Zamyšlení retroprojektanta
Vážení čtenáři,
s blížícím se 22. ročníkem mezinárodního odborného veletrhu Aquatherm již většina z Vás patrně zaznamenala
originální počin realizační agentury MDL Expo: černobílý formát starých Timesů, inzeráty v retrostylu,
kavárenské čtení v netradiční podobě jak pro profesionály, tak i laickou veřejnost.
Kromě zajímavé formy mne velmi zaujal obsah, zvláště pak dvojice inspirativních článků Jiřího Petlacha,
s jehož laskavým svolením nyní můžeme zveřejnit text, který původně vyšel v Aquatherm Times, č. 2017/01.
Když jsem byl osloven vydavatelem těchto retronovin, abych přispěl jako retročlověk také svými postřehy z hlediska projektování zařízení techniky prostředí, neváhal jsem příliš dlouho, protože je dneska retrodoba, kdy ani špekáček, který před sebou nemá přílepek „retro“, nemá šanci se prosadit na trhu. Proto jsem se podíval do akademického slovníku cizích slov, co je retro. Je uvedeno: „retro-“ první část složeniny slov vztahující se zpět v čase, místě apod.
Z tohoto výkladu tak vyplývá, že samostatné slovo retro nedává význam. Takže pokud si sám sobě při nesprávné činnosti dám titul blbce, znamená to, že jsem sebe na tento okamžik pasoval na blbce, pokud se označím za retroblbce, znamená to, že blbec jsem byl, jsem a tudíž patrně i zůstanu nadále.
Pokud se člověk nazve retročlověkem, může to mít v praxi dva směry. Buď se člověk navenek chová tak, že se do minulosti vrátil, aniž by ji zažil a nostalgicky pláče jak to bylo všechno dřív hezké a krásné a v podstatě nezná veškeré okolnosti a negativa dané doby. Nebo tuto dobu člověk zažil a je schopen kriticky vyhodnotit klady a zápory daného období. Někdy je toto velmi složité, protože lidský mozek se chová k člověku velmi ohleduplně a postupem let špatné zážitky zapomíná a ponechává si v paměti spíše ty pozitivní. Nicméně retročlověk, který danou dobu zažil, by měl být schopen si i ty špatné věci připustit a vyhodnotit.
Současná doba v České republice je poměrně schizofrenní. Na jedné straně je nám politiky neustále vštěpováno, jak byla doba před třiceti a více lety temná, že vše bylo špatné a vše břídilské a nekvalitní, na druhé straně pokud výše uvedený retrošpekáček s vysokým obsahem masa, bez separátů, derivátů sóji a konzervantů dle receptů z doby před 30 lety je symbolem nejvyšší uzenářské kvality, za kterou je třeba zaplatit vyšší cenu.
I z tohoto je vidět, že v předchozí době před „sametovou revolucí“ nebylo vše špatné, a že na všechno z té doby je třeba zapomenout a ty pozitivní věci si nepřipomínat.
Osobně se považuji za retroprojektanta větrání a všech navazujících profesí. Vzduchotechnikou jsem začínal a do ostatních profesí jsem „nakouknul“, abych si byl jistý, že bylo z hlediska techniky vnitřního prostředí dosaženo nejoptimálnějšího řešení pro budovu i pro její užívání. Retroprojektantem se označuji proto, že tuto profesi dělám a živím se jí přes třicet let. Jsem ve věku, o kterém se říká, že již profesně zatahuji do vozovny. Nás, kteří jsou v tomto úseku profesní činnosti, se živí projekty už velmi málo. Většina projektantů, se kterými jsem jako mladé ucho začínal, již přestoupila do jiného segmentu profese než je projektování nebo si užívají odpočinku na hřbitově nebo v důchodu.
Osobně se držím toho hesla, že pokud má být člověk ve svém oboru a branži dobrý, tak nelze podlehnout vidině momentálního zisku a profesně přepřáhnout. To platí jak v lékařství, školství, právu a ještě více v technice. Nicméně abych se vrátil k tomu, co mám na srdci – tj. pokusit se z pozice pamětníka v retrospektivě nalézt pozitivní věci z předchozích let, které by bylo dobré z pohledu projektanta částečně navrátit zpět.
