Současnost a budoucnost malých domovních kotelen na pevná paliva z pohledu nového Zákona o ochraně ovzduší

Přestože znění nového zákona o ochraně ovzduší ještě nemusí být všem čtenářům časopisu známé, považuji zveřejnění rozboru provedeného autorem za velice přínosné. Upozorňuje na zásadní změny a vyvolává tak potřebu se se zněním zákona detailně seznámit. Neboť zákon významně zasáhne do praxe spojené s tržní nabídkou, instalací a provozem stacionárních zdrojů tepla s teplovodními kotli pro ústřední vytápění.

Recenzent: Vladimír Jirout

Jedním z nejvýznamnějších zdrojů znečištění ovzduší u nás jsou malé zdroje tepla spalující pevná paliva. Pokud hovoříme o malých zdrojích, pak máme na mysli především kotle do výkonů 300 kW určené k vytápění rodinných domů, živnostenských provozoven, bytů, rekreačních objektů atp. Stávající platná legislativa, vzhledem k její minimální vymahatelnosti, umožňuje v malých domovních kotelnách spálit prakticky cokoliv v jakémkoliv zdroji za nekontrolovatelných podmínek. Podle Nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky (kotle patří mezi vybrané stavební výrobky) lze sice na trh uvádět pouze řádně certifikované kotle. Ovšem zejména u fyzických nepodnikajících osob je prakticky nemožné ověřit, v čem a čím doma do­opravdy topí. Jedinou pákou na nedisciplinované soukromé „kotelníky“ je dosti složitě vymahatelný postih za překročení tmavosti kouře. Novela Zákona o ochraně ovzduší schválená 2. května 2012 (dále jen Zákon) by ale měla v relativně krátké době vše významně změnit. Zkusme si tedy zrekapitulovat, jaký je současný stav domovních kotelen spalujících pevná paliva a jaké změny může v dohledné době přinést již zmíněný Zákon.

Současný stav

Zjistit přesně, jaká je současná struktura sektoru vytápění domácností, je prakticky nemožné. Ovšem s dostatečnou přesností se k relevantním údajům můžeme dopracovat na základě dat zjištěných při posledním sčítání lidu v roce 2011, či materiálů, které pravidelně zpracovává Oddělení surovinové a energetické statistiky MPO. Podle nejnovějšího sčítání lidu topí u nás uhlím, jako hlavním palivem, téměř 350 tisíc domácností a nejméně 300 tisíc domácností používá jako hlavní palivo dřevo (viz tabulka 1).

S velkou pravděpodobností lze předpokládat, že řada domácností ve sčítání uvedla „pro jistotu“ ekologičtější druh vytápění, jako je zemní plyn, byť kotel na tuhá paliva také vedle plynového kotle používá, nebo neuvedla druh paliva vůbec. Je tedy možno předpokládat, že počet domácností, které topí tuhými palivy, bude větší. Svědčí o tom údaje z tabulky 2, ve které je zaznamenán vývoj spotřeby tuhých paliv v domácnostech za posledních 5 let.

Jak vidno, v tomto období se snížila spotřeba hnědého tříděného uhlí přibližně o 30 % a naopak vzrostla spotřeba kusového dřeva. Pokud bylo v roce 2010 spáleno v malých zdrojích přibližně 1,5 milionů tuh fosilních paliv (hnědé a černé uhlí, kaly, včetně uhelných briket) s celkovou akumulovanou energií okolo 28 000 GJ, pak ve stejném roce bylo spáleno v těchto zdrojích více jak 3,7 milionů tun biomasy (především kusového dřeva) o celkové akumulované energii blížící se hodnotě 50 000 GJ. Je to dáno také tím, že dřevo je velice často používáno jako „pomocné“ palivo v kotlích na uhlí, ale především je ve velkém využíváno k vytápění menších rekreačních objektů lokálními topidly (krby, kamna) a příležitostně i obytných prostorů. A právě za posledních 5 let výrazně narostl prodej malých lokálních topidel.

O rozšířenosti jednotlivých konstrukcí kotlů, tedy technologií spalování, nám může hodně napovědět statistika prodeje kotlů na tuhá paliva, kterou ve spolupráci s APTT (Asociace podniků topenářské techniky) každoročně zpracovává MPO ČR. Přehled prodeje za posledních 15 let před loňským sčítáním lidu je uveden v tabulce 3.

