) a 70 tisíc na ruku, protože on jim vrátí kotel na spalování tuhých paliv DAKON DOR 24, otopná tělesa, chladicí smyčky osazené havarijním termostatickým ventilem Watts STS 20, ocelové vývody DN 70, pojistný ventil, teplovodní čerpadlo s filtrem a uzavíracími armaturami, hlavní rozvody od kotle pod stropem k jednotlivým tělesům v suterénu a v patrech, otopné těleso Koralux s elektrickou topnou vložkou a rohová šroubení. A proč jim je vrátí? Protože přece odstupuje od smlouvy o dílo, na základě které mu pánové tohle všechno domů namotovali, ale s takovými vadami a nedodělky, že s tím už nechce mít nic společného. Soud ovšem prohlásil, že takhle se od smlouvy neodstupuje a že smluvní vztah účastníků nadále trvá, neboť jako objednatel neposkytl pan M. S. zhotovitelům P. K., otec a syn, přiměřenou lhůtu k nápravě tvrzených vad a nedodělků. A co „okres“ rozhodl, „kraj“ potvrdil.

Hádka o ústřední topení

Pan M. S. nemeškal a podal dovolání. Jak k tomu později Nejvyšší soud poznamenal, „uplatnil všechny dovolací důvody.“ A že jich našel! Že nebyl proveden důkaz listinou (návodem k instalaci, obsluze a údržbě kotle na pevná paliva DOR 24). Nebo že dopisem vytýkal zhotovitelům „umístění kabelů mezi trubky, resp. jejich křížení, což znemožňuje bezpečné užívání ústředního topení“ – jenže žalovaní odmítli potrubí předělat! Že montáž pojistného ventilu odporuje návodu na instalaci kotle. Že projektová dokumentace neodpovídá situaci v domě ani tomu, co bylo nainstalováno. Že předimenzovaný kotel nevyhovuje komínu, který je podle zprávy revizního technika o tři metry kratší. Že přetrvává nebezpečí vyplývající z pájení potrubí, při kterém nebyl chráněn svazek pěti kabelů. Že čerpadlo nelze připojit k síti (neodpovídá státní normě). Že topná zkouška ve smyslu technické normy nebyla provedena. Takže pan M. S. dospívá k závěru, že ústřední topení nemůže používat, neboť je nefunkční a nebezpečné, a nikdo by neměl zpochybňovat jeho svato­svaté právo odstoupit od smlouvy.

Žalovaní pánové se samozřejmě bránili: že postupovali při provádění díla v souladu s platnými předpisy, že dílo bylo dokončeno v kvalitě sjednané smlouvou a předáno v místě zhotovení objednateli. Drobné vady, které žalobce požadoval odstranit, byly podle nich odstraněny a žalobce doplatil cenu, čímž podle jejich názoru „jednoznačně potvrdil, že považuje dílo za dokončené a předané. Podstata problému je v tom,“ vyjádřili se otec a syn P. K., „že žalobce nebyl ochoten pochopit, že elektroinstalace nebyla předmětem zhotovení díla, a pouze proto nepodepsal předávací protokol bez uvedení povinnosti žalovaných k výměně elektrických kabelů.“

Neobyčejný spor před Nejvyšším soudem

Nutno říci, že ačkoliv to na první pohled vypadá jako spor obyčejný, ukázal se do té míry neobyčejným, že místo obvyklého tříčlenného senátu musel k jeho řešení usednout rovnou velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia. A ten se k věci postavil velmi důkladně.

Když rozebral předloženou smlouvu, dospěl k těmto závěrům:

