Rozhovor s prof. Ing. Jiřím Baštou, Ph.D.

společnost

Počátkem letošního roku oslavil prof. Jiří Bašta životní 50. výročí. Nedlouho poté ukončil působení ve funkci vedoucího Ústavu techniky prostředí na Strojní fakultě ČVUT v Praze. V rozhovoru jsem mu položil několik otázek.

Proč ses nepřihlásil do výběrového řízení na vedoucího ústavu, abys mohl pokračovat ve funkci?

Pro odpověď se musím nejprve vrátit do doby, kdy jsem vedení ústavu přebíral od doc. Richarda Nového. Ústav měl 28 zaměstnanců a jeho financování bylo podloženo dvěma po sobě následujícími výzkumnými záměry. Funkce vedoucího tehdy spočívala především v péči o odbornost, výuku a o orientaci na perspektivní směry výzkumu. Zhruba po mém prvním funkčním období se zásadně změnil princip financování. Výzkumné záměry skončily a přešlo se na financování přes grantový systém (GAČR, TAČR). V našem oboru však grantů, do kterých jsme se mohli zapojit, bylo pohříchu málo a navíc v nich byla složka osobních nákladů neporovnatelně nižší oproti výzkumným záměrům. Nastalo velmi, i pro mne osobně, nepříjemné období, kdy bylo nutné se s některými kolegy v dobrém rozloučit, mnohým snížit platy i rozsahy pracovních úvazků. Nový rozpočet mohl zajistit mzdy o jen něco větší třetině počtu zaměstnanců z původního stavu. Mou prvořadou povinností bylo i za těchto nepříznivých okolností stabilizovat činnost ústavu, zajistit plnou akreditovatelnost a spoustu dalších věcí. Přitom jsem stále chtěl zůstat pedagogem a podílet se na ­výzkumu. Skloubit tyto cíle s úlohou vedoucího, jak se postupně ukazovalo stále silněji, je ve stoprocentním naplnění, tj. pokud nechceš dělat věci napůl, téměř nemožné. Přispěl k tomu i zásadní nárůst administrativy a požadavků na ústavy. To šlo dělat jen na úkor např. publikační činnosti, osobního času a zdraví. A pak se přede mnou objevil životní mezník 50 let. Tehdy jsem si s veškerou důkladností uvědomil, že vzhledem ke svým životním a odborným postojům, svému zdraví, nechci a ani dále nemohu sedět na dvou, pro mne tak odlišných, židlích – manažer versus pedagog a vědec. Proto jsem se po 8 letech nepřihlásil do výběrového řízení. Jsem přesvědčen, že pro budoucnost ústavu jsem v pozici jeho vedoucího udělal, co bylo možné a svému nástupci nenechal kostlivce ve skříni. Na ústavu dál zůstávám, ale chci se primárně soustředit na zvyšování úrovně výuky, na práci se studenty, na výzkum a eventuální publikační činnost. Měl bych dodat, že vedoucím je nyní doc. Vladimír Zmrhal. Je to skvělý člověk na pravém mítě a o jeho odborných schopnostech mimo jiné hovoří i to, že jeho publikace byla za loňský rok oceněna prestižní Cenou Dr. ­Cihelky.

Kterým směrem se tedy nyní vydáváš?

Již jsem naznačil, že zřejmě největší profesní radost mi dělá práce se studenty. Prakticky v každém ročníku se najde jeden, dva, někdy i více, kteří mají nadprůměrně hluboký zájem o obor propojený se schopností se učit a získané vědomosti aplikovat. Někteří z nich se následně zapojují do doktorandských programů. Nebudu jmenovat konkrétně, abych to dopředu nezakřikl, ale třeba nyní mám velkou radost z jedné připravované diplomové práce a prací dvou doktorandů, které jsou spojeny s problematikou otopných ploch a regulací. Loni jsem po letech mírnější publikační aktivity zpracoval knihu Regulace v technice prostředí staveb. Možnosti regulační techniky se každým rokem násobí, a proto jsem nechtěl, a vlastně ani nemohl, stavět na předchozích knihách a skriptech. Nemohl jsem se vyhnout teoretickému úvodu – jakýmsi základům automatizace a až poté jsem pokračoval s regulací ve vytápění a vzduchotechnice. Mým cílem bylo vše popsat co nejjednodušeji a nejsrozumitelněji i těm, kteří nebudou problematiku regulace studovat podrobně do hloubky. V našem oboru je rozsah znalostí přesahující úzce vymezené pásmo specializací nezbytný. V hlavě nosím nápady na přepracování či napsání řady dalších knih. Ale uvidíme. Například i moje Otopné plochy, které jsou rozebrané, by si před dalším vydáním zasloužily aktuální přepracování. Nejde však jen o můj čas a práci, ale i o záměry a možnosti Vydavatelství ČVUT.

Řadu let působíš ve funkci předsedy odborné sekce Vytápění ve Společnosti pro techniku prostředí, kterou jsi přebíral od Vladimíra Fridricha. Uvažuješ sám o nějakých změnách?

Máme před sebou tradiční konferenci Vytápění v Třeboni, která bude 19. až 21. května. Takže na jiné záležitosti moc času nezbývá. Zajistit kvalitní odborný program není jednoduché. V naší společnosti působí hodně výborných odborníků – techniků. Problém je v tom, že málokterý z nich je ochoten se o své poznatky podělit. Obvykle jsou pracovně velmi vytížení a nemají času nazbyt. Týká se to především generace řádově po 40 letech věku, kdy mají za sebou již hodně zkušeností a přitom jsou stále plni elánu. Přesto věřím, že se nám na konferenci podařilo získat velmi kvalitní příspěvky. Těším se na setkání se všemi, kteří našemu oboru drží palce.

Poslední otázka. Oživí program konference nějaké hudební překvapení? V dnešní době, kdy si někteří lidé dovolí jít na slavnostní předání vyznamenání k prezidentovi republiky bez odpovídajícího obleku, a ještě to považují za přednost, se slavnostní hudební úvod ke konferenci techniků může jevit jako překonaný.

Všichni, kteří mne znají, vědí, že vedle oboru techniky prostředí mám jako koníčka hudbu. Určitě víš, že jsem aktivním hráčem na trumpetu, dělám aranžmá pro velký dechový orchestr a občas napíšu něco vlastního. Čili, konference Vytápění bez kvalitní živé hudby je pro mě nemyslitelná. Není to ale jen můj názor. Členové výboru odborné sekce Vytápění STP, na základě ohlasů účastníků minulých konferencí, schválili živou hudbu i na této konferenci.

Děkuji za rozhovor.