Přestavby starších teplovodních kotlů ústředního vytápění z pohledu nového zákona č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší

legislativa

kotle a kotelny

Autor reálně a střízlivě hodnotí problémy, které vstoupením zákona č. 201/2012 Sb. vznikají nejen výrobcům teplovodních kotlů, ale hlavně provozovatelům již stávajících zařízení. Z tohoto pohledu se zaměřuje především na úpravy a přestavby již provozovaných kotlů. Tato cesta je však dosti komplikovaná a nemusí mít vždy 100% úspěch. Pro výrobce je určitě jednodušší navrhnout novou konstrukci kotle podle nového zadání, ale především je nutné řešit, jak autor správně upozorňuje, desetitisíce stávajících zařízení.

Recenzent: Vladimír Jirout

Od 1. 9. 2012 je v platnosti nový zákon č. 201/2012 o ochraně ovzduší (dále jen zákon). Ten zavádí relativně přísná pravidla pro provozování malých zdrojů tepla pro ústřední vytápění, což by se v horizontu deseti let mělo pozitivně projevit na kvalitě ovzduší, zejména pak na venkově v zimních měsících. Nutnost uvádět na trh od 1. 1. 2014 již jen kotle splňující emisní podmínky třídy 3 vede k tomu, že se rozšiřuje nabídka různých kotlových vestaveb, jejichž účelem je upravit emisní poměry kotlů starších konstrukcí zařazených do tříd 1 a 2 tak, aby zpřísněné podmínky splnily. Přestavby, v souladu se zákonem, umožňují rovněž prodloužit činnost starších kotlů, které by jinak musely být odstaveny. Podle zákona nebude možné kotle s emisními třídami 1 a 2 prodávat od 1. 1. 2014 a od 1. 1. 2022 nebudou moci být ani provozovány. Stále více firem proto nabízí tzv. přestavbové sady, které aplikací hořáků na uhlí i pelety umožňují přebudovat kotel s ručním neřízeným spalováním na relativně moderní řízené spalování se samočinnou dodávkou paliva. Není to řešení ideální, protože takováto úprava se technickou úrovní nevyrovná kotlům, jejichž kotlové těleso je přímo konstruováno pro konkrétní typ hořáku. Zvláště hnědé uhlí a dřevní peleta, tedy paliva s vysokým obsahem ­prchavé hořlaviny, potřebují za hořákem poměrně velký dohořívací prostor s žáruvzdornou vyzdívkou, aby mohlo dojít ke kvalitnímu vyhoření dlouhého plamene, který z hořáku při spalování těchto paliv vychází, a také poměrně velký výměník tepla pro dochlazení spalin. Tento požadavek, například u litinových kotlových těles původně konstruovaných pro jiný typ spalování, často splněn není. Přesto tato úprava výrazně zvýší užitnou hodnotu původního kotle, a pokud je vhodně konstrukčně řešena, pak by kotel měl také emisně vyhovět zákonným požadavkům na provoz stacio­nárních zdrojů na tuhá paliva i po roce 2022. Ale jak tuto úpravu technicky provést, aby odpovídala novému zákonu? Z hlediska zákona je nutné na daný problém nahlížet ve dvou rovinách.

Nový výrobek

V zákoně jsou jednak popsány povinnosti osob uvádějících na trh nový zdroj a jednak povinnosti provozovatele zdroje. V § 16 odst. 2, zákon popisuje podmínky, za kterých je možné uvádět na trh nové spalovací zdroje o příkonu do 300 kW napojené na teplovodní soustavu ústředního vytápění (ustanovení platí tedy nejen pro teplovodní kotle, ale pro všechny zdroje, které mají výměník propojený se soustavou ústředního vytápění – například i krbová kamna s výměníkem, pokud neslouží pouze k ohřevu pitné nebo užitkové vody). Podle tohoto paragrafu musí být nové zdroje řádně certifikovány podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky.