Pokud budeme předpokládat, že průměrná životnost kotle je 15 let, pak součet prodeje kotlů od roku 1996 do konce roku 2010 se řádově blíží reálnému stavu kotlů, tedy celkovém počtu a typů kotlů na tuhá paliva provozovaných v českých domácnostech v současnosti. Především však díky této statistice můžeme s velkou přesností konstatovat, že 85 % z těchto zdrojů tvoří odhořívací ocelové a prohořívací litinové kotle, tedy zdroje s nízkou účinností spalování a vysokými emisemi škodlivin.

Odhořívací kotle jsou konstrukčně vhodné především pro spalování hnědého uhlí a dá se tedy předpokládat, že je v těchto kotlích hnědé uhlí používáno jako hlavní palivo. Naopak prohořívací kotle jsou vhodné pro spalování hrubého kusového dřena, černého uhlí a koksu, takže lze předpokládat, že bude jako hlavní palivo převládat kusové dřevo, a vzhledem k tomu, že se jedná především o kotle litinové, pak to bude méně kvalitní vlhké dřevo a dřevo tvrdé. Konstrukce těchto kotlů bohužel nevylučuje spalování nevhodných paliv, či dokonce „nepaliv“, tedy různých komunálních, ale i průmyslových odpadů.

Pokud to shrneme, můžeme konstatovat, že v současnosti je u nás k vytápění domácností využíváno přibližně 650 až 700 tisíc malých teplovodních kotlů na tuhá paliva, z nichž téměř 600 tisíc nesplňuje požadavky na moderní zdroje a jak se dozvíme dále, mělo by být podle záměrů Zákona do 10 let nahrazeno zdroji modernějšími. Bereme-li v úvahu energetický obsah paliva, pak z palivové základny tvoří více jak 1/3 používaných paliv v těchto zdrojích uhlí, především pak tříděné uhlí hnědé. Převažujícím palivem je pak kusové dřevo.

Podle platné legislativy je výrobce povinen před uvedením kotle na trh provést jeho řádnou certifikaci u autorizované osoby (u nás SZÚ Brno) a prodejce je povinen prodávat jen řádně certifikované výrobky. Pro provozovatele doposud platí pouze to, že v kotli smí spalovat jen výrobcem určené palivo a nesmí zápachem či nadměrným kouřem obtěžovat okolí. Obecně platí, že tyto podmínky zásadně dodržují pouze poctiví výrobci, prodejci i provozovatelé. Trh je v současnosti zaplňován i zcela necertifikovanými výrobky často velice „pochybné“ kvality. S rostoucí cenou paliv se zvláště po setmění, kdy klesne možnost identifikovat konkrétní komín produkující obtěžující kouř, mění některé ulice měst a obcí v prostředí často připomínající válečná pole 1. světové války, zamořená bojovými plyny s typickým chlorovým zápachem.

Nové technické podmínky – novela normy ČSN EN 303-5

Základ certifikace nového teplovodního kotle spočívá v ověření, zda odpovídá technickým podmínkám definovaným v evropské normě EN 303-5. Vedle požadavků na konstrukci (použité materiály) a bezpečnost provozu, jsou zde uvedeny také emisní limity a minimální účinnosti, kterých musí kotel za předem určených podmínek dosáhnout. Podle zjištěných hodnot je pak kotel zařazen do některé ze tří tříd, které definují jeho technickou úroveň. Doposud platná verze této normy vešla v EU v platnost již v roce 1999 (u nás o rok později) a tomu také odpovídá velice nízká úroveň požadavků na emisní limity v jednotlivých třídách. Proto vznikla novela této normy, podle které by měly být nové výrobky certifikovány nejpozději od roku 2013. Vedle zvýšených požadavků na bezpečnost provozu je zásadní rozdíl především v podstatně snížených emisních limitech. Srovnání jednotlivých limitů, doposud platných a připravovaných, je v tabulce 4. Třídy 1 až 3 jsou platné doposud, v novelizované normě přibyly třídy 4 a 5 a naopak třídy 1 a 2 jsou již nevyhovující.

