+
Přidat firmu
Vyhledávání
Menu

Měření a rozúčtování tepla a vody v předpisech

05.09.2013 Autor: RNDr. Jaromír Pohanka Časopis: 5/2013,

Článek pojednává o historii, současnosti a nejbližší budoucnosti právních předpisů v oblasti měření spotřeby tepla a vody v bytech a v nebytových prostorech umístěných v bytových domech.

V právních normách, tedy v zákonech a obecně platných vyhláškách, kterými se budeme zabývat, jde především o možnosti, respektive povinnosti, měřit spotřebu tepla pro vytápění a pro přípravu teplé vody a o rozúčtování nákladů na teplo a vodu mezi konečné spotřebitele.

Měření fyzikálních veličin

Měření fyzikálních veličin má vždy nějak omezenou přesnost. Z komodit, či médií, které užíváme v bytech lze poměrně dobře měřit množství elektřiny, plynu a vody. Při měření množství plynu bubnovými plynoměry hraje roli teplota a tlak plynu, pokud jde o množství vy­užitelné energie i jeho výhřevnost.

Měření vody

Větší problémy jsou při měření množství vody. Pro patní měření se používají vodoměry ve třídě B nebo C. Jako bytové vodoměry se používají převážně vodoměry ve třídách A a B, tedy ty nejlevnější. Přípustné tolerance těchto vodoměrů se pohybují od ± 2 % do ± 5 % v závislosti na velikosti průtoku. Při praktickém provozu připouštějí metrologické předpisy až dvojnásobné tolerance, tedy až ± 10 %.

Při porovnání součtu náměrů bytových vodoměrů s údajem naměřeným na domovním, fakturačním vodoměru jsou rozdíly přibližně do 15 %, vysvětlitelné povolenými odchylkami měření a dalšími technickými důvody (např. odlišný režim provozu bytových a domovních vodoměrů). Při větších rozdílech je nutno hledat chybu, například neměřený odběr, únik vody, vadný vodoměr. Nepodaří-li se vlastníkovi domu najít chybu, je lépe rozúčtovat spotřebu vody podle počtu osob. Tento postup není v žádném obecně platném předpisu uveden, ale lze doporučit, aby jej vlastník domu (SVJ, SBD) zavedl do vlastního předpisu pro rozúčtování a nechal jej schválit odpovídajícím postupem většinou uživatelů bytů.

Měření tepla

Měření tepla je z uvedených medií nejobtížnější. Především si musíme uvědomit, že změřit množství tepla dokážeme jen tehdy, pokud jde o teplo obsažené v teplonosné látce, obvykle tedy v otopné vodě. Průtok vody měříme průtokoměrem (mechanickým, ultrazvukovým nebo indukčním) a teploty obvykle odporovými teploměry umístěnými do potrubí s proudící vodou. Množství tepla je úměrné součinu proteklého množství otopné vody a rozdílu obou měřených teplot. Přesnost měření je závislá mj. i na velikosti teplotního spádu mezi přívodem a zpátečkou. Klesne-li tento rozdíl pod 5 K, roste chyba měření až nad 10 %. Velmi negativně se také projeví sebemenší zanedbání předepsaných pokynů při montáži měřiče tepla, zejména způsob umístění a metrologického zajištění teploměrných sond.

Měření tepla, spotřebovaného na vytápění jednotlivých bytů, je prakticky nemožné. Nejvíce se k němu můžeme přiblížit, jsou-li topné rozvody provedeny tak, že do každého bytu vede jenom jedna trubka jako přívod a druhá jako zpátečka. Stejně však nepodchytíme toky tepla, které prostupují přes stropy a podlahy a přes málo izolované mezibytové příčky. Dům je vždy vytápěn jako celek a do každého bytu je teplo přiváděno nejen otopnými tělesy, ale i z rozvodů a přes konstrukce domu i z jiných částí domu, bytů.