Pokud si zákazník kupuje nový kotel již přestavěný, se zabudovaným hořákem, pak by měl po prodejci chtít prohlášení o shodě, že kotel byl jako celek, včetně hořáku a eventuálně dalšího příslušenství, řádně certifikován dle ČSN EN 303-5 u autorizované osoby, tzn. zkušebny, která má oprávnění certifikaci tohoto druhů výrobků provádět. Certifikace zaručuje, že zdroj odpovídá nejen požadavkům na emise a účinnost, ale také všem ostatním požadavkům na bezpečnost provozu dle příslušných harmonizovaných norem (tlakové zařízení, strojní zařízení, elektrická bezpečnost,…). Kotel by měl mít na výrobním štítku i v průvodní dokumentaci (návodu) uvedeno, že emisně odpovídá třídě 3 zmíněné normy a k tomu musí být uveden druh paliva, se kterým bylo této třídy dosaženo. Tyto dokumenty by si měl majitel kotle velmi pečlivě uschovat, protože je bude zcela určitě potřebovat při následných kontrolách, které legislativa nařizuje. V přechodné době se může stát, že samotný kotel je certifikován pouze v nižší emisní třídě, která bude uvedena na štítku kotle. Pokud by majitel kotle neměl doklad o tom, že kotel včetně přestavby splňuje podmínky třídy 3, pak bude mít problém.

Je nutné upozornit i na to, že zapsané palivo je jediné, se kterým smí být takový kotel provozován. Pokud by se prokázalo, že kotel byl provozován s jiným druhem paliva, bude majitel trestán.

Po 1. lednu 2014 bude problém důkazu splnění emisní třídy 3 odstraněn, neboť se stane povinností pro všechny nově prodávané kotle.

Přestavba již dříve zakoupeného kotle

Jiná je situace, pokud si zákazník nechá „přestavět“ již dříve zakoupený kotel. Nejedná se tudíž o koupi nového zdroje, ale o úpravu zdroje stávajícího. Zde se dostáváme do části zákona, která popisuje povinnosti provozovatele zdroje. Konkrétně § 17 odst. g) říká, že zdroje na pevná paliva o příkonu od 10 do 300 kW lze provozovat pouze tehdy, splňují-li minimální emisní požadavky podle přílohy č. 11. V další části zákona se pak dozvídáme, že u teplovodních kotlů se jedná o emisní požadavky odpovídající třídě 3 dle ČSN EN 303-5 a tato povinnost platí od 1. 1. 2022. Do této doby lze zdroj provozovat bez problémů, pokud se tak činí v souladu s pokyny dodavatele „přestavby“ a podle § 17 odst. c), jsou spalována paliva povolená zákonem a určená výrobcem zdroje.

Hořák, který je součástí přestavby, je jako výrobek z pohledu již zmíněného zákona č. 22/1997 Sb. tzv. strojním zařízením a jeho výrobce musí předložit ES prohlášení o shodě, že je hořák vyráběn ve shodě s příslušnými harmonizovanými normami, které se týkají těchto zařízení. Musí být proto také opatřen výrobním štítkem s označením CE a v průvodní technické dokumentaci by mělo být uvedeno, pro jaký druh paliva je hořák určen. Zde je nutné připomenout, že často užívané obecné označení paliva, například uhlí, norma nezná. Protože z hlediska vlastností je velký rozdíl mezi uhlím černým a hnědým a i rozdíly mezi jednotlivými druhy těchto paliv kladou odlišné nároky na konstrukci hořáku. Pokud je na výrobním štítku například napsáno jako předepsané palivo černé uhlí a spalováno bude uhlí hnědé, je porušeno ustanovení již zmíněného § 17 odst. c), za což hrozí pokuta až 50 000 Kč.

Prohlášení o shodě by se mělo týkat hořáku jako celku, i s konkrétním ventilátorem a regulací. Pokud si zákazník „kombinuje“ jednotlivé komponenty sám při nákupu, například na e-shopu, hrozí mu řada komplikací. Předně nebude mít důkaz, že jím pořízená, individuálně sestavená přestavba, zaručí, že jeho starší kotel nižší emisní třídy se přestavbou dostane do vyšší třídy. Jedinou snad představitelnou výjimkou je stav, kdy výrobce kotle přesně popíše, jak má přestavba vypadat podle vzoru, se kterým byl kotel certifikován a jednoznačně specifikuje jednotlivé komponenty tak, aby byly nezaměnitelné. Ovšem v takovém případě lze očekávat, že nákup jednotlivých komponentů rozhodně nebude výhodnější. Jiná komplikace nastane například při vyřizování pojistné události související s provozem kotle. Celá přestavba by měla mít návod k použití pro konkrétní typ kotle. I když především záleží na konstrukci kotlového tělesa, tak důležitý je i způsob připojení hořáku ke kotli.