*) vztahuje se k suchým spalinám, 0 °C, 1013 mbar

Zajímavější je toto srovnání z pohledu konstrukce kotlů. Typickým představitelem kotlů 1. třídy jsou litinové prohořívací kotle, kotle 2. třídy reprezentují ocelové odhořívací kotle. Společné mají tyto konstrukce to, že palivo v nich hoří ve velké vrstvě na klasických roštech a množství přiváděného spalovacího vzduchu je dáno především velikostí komínového tahu, který bývá v různých kotelnách a za různých podmínek značně odlišný. Kvalita spalování je do značné míry ovlivnitelná zásahy obsluhy i technickým stavem kotle a funkčností spojení kotel – komín. Kotle 3. třídy jsou především kotle s řízeným přísunem spalovacího vzduchu a více či méně řízeným nahoříváním vrstvy paliva na modifikovaných roštech, čímž se výrazně eliminuje vliv obsluhy na kvalitu spalovacího procesu. Jedná se o moderní zplynovací kotle na kusové dřevo a automatické kotle (kotle se samočinnou dodávkou paliva). U kotlů připravovaných tříd 4 a 5 se předpokládá další vyšší „automatizace“ spalovacího procesu. Nicméně zde budou kladeny vyšší požadavky i na kvalitu paliva i technickou úroveň celé kotelny, pro kterou by akumulační provoz měl být samozřejmostí.

Novela zákona o ochraně ovzduší

Po několika letech vášnivých diskuzí a čekání byla 2. května Parlamentem konečně schválena novela zákona o ochraně ovzduší (Zákon). Ta by měla přinést výrazné změny zejména do sektoru vytápění domácností pevnými palivy. I když byla novela připravována několik let, objevilo se v ní několik poměrně závažných nepřesností, které snad dořeší prováděcí vyhlášky. Projděme si proto podrobněji změny, které novela přináší pro sektor malých domovních kotelen na pevná paliva.

Povinnosti provozovatele stacionárního zdroje

§ 17, odst. (1), písm. c): „spalovat ve stacionárním zdroji pouze paliva, která splňují požadavky na kvalitu paliv stanovené prováděcím právním předpisem a jsou určená výrobcem stacionárního zdroje nebo paliva uvedená v povolení provozu,“

§ 17, odst. (5): „Ve spalovacím stacionárním zdroji o jmenovitém tepelném příkonu 300 kW a nižším je zakázáno spalovat hnědé uhlí energetické, lignit, uhelné kaly a proplástky.“

Při běžném prostudování této pasáže Zákona mi bylo zřejmé, že záměrem legislativců je zakázat nekvalitní paliva především s velkým obsahem prachu. Obecně se uhlí u nás dělí na tříděné a energetické, tedy uhlí o minimální zrnitosti 10 mm a vyšší (tzv. tříděné – ořech, kostka) pro malé roštové kotle a uhlí prachové se spodní hranicí zrnitosti 0 mm (tzv. energetické – hruboprach, proplástek,…) pro energetiku a teplárenství. Nicméně jedná se o obchodní výrazy a legislativně není pojem energetické uhlí nijak zakotven a ani v zákoně není nijak upřesněn. Došlo mi to v okamžiku, kdy se po zveřejnění Zákona objevilo hned v několika médiích, že bude zakázáno spalování hnědého uhlí v domácnostech. Protože pro většinu redaktorů je pojem energetické uhlí spojen s výrobou energie (tedy i s výrobou tepla pro domácnosti v malých kotlích), nepodařilo se mi bohužel některým z nich jejich „omyl“ vyvrátit. Dalším zarážejícím faktem je, že se v zákoně hovoří pouze o hnědém energetickém uhlí a nezmiňuje se černé energetické uhlí. V budoucnu by tak mohly nastat velké problémy například s dovozem polského uhlí a polských kotlů. V příhraničí se již nyní zajíždí více či méně legálně nakupovat do Polska černé tříděné uhlí o zrnitosti od 5 mm (wegel kamienny groszek) a na našem trhu se objevují polské automatické kotle, které mají jako garanční palivo uváděno dokonce i černouhelný prach (mial). Zákon hovoří o povinnosti provozovatele spalovat pouze ta paliva, která jsou určená výrobcem kotle. Tedy v případě mnoha polských kotlů tak umožňuje spalovat černé uhlí, které by jako energetické mělo být pro malé zdroje zakázáno podobně jako je tomu u hnědého uhlí.