Měřením povrchové teploty otopného tělesa můžeme v nejlepším případě určit množství tepla předaného do místnosti tímto tělesem. Museli bychom znát nejen velikost povrchu otopného tělesa a jeho povrchovou teplotu, ale i teplotu vzduchu v místnosti a rychlost proudění vzduchu podél povrchu tělesa. Všechny tyto údaje získat nelze. V praxi se proto již asi 90 let používá pro rozúčtování nákladů na vytápění registrace povrchové teploty otopného tělesa pomocí indikátorů vytápění umístěných na všech otopných tělesech v domě. Z údajů indikátorů se pak stanovuje poměrná část nákladů na teplo předané do místnosti konkrétním otopným tělesem.

V rámci předpisů EU je tato metoda postačující. Údaje získané z indikátorů však musí být zpracovány poměrně složitým způsobem s respektováním požadavků příslušných technických norem a platných právních předpisů.

Předpisy pro měření tepla pro vytápění

Do roku 1990 bylo teplo masivně dotováno. Státem stanovené ceny odpovídaly jen zlomku skutečných nákladů a jakékoli měření nemělo smysl. Prvním předpisem, který zavedl povinné měření tepla pro vytápění domů a bytů, byla vyhláška č. 186/1991 Sb., ve které byly stanoveny termíny pro povinné zavádění měření tepla. Do 1. 9. 1992 na instalaci měření tepla pro vytápění na výstupu ze zdroje a na vstupu do domu, do 1. 9. 1993 na měření spotřeby vody a spotřeby tepla na vstupech do ohřívačů teplé vody. Do 1. 9. 1994 měla být ukončena instalace bytových vodoměrů na teplou vodu a do 1. 9. 1995 instalace indikátorů vytápění (tehdy se používal název „rozdělovače topných nákladů“, ve zkratce RTN) nebo bytových měřičů tepla. Vyhláška obsahovala i sankce při nesplnění těchto termínů. Jenže se brzy zjistilo, že sankce stanovené vyhláškou vydanou ministerstvem nejsou vymáhatelné, protože nebyly uvedeny v zákonu.

Zákon č. 89/1987 Sb. byl nahrazen zákonem č. 222/1994 Sb., který zavedl od 1. 1. 1996 zákonnou povinnost měření, ale omezenou jen na povinnost měření na úrovni paty domu. Povinnost instalace bytových měřičů tepla ani bytových vodoměrů nebyla do tohoto zákona převzata. Absence této povinnosti trvala až do konce roku 2012, přestože již směrnice EU vydaná v roce 1993 požadovala měření spotřeby tepla u konečných spotřebitelů.

Šance dostat povinnost registrace spotřeby tepla u konečných spotřebitelů do zákona vznikla v roce 2000. Problematika tepelné energetiky se tehdy rozdělila do dvou zákonů, které nahradily zákon č. 222/1994 Sb. Otázka spotřeby tepla se tak dostala do Zákona o hospodaření energií č. 406/2000 Sb., a to v okleštěné formě omezené pouze na povinnost regulace včetně osazení termostatických regulačních ventilů (dále TRV) na otopných tělesech. Registrace spotřeby tepla se do zákona o hospodaření energií vrátila až po 12 letech, s poslední novelizací zákona č. 406/2000 Sb. ve znění zákona č. 318/2012 Sb. Zda-li se touto novelizací vrátí i obecná povinnost instalace bytových vodoměrů na teplou vodu, to ukáží teprve připravované prováděcí vyhlášky.

O povinnosti instalace bytových vodoměrů na studenou vodu se dosud nikdy v českých právních normách nemluvilo a uložení takové povinnosti není ani v nejbližším výhledu pravděpodobné.