1. Systém vytápění žalovaní způsobem předvídaným ve smlouvě nepředali, protokol o předání díla žalobce nepodepsal.
2. Žalobce písemnou formou požadoval, aby zhotovitelé odstranili závady (chybějící pojistný ventil u kotle na teplé vodě; znemožnění montáže elektrického kotle a bojleru /namísto požadovaných dvou vývodů byl objednateli vnucen jen jeden/; nevhodné umístění trubky na zdi v uhelně; nedodržení roviny a úhlů namontovaných trubek; špatná kombinace použitých součástí na zpátečce do kotle /nelze samostatně použít elektrický kotel, pro který byl požadován vývod, při uzavření ventilu zpátečky do kotle se vyřadí z provozu filtr, čerpadlo, expanzní nádoba/; násilně namontovaná zátka do kotle; nedodržení připojení čerpadla WILO-STAR-RS dle výrobce /v elektrické části bylo pájeno/; při pájení potrubí došlo k rozpálení svazku pěti kusů kabelů, které nebyly po dobu pájení chráněny – přehřátím kabelů mohlo dojít k vnitřnímu poškození izolace jednotlivých vodičů; únik vody ze spojů u otopných těles ve sklepě; propálení lišty od elektroinstalace přímotopů hořákem). Lhůtu k odstranění specifikovaných závad žalovaní akceptovali.
3. Některé vady zhotovitelé odstranili, ohledně některých výtek se strany dohodly, že se o závady nejedná. Nevhodný postup při pájení trubek nepokládal odvolací soud za vadu díla, neboť kabely předmětem zhotovení díla nebyly.
4. Žalobce požadoval až následně, aby zhotovitelé předělali rozvody otopné soustavy, které vedou přímo do svazku kabelů, takže při provozu OS hrozí jejich stálé přehřívání, a (obecně) uvedení systému do bezpečné funkce ve všech režimech (požadavek stoprocentního stavu a funkčnosti, aby kotel byl nainstalován v souladu s návodem firmy DAKON, provedení topné zkoušky, předání protokolu o zkoušce a projektu). K nápravě těchto nedostatků však neposkytl žádnou lhůtu.
5. V některých bodech žalobce podle Nejvyššího soudu pouze „formuluje vlastní skutková zjištění, jejichž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení věci.“ Správnost skutkových zjištění soudů nižších instancí ovšem, jak už jsme si nejednou řekli, nepřísluší Nejvyššímu soudu v dovolacím řízení přezkoumávat.
6. Další skutkové námitky (instalace předimenzovaného kotle, státní normě neodpovídajícího čerpadla, projektová dokumentace, atd.) se skutkem, na němž odvolací soud založil právní posouzení platnosti odstoupení od smlouvy, nesouvisejí.
7. Bezcenná (k založení přípustnosti dovolání nezpůsobilá) je i námitka, že soudy neprovedly důkaz v dovolání označenou listinou.

Když to Nejvyšší soud všechno se­četl, vyšlo mu, že jediným dovolacím důvodem, který je žalobci k dispozici, je pouze případ, kdy by rozhodnutí nižších soudů spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. K tomu směřuje obecný nesouhlas pana M. S. se závěrem, že k řádnému odstoupení od smlouvy nedošlo, neboť „nevytkl konkrétní vady a neposkytl přiměřenou lhůtu k nápravě.“

Kdy lze odstoupit od smlouvy

A zde se pan M. S. dočkal nemilého zklamání. Podle právní úpravy v dotyčné době platilo doslova, že „objednatel je oprávněn odstoupit od smlouvy i tehdy, je-li zřejmé, že dílo nebude včas hotovo nebo nebude provedeno řádně, a jestliže zhotovitel neučiní nápravu ani v poskytnuté přiměřené lhůtě.“

Jak upozornil Nejvyšší soud, platnost odstoupení od smlouvy z obavy o včasné a řádné provedení díla je založena na předpokladu, že v době odstoupení je „s ohledem na všechny okolnosti případu zřejmá opožděnost nebo vadnost budoucího díla, že objednatel určil zhotoviteli ke zjednání nápravy lhůtu, která je přiměřená, a že zhotovitel v této lhůtě nápravu neučinil.“ Předpoklad odstoupení od smlouvy o dílo pro opožděnost je tedy dán, je-li splněna jednoduchá rovnice: objednatel určí zhotoviteli dodatečnou přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy, ale zhotovitel ani v této lhůtě dílo neprovede.

Z rozboru, který Nejvyšší soud učinil v odůvodnění rozhodnutí, plynou i další důležité souvislosti: „Poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty a odstoupení od smlouvy nemusí předcházet dohodnutému datu plnění; právo odstoupit od smlouvy o dílo má objednatel i poté, co již uplynula lhůta k plnění, až do zhotovení díla. Zhotovení díla není totožné s ukončením prací na díle; o zhotovení v právním smyslu lze uvažovat jen v souvislosti s jeho odevzdáním a převzetím, což je okamžik významný z hlediska odpovědnosti za vady. Stejné platí, je-li důvodem odstoupení od smlouvy obava, že dílo nebude provedeno řádně, tj. za po­užití odpovídajícího materiálu a kvalifikovaným postupem při jeho provádění. Poskytnutím lhůty k řádnému provedení díla je třeba rozumět jednostranný právní úkon objednatele, jímž zhotoviteli výslovně vymezí jasně definovaný časový prostor, v němž má být náprava učiněna; nestačí, pokud objednatel po vytčení vad nějakou dobu vyčká, než od smlouvy odstoupí.“

Tyto podmínky, jak patrno z předchozího textu, v daném případě nebyly splněny. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než dovolání odmítnout. Panu M. S. se zkrátka odstoupit platně od smlouvy nepovedlo. I tak to někdy ve smluvním právu vypadá. Takže: pozor na smlouvy!

Autor: JUDr. Karel Havlíček, zakladatel Stálé konference českého práva, Praha