Pokud fyzická osoba spaluje jiné palivo, než povoluje Zákon či příslušná vyhláška, popřípadě není určeno výrobcem (musí být uvedeno na výrobním štítku), hrozí jí pokuta do výše 50 000,– Kč.

§ 17, odst. (1), písm. e): „umožnit osobám pověřeným ministerstvem, obecním úřadem obce s rozšířenou působností a inspekci přístup ke sta­cionárnímu zdroji a jeho příslušenství, používaným palivům a surovinám a technologiím souvisejícím s provozem nebo zajištěním provozu stacionárního zdroje, za účelem kontroly dodržování povinností podle tohoto zákona,“

§ 17. Odst. (2): „Povinnost uvedená v odstavci 1 písm. e) se nevztahuje na provozovatele stacionárního zdroje umístěného v rodinném domě, v bytě nebo ve stavbě pro rodinnou rekreaci, nejde-li o prostory užívané pro podnikatelskou činnost.“

I když byl od počátku přípravy novely Zákona velký tlak na to, aby byly umožněny kontroly „úředními osobami“ všech zdrojů s možností měření emisí, nakonec se tato povinnost nevztahuje na běžné občany. Byla ale nově zavedena povinnost pravidelné kontroly všech zdrojů servisními techniky. Ovšem to, že se nepodařilo prosadit měření emisí u fyzických osob, se projevilo na poněkud nešťastně definovaném způsobu, jak zajistit do budoucna vysokou úroveň spalování pevných paliv v malých zdrojích. Do Zákona byly zapracovány limitní hodnoty pro emise, které musí zdroje v budoucnu splňovat, a které definují jejich technickou úroveň při certifikaci a uvádění na trh. Emisní limity byly převzaty z novelizované EN 303-5 platící pro teplovodní kotle, ovšem nebyl brán v potaz fakt, že Zákon se týká jak kotlů, tak také lokálních topidel (kamen, krbů, vložek) s teplovodním výměníkem, které se certifikují zcela odlišně a nejsou rozdělovány do jednotlivých tříd, ačkoliv z hlediska technické logiky by zdroje s teplovodním výměníkem měly být certifikovány stejným způsobem.

§ 17, odst. (1), písm. h): „provádět jednou za dva kalendářní roky prostřednictvím osoby, která byla proškolena výrobcem spalovacího sta­cionárního zdroje a má od něj udělené oprávnění k jeho instalaci, provozu a údržbě (dále jen „odborně způsobilá osoba“), kontrolu technického stavu a provozu spalovacího stacionárního zdroje na pevná paliva o jmenovitém tepelném příkonu od 10 do 300 kW včetně, který slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění, a předkládat na vyžádání obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností doklad o provedení této kontroly vystavený odborně způsobilou osobou potvrzující, že stacionární zdroj je instalován, provozován a udržován v souladu s pokyny výrobce a tímto zákonem.“

Provedení první kontroly je podle § 38, odst. (15), požadováno nejpozději do 31. 12. 2016. Za nesplnění tohoto požadavku hrozí fyzické osobě pokuta do výše 20 000,– Kč. Toto opatření vyvolává poměrně velkou nevoli u občanů, zejména proto, že kontroly budou placené. Nicméně opatření je srovnatelné s povinnými technickými kontrolami u aut, které všichni berou jako samozřejmost. Špatně fungující kotel na tuhá paliva dokáže znečistit ovzduší obdobně jako špatné auto, respektive vzhledem ke skutečné spotřebě paliva mnohem více. A stejně tak je to srovnatelné s povinností čištění a kontroly komínů.