Image 1

Předpisy pro rozúčtování

První pravidla pro účtování nákladů na vytápění a dodávky teplé vody podle registrované spotřeby u konečných spotřebitelů byla vydána ve vyhlášce č. 186/1991 Sb. Tato vyhláška byla zrušena k 31. 12. 1995 a nahrazena vyhláškou č. 245/1995 Sb. Ta již neřešila povinnosti instalace měřicí a registrační techniky, ale obsahovala pouze pravidla pro rozúčtování nákladů s využitím této techniky. Dále, jako prováděcí vyhláška k zákonu č. 222/1994 Sb, specifikovala pravidla pro vytápění.

V roce 1998 byla novelizována vyhláškou č. 85/1998 Sb., ve které byly stanoveny přípustné hodnoty spotřeby tepla, byla zavedena povinnost úhrady základní složky nákladů pro byty odpojené ze soustavy ÚT a některé další změny. S vydáním energetických zákonů v roce 2000 byla vydána celá série prováděcích vyhlášek. Vyhláška č. 152/2001 Sb. nově řešila pravidla pro vytápění a limity spotřeby tepla. Později byla novelizována vyhláškou č. 194/2007 Sb. Technické podrobnosti tepelných rozvodů a předávacích stanic upravovala vyhláška č. 151/2001 Sb., která byla novelizována vyhláškou č. 193/2007 Sb.

Pravidla pro účtování nákladů na vytápění a na dodávky teplé vody samostatně řeší vyhláška č. 372/2001 Sb., vydaná Ministerstvem pro místní rozvoj (MMR) ČR. Všechny ostatní prováděcí vyhlášky, jakož i energetické zákony, byly připravovány a vydávány na půdě Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) ČR. Vyhláška č. 372/2001 Sb. je platná bez jakýchkoli změn dodnes. Již řadu let jsou vznášeny, více či méně, oprávněné námitky vůči některým ustanovením této vyhlášky. Nejčastěji bývají kritizována ustanovení § 4 v odstavcích (3) a (4) hovořící o rozdělení spotřební složky podle náměrů indikátorů vytápění s použitím korekcí zohledňujících i rozdílnou náročnost vytápěných místností a maximální výši 40 % rozdílu nákladů na vytápění oproti průměru. Nepochopení pramení z neznalosti principů a možností měření tepla.

Teplo prostupuje všemi konstrukcemi domu a šíří se vždy z teplejšího prostředí do chladnějšího, tedy i při malém rozdílu teplot mezi sousedními byty. V běžných domech s větším počtem bytů obvykle nelze při uzavření otopných těles v bytě dosáhnout nižší teploty, než asi o 3 °C pod průměrnou teplotou ostatních bytů.

Při vnitřní teplotě vzduchu t= 20 °C platí vztah mezi průměrnou vnitřní teplotou ti stř a podílem tepla potřebného k jejímu dosažení

DQti = 0,0625 · (ti stř – te stř) · Q20,

kde te stř = 4 °C,

to znamená, že když na rozdíl teplot 20 – 4 = 16 K spotřebujeme 100 % tepla, pak na rozdíl teplot 1 K připadá 100 % / 16 K = 6,25 % tepla, tedy na každý stupeň vnitřní teploty připadá 6,25 % tepelné energie. Bude-li průměrná vnitřní teplota v méně vytápěném bytě (s uzavřenými otopnými tělesy) o 3 stupně nižší než je průměrná teplota v ostatních bytech domu, spotřebuje se o 3 x 6,25, tedy asi o 20 % méně tepla ve srovnání s průměrnou spotřebou v ostatních bytech domu, vztaženo na 1 m2 plochy bytu. Úhrada za vytápění 1 m2 plochy tohoto bytu by tedy měla být asi o 20 % nižší, než připadá na 1 m2 započitatelné podlahové plochy celého domu.

Vyhláška připouští nejnižší hranici účtovaných nákladů na vytápění na úrovni 60 % průměrných nákladů na 1 m2 započitatelné podlahové plochy (max. 40 % odchylka od průměru). To znamená, že v minimálně vytápěném bytě by byla průměrná vnitřní teplota o 6 až 7 stupňů pod průměrnou teplotou ostatních bytů v domě, tedy na úrovni 13 až 15 °C, a to je v běžné výstavbě nereálné. Prostupující teplo i v „nevytápěném“ bytě udrží teplotu minimálně na úrovni 17 °C až 19 °C stupňů, tedy nanejvýš o tři stupně pod průměrem domu.