Je třeba narovnat postavení projektanta TZB v tzv. procesu výstavby staveb
Pokud se ohlédnu přes rameno na období před 30. lety, bylo postavení projektanta, dodavatele stavby a investora stejné. Každým svým dílem odpovídal, že stavba bude dle časového harmonogramu a kvalitě dle dostupných materiálů zrealizována a uvedena do provozu dle projektových parametrů. Proto se i investor v době projektování a realizace snažil, aby činnosti, které mají být provedeny pro zdárný průběh a předání stavby, byly provedeny v souladu s obecnými zvyklostmi. Fakt je ten, že investor nebyl příliš motivován, aby na dané stavbě ušetřil. Inu investor byl od toho, aby peníze byly proinvestovány, a za to byl honorován.
Po roce 1990 se situace změnila v tom, že se pozice investora stala dominantní, nadřazenou nad projektantem a dodavatelem a jeho role spočívá většinou v roli peněžního managera, který se snaží na dané stavbě ušetřit, tj. za málo peněz postavit dům, který bude mít účetně nejvyšší hodnotu a bude za tuto hodnotu prodán, ať už této hodnotě po technické stránce odpovídá či nikoli. Bohužel všichni účastníci výstavby byli nuceni na tuto hru přistoupit a dodat dílo za nejnižší hodnotu, které přežije záruční dobu. Peníze tak ovládly i fyzikální zákony. Dle hesla, kdo je nejlevnější, tak je i technicky nejzdatnější, se prováděly výběry projektantů a realizátorů staveb. Pro mnohé projektanty a realizátory staveb je obecným požehnáním, že investor, který logicky není schopen u velkých objektů postihnout veškeré nástrahy jednotlivých profesí, je natolik hamižný, že si nenajme technicky zdatné konzultanty, takže možné problémy staveb, navržené a zhotovené nejlevnějšími smluvními partnery, není schopen většinou rozpoznat.
Pokud se ale tak stane, začne platit historicky ověřené pravidlo postoupnosti realizace staveb:
V první fázi nastane euforické nadšení z nízké ceny, poté nastoupí realizační vystřízlivění následované hledáním viníků, pak se potrestají nevinní a nakonec se odmění nezúčastnění.
Co se týká mé profese, tak je obecně divné, že si investor nezajistí kontrolu nad funkčností a úplností díla u jednotlivých profesí a omezí se pouze na prohlášení dodavatele, že dílo je zaregulované, zprovozněné a provedené dle projektové dokumentace. Upozorňuji, že se do nedávné doby i pro veřejné zakázky dílo dodávalo podle dokumentace, která sloužila pro stavební povolení nikoli pro vlastní realizaci. Pokud přeci jenom investor vyžaduje protokoly o funkčnosti a zaregulování systémů, tak je většinou zajišťuje na své náklady dodavatel. V tomto případě pak zase platí retroúsloví o tom, jak si kapři sami organizují výlov rybníka …
Projektová dokumentace
V retrodobách byl jasně určen postup při zpracování projektové dokumentace počínaje investičním záměrem, projektovým úkolem, úvodním projektem, prováděcím projektem, projektem skutečného provedení, projektem komplexního vyzkoušení a provozními předpisy. Jedna stavba, jednotný postup a většinou i jeden zodpovědný projektant. Byla zajištěna kontinuita technického návrhu, řešení a zodpovědnosti projektanta za funkci navrženého řešení (pravda, v podmínkách socialistického dodavatelského systému) a to jak po stránce architektonické, tak i projekčně technické. V současné době tomu tak v mnoho případech není. Většinou je profesní projektant postavený před fakt, že je poptán na zpracování projektové dokumentace v minimálním rozsahu pouze dle vyhlášky o dokumentaci staveb, tj. pouze dokumentace pro úřady státní správy, které mají v rámci stavebního řízení prověřit, zdali bude daná stavba po právní stránce a stránce bezpečnostní odpovídat českým právním předpisům. Jen ojediněle je při projektové přípravě dodržován doporučený projektový postup u všech profesních dokumentací:
- Příprava zakázky, kde se určí standard objektu z hlediska dané profese a rozsah technického řešení
- Studie proveditelnosti dané profese v podmínkách stavby tak, jak ji navrhl architekt
- Další rozpracování studie tak, aby bylo možno získat z ní informace nutné pro vypracování dokumentace pro územní rozhodnutí
- Dopracování projektové dokumentace, ze které by bylo možno získat veškeré informace pro stavební úřad tak, aby mohl vydat stavební povolení
- Další dopracování projektové dokumentace, aby podle ní mohla být stavba realizována dodavatelskou firmou s přesně stanovenými kvalitativními ukazateli
- Zpracování výkazu prací a dodávek pro přesné určení ceny
- Následné autorské dozory, aby bylo možno zkontrolovat, zda realizační firma provádí dle projektu pro případ následujících reklamací na nefunkčnost
Teoreticky je to jasné a srozumitelné, avšak v praxi nevymahatelné a většinou nedodržované. Následně se pak hrnou připomínky na kvalitu projektové dokumentace.