Jak je z textu Zákona patrné, kontrolovány budou muset být všechny zdroje připojené na soustavu ústředního vytápění, tedy i lokální topidla s teplovodním výměníkem. Zde je dosti velká nejasnost v tom, od jakého příkonu lokálních zdrojů budou tyto kontroly povinné. Výrobce neudává v technické dokumentaci, či na výrobním štítku, příkon zdroje, ale výkon. Příkon bude muset být tedy přepočítáván přes účinnost. Nicméně lokální topidla s výměníkem odevzdávají část tepla sáláním přímo do místnosti, ve které jsou umístěna, a jen část přechází do teplovodní soustavy přes výměník. Bude se stanovená spodní hranice příkonu 10 kW pro povinnost kontroly týkat celkového příkonu topidel nebo jen příkonu vztaženého na teplovodní výměník? Z logiky věci totiž vyplývá, že spodní hranicí příkonu chtěl legislativec definovat velikost spalovací části zdroje (rošt, komora) jako místa vzniku emisí a měl by tedy rozhodovat celkový příkon zdroje. Lze důvodně předpokládat, že výrobci lokálních topidel s teplovodním výměníkem budou preferovat jako hranici pouze příkon týkající se teplovodního výměníku, tedy napojené otopné soustavy. A protože většina takových zdrojů má výměník o výkonu pod 7 kW, pak by se povinnosti kontrol vyhnula.

Trochu rozpaků také vzbuzuje Zákonem striktně definovaná povinnost, že osoba kontrolující zdroj musí být zaškolená přímo výrobcem. Dle mého názoru mohla „autorizaci“ operativně řešit prováděcí vyhláška. Snadno se může stát, že po několika letech již někteří výrobci nebudou existovat. Pokud budou jejich kotle v provozu řadu dalších let, může nastat problém s nalezením osob, které budou mít platné servisní osvědčení od již neexistujících výrobců. Lze si klást také otázku, jak asi bude firemní servisní technik přísný na majitele kotle, který je současně i budoucím potenciálním zákazníkem firmy v případě výměny kotle za nový. Navíc to, zda kontrola proběhla řádně a zda je zdroj opravdu provozován spolehlivě, se nedá ověřit (fyzická osoba nemá povinnost pustit úřední kontrolu na svůj pozemek) a případné „nedostatky“ v kontrole jsou tedy i nepostižitelné. Nicméně každá pravidelná kontrola a seřízení kotle, pokud proběhne, má rozhodně svůj význam a přínos. Lze doufat, že když už za kontrolu lidé budou muset platit, tak ji nechají provést důkladně.

§ 17, odst. (1), písm. g): „provozovat spalovací stacionární zdroj na pevná paliva o jmenovitém tepelném příkonu od 10 do 300 kW včetně, který slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění, v souladu s minimálními požadavky uvedenými v příloze č. 11 k tomuto zákonu,“

V příloze č. 11 jsou uvedeny emisní požadavky odpovídající 3. třídě dle ČSN EN 303-5 a platnost tohoto ustanovení je stanovena od 1. 9. 2022. Tady je záměr legislativce opět jednoznačný, do deseti let vyloučit z provozu kotle 1. a 2. třídy. Ovšem formulace záměru v Zákoně je opět nešťastná. Hovoří o tom, že zdroj musí být provozován v souladu s minimálními požadavky na emise, které odpovídají 3. třídě. To znamená, že emise z něj reálně vypouštěné by neměly překročit uvedené limity. Pokud je na kotli uvedeno, že spadá do 3. třídy, ještě neznamená, že je provozován v limitech této třídy. Znamená to pouze, že při certifikaci vyhověl limitům 3. třídy a navíc v „laboratorních“ podmínkách za ideálního stavu a při nepřetržitém dozoru obsluhy. Ovšem realita může být, a v praxi často i je, úplně jiná. Může se stát, že u zákazníka, který podle výrobního štítku provozuje v dobré víře kotel 3. třídy, budou naměřeny emise, které této třídě nebudou odpovídat. U nepodnikajících fyzických osob Zákon tato měření ne­umožňuje, ale u právnických osob a podnikajících fyzických osob již ano. A je zde také opět problém s lokálními topidly s teplovodním výměníkem. U zdrojů uvedených na trh ještě před nabytím platnosti Zákona nebyly měřeny emise prachu a nejsou rozděleny do tříd, takže nelze eventuálně vycházet z výrobního štítku. Z průvodní technické dokumentace k nim se provozovatel nedozví, jaké měly při certifikaci emise. Takže bez měření bude problém prokázat, jaký zdroj se to vlastně provozuje. V případě nesplnění tohoto požadavku hrozí fyzické osobě pokuta ve výši 50 000,– Kč.