Další oblastí častých nedorozumění je dodržování ustanovení v § 4, odst. (3), které požaduje respektovat rozdílné tepelné ztráty jednotlivých bytů. Vyhláška byla psána se snahou, aby uživatelé bytů s objektivně většími tepelnými ztrátami (např. v prvním nebo posledním podlaží apod.) neplatili větší úhrady za vytápění než uživatelé středových bytů při stejné úrovni vytápění, tedy na přibližně stejné vnitřní teploty. Nepředepisuje způsob, jakým se mají stanovit potřebné korekční koeficienty, ale pouze požaduje dosažení výsledku. Lépe je to formulováno v Metodickém pokynu MMR čj. 28203/2002-71 k vyhlášce č. 372/2001 Sb., vydaném dne 19. 12. 2001.

Image 2

Předpisy EU a jejich implementace do právních norem ČR

Směrnice Rady Evropy 93/76/EHS z 13. 9. 1993 byla první směrnicí EU, která požadovala, pro snížení nároků na výrobu energie, zavést měření spotřebovaného tepla při vytápění budov.

Měla být implementována zákony vydanými v roce 2000, tj, Energetickým zákonem č. 458/2000 Sb. a zákonem č. 406/2000 Sb. O hospodaření energií. Zákonem byly upraveny povinnosti měřit dodávané teplo pro vytápění a pro přípravu teplé vody u všech odběratelů. Podle argumentace tvůrců legislativy byl za konečného odběratele tepla považován vlastník domu, který konečným spotřebitelům (uživatelům bytů a nebytových jednotek) nedodává teplo, ale poskytuje službu vytápění.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/91/ES z 16. 12. 2002 o energetické náročnosti budov se stala podkladem pro uzákonění průkazů energetické náročnosti budov.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/32/ES z 5. 4. 2006 pojednává o problematice měření spotřeby energie a vyúčtování pojednává směrnice v článku číslo 13:

  1. Členské státy zajistí, aby pokud je to technicky možné, finančně únosné a úměrné potenciálním úsporám energie, byli koneční zákazníci odebírající elektřinu, zemní plyn, dálkové vytápění či chlazení a teplou vodu pro domácnosti vybaveni za tržní ceny individuálními měřiči, které přesně zobrazují skutečnou spotřebu energie a skutečnou dobu její spotřeby.
    Při výměně stávajícího měřiče se tyto individuální měřiče poskytnou za konkurenceschopné ceny vždy, s výjimkou případů, kdy je to technicky nemožné nebo kdy je to nákladově neefektivní v poměru k odhadovaným možným dlouhodobým úsporám. Při vytváření nového připojení v nové budově nebo při jakýchkoli větších renovacích uvedených ve směrnici 2002/91/ES budou tyto individuální měřiče vždy poskytovány za konkurenceschopné ceny.
  2. Členské státy zajistí, aby bylo vyúčtování, které provádějí distributoři energie, provozovatelé distribučních soustav a maloobchodní prodejci energie, pokud je to vhodné, založeno na skutečné spotřebě energie a aby bylo předkládáno v jasné a pochopitelné formě. Spolu s vyúčtováním obdrží koneční zákazníci rovněž vhodné informace se zevrubným přehledem stávajících cen energie. Vyúčtování na základě skutečné spotřeby bude prováděno dostatečně často, aby zákazníci mohli svou spotřebu energie regulovat.

Ustanovením novely energetického zákona zákonem č. 158/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., měla být do českého právního řádu zavedena též příslušná ustanovení směrnice 2006/32/ES. S účinností od 4. 7. 2009 byla do ustanovení § 77 odst. 3 energetického zákona vložena druhá věta, podle níž je odběratel tepelné energie povinen na svůj náklad upravit odběrné tepelné zařízení pro instalaci měřicího zařízení v souladu s technickými podmínkami výrobce měřicího zařízení po předchozím projednání s dodavatelem tepelné energie.