Přestavbu by samozřejmě měla realizovat pouze firma s platným živnostenským oprávněním vztahujícím se na provádění instalace a údržby tepelných spotřebičů. I toto se může po čase ukázat jako velmi důležité, až přijde čas na předepsané kontroly.

Od roku 2022 bude muset provozovatel prokázat, že zdroj provozuje v souladu s minimálními emisními požadavky odpovídajícími třídě 3. V případě přestavby staršího kotle se tak nabízejí dvě možnosti. A to, že výrobce kotlů sám iniciativně nabízí vhodnou přestavbu a kotel včetně přestavby má odzkoušen na splnění podmínek u autorizované osoby. Takže přestavbu automaticky dodává včetně potřebných prohlášení a certifikátů. Druhý případ nastane, když se liší výrobce kotle a přestavby. Pak je třeba si ohlídat, zda výrobce přestavby si ji nechal s příslušným kotlem ověřit. Provozovatel by měl u prodejce přestavbových sad požadovat potvrzení, že pro konkrétní kombinaci hořák-kotel, o definovaném jmenovitém výkonu, byly ověřeny autorizovanou osobou emise podle přílohy č. 11 zákona.

Teoreticky by emise mohly být ověřeny přímo na konkrétním zdroji u zákazníka. Jedná se však o složitá měření, která nelze provést za pár set korun přenosným analyzátorem spalin, který běžně používají topenářské firmy. Tyto analyzátory totiž nejsou schopny ověřit emise TOC (celkový organický uhlík) a TZL (tuhé zbytky), což zákon požaduje. Přesnou analýzu provádějí autorizované osoby pomocí speciálních měřicích vozů, a to za desetitisíce korun. Pokud provozovatel hodnověrně neprokáže, že kotel provozuje v souladu se zmíněnými emisními požadavky, hrozí mu pokuta až 50 000 Kč.

Kontrola kotlů

Trochu kontroverzním ustanovením zákona je § 17, odst. h), podle kterého musí provozovatel zdroje s příkonem nad 10 kW jednou za 2 kalendářní roky (poprvé nejpozději do 31. 12. 2016) provést kontrolu technického stavu a provozu spalovacího zdroje. Kontroverze spočívá v tom, že zákon striktně uvádí, že kontrolu může provést pouze osoba, která je proškolená výrobcem a má od něj oprávnění pro instalaci, provoz a údržbu konkrétního zdroje (odborně způsobilá osoba). Jinými slovy budou moci kontroly provádět pouze firemní servisní technici, často lidé, kteří konkrétní kotel přímo instalovali. U těch se nedá předpokládat velký zájem na případném negativním hodnocení i v případě závažných porušení zákona (špatně zapojený kotel, nevhodné palivo,…). Nicméně kotel bude alespoň jednou za 2 roky vyčištěn a seřízen (snad), případně opraven. V praxi se může stát, že kotel i přestavbu nebude moci servisovat tentýž technik, protože nebude proškolen jejich výrobci. V případě přestaveb je proto důležité, aby si zákazník ještě před její realizací zjistil, jak má do budoucna zajištěnu tuto kontrolu odborně způsobilou osobou. Zda vůbec existují osoby, které mají platné oprávnění od výrobce přestavbové sady a jaké záruky jsou na provádění této činnosti v budoucnosti. Zejména je nutné si dát pozor u přestaveb nabízených různými internetovými „velkoobchody“, které dokáží svou činnost ukončit ze dne na den.