Souhrnně bych však výše uvedené jako velký problém neviděl. Podle dosavadních zkušeností do deseti let projde Zákon určitě další novelizací, ve které může být uvedený nedostatek vyřešen. Podstatné je, že byl definován směr, kterým se má technická úroveň malých zdrojů ubírat.

Povinnosti osob

§ 16, odst. (2): „Osoba uvádějící na trh v České republice spalovací sta­cionární zdroj o jmenovitém tepelném příkonu 300 kW a nižším, který slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění, je povinna prokázat certifikátem (podle jiného právního předpisu), že spalovací stacionární zdroj splňuje emisní požadavky pro tento stacionární zdroj podle přílohy č. 10 k tomuto zákonu.“

Podle přílohy č. 10 bude možné od 1. 1. 2014 uvádět na trh pouze ty zdroje, které splňují emisní požadavky minimálně 3. třídy a od 1. 1. 2018 to budou moci být pouze kotle splňující požadavky 4. třídy. Toto ustanovení se opět netýká jenom teplovodních kotlů, ale všech zdrojů určených pro připojení na teplovodní soustavu ústředního vytápění včetně kamen a krbů s teplovodním výměníkem. Dosažení emisních požadavků bude muset výrobce či prodejce doložit certifikátem. Zde vzniká problém tím, že v Zákoně není přímo napsáno, že se jedná o požadavky dle 3. nebo 4. třídy (tyto třídy ostatně platí jenom pro teplovodní kotle), ale jsou zde uvedeny konkrétní hodnoty emisních limitů, které těmto třídám dle ČSN EN 303-5 pouze odpovídají (viz tabulka 4). Přitom není uvedeno, při jakém výkonu musí být požadavky splněny.

Podle normy kotel získá certifikát o splnění technických požadavků na konkrétní třídu, pokud splní emisní požadavky na tuto třídu v celém rozsahu výkonů (zpravidla 30 % až 100 % výkonu jmenovitého) a musí splnit také minimální požadavky na celkovou účinnost. Některé kotle splní například při certifikaci požadavky na 4. třídu při jmenovitém výkonu, ale při minimálním výkonu již ne, a proto jsou zařazeny do nižší 3. třídy. Budou tedy tyto kotle vyhovovat podmínkám dle Zákona i po roce 2018, kdy je požadována 4. třída? Pokud by totiž takovýto zdroj byl provozován v akumulačním provozu a byla tak eliminována varianta provozu na snížený výkon, podmínkám Zákona by vyhověl. Přesto by ale na výrobním štítku měl nevyhovující 3. třídu.

V Zákoně vedle rozsahu požadovaného výkonu není řeč ani o požadované účinnosti, což je dosti podstatná vlastnost. Navíc při certifikaci lokálních topidel (krbové vložky, kamna, krby) se používá postup podle jiné normy než pro kotle, a ta nevyžaduje měření emisí tuhých látek. Ovšem Zákon splnění limitů pro prach vyžaduje i u těchto zdrojů, takže budou muset projít doplňkovou zkouškou nad rámec pro ně příslušné certifikace. Pro lokální topidla Zákon pouze nevyžaduje splnění požadavků na emise OGC (organických látek).

Výhled do budoucnosti

Pokud si vše shrneme, zavedením Zákona legislativa přináší následující:

• od roku 2014 budou moci být uváděny na trh pouze takové teplovodní kotle a lokální topidla s teplovodním výměníkem, které splňují podmínky (emisní limity) minimálně 3. třídy dle ČSN EN 303-5;
• od roku 2018 budou prodejné pouze zdroje splňující emisní limity platné pro kotle nejméně 4. třídy;
• od konce roku 2022 pak budou moci být provozovány pouze zdroje splňující podmínky nejméně 3. třídy – z provozu budou muset být vyřazeny zdroje 1. a 2. třídy;
• od roku 2016 budou prováděny u všech zdrojů pravidelné kontroly servisními techniky, při kterých ovšem není povinné měření produkovaných emisí.