Zásadní nedostatek byl v tom, že v české legislativě, jak občanskoprávní, tak energetické, nebyla zakotvena obecná povinnost k měření skutečné spotřeby tepelné energie na vytápění a dodávku teplé vody pro konečné spotřebitele, a že se koneční spotřebitelé instalace takového měřicího zařízení nemohli účinně domáhat. Teprve v novele Zákona o hospodaření energií č. 318/2012 Sb. se objevila náprava tím, že se do zákona poprvé dostala povinnost vlastníků domů instalovat měření nebo registraci spotřeby tepla na tepelná zařízení u konečných spotřebitelů, uživatelů bytů a nebytových prostor.

Není zatím jasné, zda se tato povinnost u konečných spotřebitelů bude vztahovat jenom na vytápění, nebo i na měření spotřeby teplé vody, která obsahuje také značné množství tepelné energie.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/27/EU
z 25. 10. 2012 je novelou Směrnice 2006/32/ES. Výpis některých relevantních částí z českého překladu:

Článek 9
Měření

Odstavec 1

Členské státy zajistí, aby pokud je to technicky možné, finančně únosné a úměrné potenciálním úsporám energie, byli koneční zákazníci pro elektřinu, zemní plyn, dálkové vytápění, dálkové chlazení a užitkovou teplou vodu vybaveni individuálními měřiči za konkurenceschopné ceny, které přesně zobrazují skutečnou spotřebu energie konečného zákazníka a poskytují informace o skutečné době použití.

Odstavec 3

Pokud jsou vytápění a chlazení budovy nebo dodávka teplé vody zajišťovány ze sítě dálkového vytápění nebo z ústředního zdroje zásobujícího více budov, nainstaluje se měřič tepla nebo teplé vody na výměník tepla nebo do odběrného místa.
V budovách s více bytovými jednotkami a ve víceúčelových budovách s ústředním zdrojem vytápění a chlazení nebo s dodávkami ze sítě dálkového vytápění nebo z ústředního zdroje zásobujícího více budov se rovněž nainstalují do 31. prosince 2016 individuální měřiče spotřeby, aby bylo možné měřit spotřebu tepla nebo chlazení nebo teplé vody u každé jednotky, je-li to technicky proveditelné a nákladově efektivní. Pokud použití individuálních měřičů není technicky proveditelné nebo není nákladově efektivní, použijí se pro měření spotřeby tepla na každém radiátoru individuální indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění, pokud dotyčný členský stát neprokáže, že instalace těchto indikátorů by nebyla nákladově efektivní. V těchto případech lze zvážit alternativní nákladově efektivní metody měření spotřeby tepla.
Členské státy mohou v zájmu zajištění transparentnosti a přesnosti započítávání individuální spotřeby zavést transparentní pravidla pro rozdělování nákladů na spotřebu tepla nebo teplé vody v budovách s více bytovými jednotkami, které jsou zásobovány ze sítě dálkového vytápění nebo chlazení, nebo v nichž převažují systémy vlastního společného vytápění nebo chlazení. Tato pravidla podle potřeby obsahují pokyny týkající se způsobu rozdělování nákladů na teplo nebo teplou vodu využitých:
a) jako užitková teplá voda;
b) jako teplo, vyzařované ze zařízení v budově a k vytápění společných prostor (v případě, že schodiště a chodby jsou vybaveny radiátory);
c) k vytápění bytů.