Závěr

Myšlenka přestaveb kotlů s ručním přikládáním na polo nebo zcela automatické není nijak nová. Lze si vzpomenout například na přestavby teplovodních hnědouhelných kotlů Dakon a dalších na topnou naftu, které byly populární v době před ropnými krizemi, tedy řádově do poloviny sedmdesátých let minulého století. Osobní zkušenosti s přestavbami mám z roku 2001, kdy jsem poprvé testoval vestavbu do litinového kotle Dakon určenou na spalování hnědého uhlí a pelet. Na podzim roku 2003 jsme s firmou Boháč zrealizovali první přestavbu u souseda a podle mých informací byla tato firma do roku 2009 jediná, která se na přestavby litinových kotlů u nás specializovala.

V roce 2009 se objevily první přestavby z dovozu, nejprve kusové z Polska. V roce 2011 začal přestavby legálně nabízet Benekov. O možnosti dodávek přestavbových sad pro své kotle začal později informovat také Viadrus. V současnosti odhaduji prodej vestaveb s českým původem do 500 sad ročně. Nabídka na e-shopech přes internet a individuální dovozy jsou nepřehledné. Jedná se o cca 10 polských přestaveb. Nabízí je 20 až 30 servisních firem, které však často i během roku několikrát změní dodavatele. Celkem bych odhadl počet letos instalovaných přestaveb do 1000 kusů.

Přestavba kotle, certifikovaná společně s kotlem u autorizované osoby, se může stát jedním z řešení vedoucích ke splnění požadavků nového zákona č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší. Aplikace přestavby je však spojena s řadou povinností a rizik, které je nutné vzít na vědomí. Za důležité považuji i upozornění na to, že přestože je s přestavbou kotle na ruční přikládání spojováno zvýšení komfortu, stále je nutné pamatovat na pravidelnou kontrolu čistoty stěn kotle, a v některých případech bude nutné intervaly čištění i výrazně zkrátit.

Literatura

[1] ČSN EN 303-5:2000 Kotle pro ústřední vytápění – Část 5: Kotle pro ústřední vytápění na pevná paliva, s ruční nebo samočinnou dodávkou, o jmenovitém tepelném výkonu nejvýše 300 kW – Terminologie, požadavky, zkoušení a značení, ČNI, Praha, 2000.
[2] ČSN EN 303-5:2013 Kotle pro ústřední vytápění – Část 5: Kotle pro ústřední vytápění na pevná paliva, s ruční nebo samočinnou dodávkou, o jmenovitém tepelném výkonu nejvýše 300 kW – Terminologie, požadavky, zkoušení a značení, ČNI, Praha, 2012.
[3] Zákon č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší.
[4] Zákon č. 22/1997 Sb. o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých dalších zákonů v aktuálním znění.
[5] Zákon č. 406/2000 Sb. o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů.

Poznámka recenzenta

Zákon č. 201/2012 Sb. nahradil zákon č. 86/2002 Sb. Je nutné si uvědomit, že došlo ke dvěma zásadním změnám proti dřívějšku:

• a) nový zákon se soustředí pouze na zdroje tepla pro teplovodní soustavy ústředního vytápění, kterých je nejvíce,
  pomíjí:
  1) nízkotlaké parní zdroje, kterých ubývá, ale jsou i nadále používány v drobných výrobnách masa nábytku, sklárnách a lakovnách,
  2) teplovzdušná vytápěcí zařízení,
  3) zařízení sloužící pouze pro přípravu teplé vody (např. lázeňské kotle a ohříváky) a ohříváky užitkové a průmyslové vody (např. v zemědělské a živočišné výrobě a malých dílnách),
  4) lokální spotřebiče (krby, kamna a sporáky);
• b) odebral možnost provádět ekologická měření kominíkům (třetím nezávislým osobám) a přesunul je pouze na osoby vyškolené výrobci zařízení (tedy osoby svým způsobem závislé a poplatné).

Stejný smysl jako zákon č. 201/2012 Sb. má ve svých důsledcích i vyhláška č. 415/2012 Sb., která vstoupila v platnost k 1. 12. 2012. Tato vyhláška mimo jiné výrazně zpřísňuje požadavky na kvalitu paliv.

Reconstructed older central hot water boilers in terms of the new national Act No. 201/2012 Air Protection

The author draws attention to the changes in the new act 201/2012. He focuses primarily on the modifications of already installed boilers. Author shows the problems associated with the boiler modification. He also mentions the problem of regular inspections.

Keywords: central hot water boiler, ­boiler modification, air protection