Rozsah projektových prací a odměna projektanta
V retrodobách byly na jedné straně určeny přesné projektové stupně a jejich obsah pro jednotlivé profese, na druhé straně byl dán jednoznačně definovaný ceník projektových služeb za jednotlivé stupně projektové dokumentace a profese dle typu a rozsahu staveb. V podstatě dle metodiky, která byla obvyklá i v tehdejším nepřátelském Německu. V současné době, kdy jsme se všemi německy hovořícími zeměmi přátelé, však tento princip, tj. za jasně definovaný rozsah projektových prací určité profesi jasně definovaný rozsah honoráře, zmizel. Ačkoli se ČKAIT jako zastřešující profesní organizace stavebních inženýrů a techniků snažil vytvořit výkonový a honorářový řád vyjadřující rovnováhu mezi činnostmi a odměnami projektantů, byla tato snaha velmi důrazně politicko-právní lobby v České republice smetena ze stolu s odůvodněním, že je to nedodržení podmínek hospodářské soutěže, a že stanovení rozsahu prací a odměny projektanta je určeno volným vztahem mezi projektantem a odběratelem. A tak nyní panuje určité vakuum, kdy není jasně definován přesný obsah dokumentací, které by měl projektant v jednotlivých stupních zpracovat. Většinou platí, že investor neví, co chce, ale chce za to co nejméně zaplatit. Dle platné vyhlášky o dokumentaci staveb, v části týkající se jednotlivých profesních dílů jako prováděcího dokumentu stavebního zákona, jsou dle mého mínění obsahy dokumentací stanoveny nejasně a chaoticky, pro některé profesní části jsou až zavádějící. Problém je v tom, že vyhlášku tvoří ministerští úředníci, právníci a lobbistické zájmové skupiny, přičemž projektanti formou ČKAIT jsou v tomto procesu zastoupeni pouze jako jedno z mnoha připomínkových míst, které je většinou nevyslyšeno.
Právní postavení projektanta
Do nedávna bylo postavení projektanta a odběratele projektové dokumentace jasné. Byla mezi nimi uzavřena smlouva o dílo, kde byly mezi oběma stranami stanoveny veškeré podmínky uzavřené smlouvy a záruky a vstup případných třetích stran byl přesně stanoven smlouvou. Bylo to tak za reálného socialismu (s výjimkou vstupu do smluvních vztahů všepřítomné KSČ) i v počátcích obnoveného kapitalismu v naší zemi.
Pokud vznikl spor, řešil jej příslušný soud. Nyní je tomu však trochu jinak, protože je pozice investora velmi posílena novým občanským zákoníkem. Dle mého mínění je status investora zařazen do kategorie nesvéprávného jedince, kterého je třeba právně chránit. Investor je brán za totálního laika, a ačkoli je kvalita a funkčnost stavby dána jeho smlouvou s projektantem (architektem) nebo dodavatelem, v technických a kvalitativních plněních stavby je novým občanským zákoníkem dáváno jasně najevo, že problémy s kvalitou a funkčností stavby jsou problémy dodavatele nebo projektanta jako technicky způsobilé osoby a nepřihlíží se k objektivním problémům či problémům s financováním stavby jdoucí jasně na vrub investora. A co víc. Dle právní analýzy příslušných paragrafů nového občanského zákoníku je investor oprávněn rozhodnout, zdali je problém na straně projektanta či dodavatele stavby. A nejen to. V případě nemožnosti domoci se nápravy od generálního projektanta či dodavatele, může investor sáhnout pro svá práva i po příslušných subdodavatelích jednotlivých profesí, které se na dané akci podíleli. Takže pokud příslušný projektant zpracovával např. projekt pro stavební povolení a investor zhodnotí, že za nefunkčnost vytápění může generální projektant (který může být v insolvenci), a protože dodavatel dal prohlášení, že vše zrealizoval dle projektové dokumentace, odstranění problému padá za profesním projektantem, ačkoli ten za danou dokumentaci neobdržel honorář.
Takže moje doporučení zní: Dobré pojištění, dokonalá a právně neprůstřelná dokumentace a dobrý advokát.
Nezapomeňme, že jsme v Česku.