Článek 10
Informace o vyúčtování

Odstavec 1

V případě, že koneční zákazníci nemají inteligentní měřiče uvedené ve směrnicích 2009/72/ES a 2009/73/ES, členské státy do 31. prosince 2014 zajistí, aby informace o vyúčtování byly v souladu s bodem 1.1 přílohy VII přesné a založené na skutečné spotřebě, a to pro všechna odvětví, na která se tato směrnice vztahuje, včetně distributorů energie, provozovatelů distribučních soustav a maloobchodních prodejců energie, pokud je to technicky proveditelné a ekonomicky odůvodněné.
Tuto povinnost lze splnit pomocí systému pravidelných vlastních odečtů prováděných konečnými zákazníky, kteří výsledky těchto odečtů ze svých měřičů sdělují dodavateli energie. Pouze v případě, že konečný zákazník neposkytne odečtené údaje z měřiče za dané zúčtovací období, je vyúčtování založeno na odhadu spotřeby či paušální sazbě.

Směrnice 2012/27/EU je konkrétnější a výslovně uvádí, že měření spotřeby tepla na vytápění může být nahrazeno použitím indikátorů vytápění na otopných tělesech. Implementace této směrnice do českých právních norem je teprve před námi. Lze předpokládat, že si vyžádá další upřesnění požadavků na měření tepla v energetických zákonech ČR.

Očekávaný vývoj

Zákon o plnění spojených s užíváním bytu (dále jen Zákon ovslužbách)

Idea vydat zákon zahrnující pravidla pro dodávání a účtování všech služeb spojených s užíváním bytu vznikla v roce 2009 a zákon se měl stát východiskem i pro vydání pravidel pro roz­účtování studené pitné vody (SV). Návrh zákona, připravený na půdě MMR před koncem roku 2011, předala vláda do parlamentu v dubnu 2012. Návrh zákona byl schválen ve Sněmovně PČR 14. 12. 2012, v Senátu byl v lednu 2013 pozměněn a vrácen do Sněmovny. Nové schválení Sněmovnou proběhlo 19. 2. 2013. Prezident jej podepsal 28. 2. 2013, takže konečně dne 14. 3. 2013 vyšel ve Sbírce zákonů ČR pod číslem 67/2013.

Do zákona bylo implantováno torzo pravidel pro rozúčtování SV z Cenového výměru MF, a tím se považuje problematika SV za vyřešenou. „SV se má rozúčtovat v poměru náměrů bytových vodoměrů, jsou-li instalovány“. Obecně platná podrobnější pravidla pro toto rozúčtování však nebudou vydána. Se samostatnou vyhláškou s pravidly pro rozúčtování SV se již nepočítá.

Jak se má postupovat v případě vadného vodoměru, jaký rozdíl mezi součtem bytových vodoměrů a fakturačním měřidlem je ještě přípustný, a desítky dalších problémů, má vyřešit samostatně každý vlastník domu a dohodnout se na tom se svými nájemníky. V případě, že se strany na pravidlech nedohodnou, má se rozúčtovat SV podle počtu osob.

Snaha o vydání pravidel na rozúčtování studené vody naráží na skutečnost, že teplou vodu spravuje rezort energetiky na MPO ČR, protože příprava teplé vody spotřebuje značné množství tepelné energie, ale voda jako surovina, a tedy i studená pitná voda, patří do rezortu MZe ČR. To se ale zajímá o SV jen po domovní fakturační vodoměr. Rozvod pro jednotlivé byty a rozúčtování dodávek na uživatele jednotlivých bytů již nezahrnují do své kompetence. Voda, podobně jako teplo, patří k me­diím, jejichž cena byla vždy regulovaná, nebo alespoň věcně usměrňovaná. Cenové regulace patří do náplně práce MF ČR, které vydává začátkem každého roku Cenový výměr pro zboží s regulovanými cenami. V něm je každým rokem několik vět věnováno pravidlům pro rozúčtování dodávek vody konečným spotřebitelům. To je do dnešní doby jediná obecně platná norma, která se tímto problémem zabývá. Z pohledu pracovníků MF ČR je to pro návod k roz­účtování dostatečný podklad. V tomto cenovém výměru se k rozúčtování SV uvádí:

24. Rozúčtování vodného a stočného34) jednotlivým spotřebitelům se provede podle písemné dohody uzavřené mezi odběratelem26) a spotřebiteli účastnícími se tohoto rozúčtování. Spotřebitelem se rozumí majitel bytu, uživatel bytu, uživatel nebytových prostorů nebo jiný uživatel nemovitosti včetně odběratelů, kteří nemovitost přímo užívají.
25. Nedojde-li k dohodě podle odst. 24 nejméně s polovinou spotřebitelů, provede se rozúčtování podle počtu obyvatelů bytu v závislosti na vybavení bytu a podle počtu a druhu nebytových prostorů (směrná čísla roční potřeby vody)35). Pevná složka, je-li zvolena dvousložková forma vodného a stočného, se rozúčtuje podle m2 podlahové plochy bytů a nebytových prostorů.

Jinými slovy: Rozúčtování vodného a stočného jednotlivým spotřebitelům se provede podle písemné dohody uzavřené mezi odběratelem (vlastníkem budovy) a spotřebiteli (uživateli bytů). Nedojde-li k dohodě nejméně s polovinou spotřebitelů, provede se rozúčtování podle počtu osob a případně směrných čísel.

O použití bytových vodoměrů ani slovo. Vyúčtování podle bytových vodoměrů by mělo být součástí výše zmíněné dohody.

Pro rozúčtování nákladů na vytápění a dodávky TV platí vyhl. č. 372/2001 Sb. (nebyla zrušena), přičemž dohoda účastníků na odchylných pravidlech bude mít před vyhláškou přednost.

Novelizace vyhlášky č. 372/2001 Sb.

Současně s přípravou zákona o službách byly zahájeny práce na novelizaci vyhlášky č. 372/200 Sb. Předpokládá se, že pravidla novelizované vyhlášky už nebudou závazná. Dohodne-li se vlastník domu s většinou nájemníků, nebo dohodnou-li se ve Společenství vlastníků jednotek, na jiných pravidlech pro rozúčtování tepla a vody, bude to podle zákona č. 67/2013 Sb. možné.

V novelizované vyhlášce dojde k doplnění některých postupů, které současná vyhláška neřeší. Např. postupy při změně uživatele bytu v průběhu účtovaného období, jsou-li známy meziodečty měřidel, nebo nejsou-li známy. Počítá se s tím, že dosud platné rozmezí spotřební složky 50 % až 60 % se rozšíří až na 70 %. Pro specifické situace stavebního řešení a způsobu registrace by se uvolnila možnost dělit celkové náklady na 30 % základních nákladů a 70 % spotřebních nákladů. Pro klasické stoupačkové systémy a registraci spotřeby indikátory topných nákladů na otopných tělesech zůstane i nadále doporučení na dělení v poměru 50:50.

Předpokládá se také změna v limitech stanovených vyhláškou v § 4, odst. (4).

Pravděpodobně se ve vyhlášce nedočkáme stanovení pravidel pro rozúčtování domů s bytovými předávacími stanicemi. V době tvorby vyhlášky č. 372/2001 Sb. bylo toto technické řešení prakticky neznámé, v současné době se však používá stále častěji. Stanovení pravidel pro rozúčtování nákladů na vytápění těchto domu tak i nadále zbude na „lidovou tvořivost“!

Závěr

V současnosti je nejaktuálnější předpis č. 67/2013 Sb. Zákon, kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, který nabude účinnosti 1. 1. 2014. Před koncem letošního roku by mělo MMR vydat novelu vyhlášky č. 372/ 2001 Sb. s platností rovněž od 1. 1. 2014. Očekává se, že MPO v průběhu roku vydá prováděcí vyhlášky k novelizovaným energetickým zákonům. Připravují se také novely obou energetických zákonů, ale je ještě příliš brzo hovořit o určitých termínech.

Autor:
Asociace rozúčtovatelů nákladů na teplo a vodu, Praha
Další články autora
Všechny články autora
Související časopisy