Pokud pomineme rozdíly mezi záměrem a Zákonem reálně definovanými povinnostmi (doufejme, že vše napraví prováděcí předpisy), lze předpokládat, že se do deseti let změní úroveň našich domovních kotelen. Neznamená to, že se všude objeví pouze moderní zplynovací kotle na kusové dřevo, popřípadě automatické kotle na uhlí a pelety (štěpku).

Téměř jistě Zákon přináší pozvolný konec klasických litinových kotlů bez ventilátorů. U těch lze emisních limitů dosahujících úrovně 3. třídy dosáhnout pouze při spalování koksu, což je pro malé zdroje palivo neúměrně drahé. I když se v nich dá spalovat cokoliv, v případě „potřeby“ musí provozovatel doložit, že spaluje palivo deklarované výrobcem, tedy v tomto případě koks. Od 1. ledna 2014 budou pro tyto kotle prodávány pouze náhradní díly v případě prorezavění stávajícího kotlového tělesa (což se u litiny doposud nedělo). Po roce 2022 nebudou moci být provozovány vůbec. Tyto kotle by měly být nahrazeny především zplynovacími kotli, ovšem ty vyžadují pro svůj provoz dřevo podstatně vyšší kvality (a tedy i ceny), především pak co se týče vlhkosti.

Poněkud jiná situace je u stávajících kotlů 2. třídy, tedy převážně u ocelových odhořívacích kotlů. Vzhledem k tomu, že nemají elektronickou regulaci s ventilátorem (a tedy řízený přísun spalovacího vzduchu), je úroveň spalování v nich jen mírně vyšší, než je tomu u kotlů litinových, a proto také doposud dosahovaly pouze hodnot 2. třídy. Nicméně za „jistých“ podmínek je lze upravit tak, aby 4 hodiny při certifikaci ve zkušebně dosahovaly hodnot vyhovujících 3. třídě. „Sice se tak papírově z dvojplošníku podaří udělat nadzvukové letadlo, ovšem letu v nadzvukové rychlosti si s ním nikdo z logických důvodů neužije“. Znamená to, že většina takto modifikovaných modelů původně 2. třídy bude moci být prodávána ještě dalších 6 let. I přes vysokou technickou úroveň našich konstruktérů nepředpokládám, že by se jim podařilo v budoucnu tyto kotle „protlačit“ i do 4. třídy. Takže minimálně dalších 15 až 20 let budou moci být tyto kotle provozovány. Vzhledem k tomu, že jejich pořizovací cena je řádově poloviční ve srovnání s kotli zplynovacími a třetinová oproti kotlům automatickým, dá se předpokládat, že prodej těchto kotlů po zákazu prodeje kotlů 1. a 2. třídy ještě poroste. Do budoucna je tak zajištěn odbyt hnědého tříděného uhlí kvality kostka a v menší míře kusového dřeva horší kvality.

Po roce 2018 budou prodejné pouze kotle s řízeným způsobem spalování. Bude to znamenat pozvolné zvyšování technické úrovně domovních kotelen, ale také pozvolné změny požadavků na kvalitu paliva. Jak jsem již uvedl, zplynovací kotle vyžadují suché dřevo a většina výrobců v nich nedoporučuje spalovat dřevo tvrdé (produkuje agresivnější kondenzát). Automatické kotle vyžadují palivo nižší zrnitosti, tedy tříděné uhlí kvality ořech 2 a pelety, v menší míře štěpku. Pokud hovořím o peletách, mám na mysli především pelety dřevní. Specifické vlastnosti rostlinných pelet u většiny z nich ne­umožňují dosáhnout i v moderních kotlích takové hodnoty spalovacího procesu, aby bylo dosaženo parametrů 4. třídy. Ovšem do roku 2018 je ještě poměrně daleko, takže by se technické řešení i pro rostlinné pelety mohlo najít.

Závěr

Pokud někdo předpokládal, že novým Zákonem se brzy a výrazně změní zimní „klima“ především na našem venkově, asi bude zklamán. Sice přibylo několik nových pák na nepřizpůsobivé topiče, nicméně zvláště v zimě ve večerních hodinách lze i nadále předpokládat ještě řadu let produkci zdravotně škodlivých emisí. Bohužel rozhodující je především pořizovací cena nových zdrojů. Spalování uhlí v automatickém kotli je podstatně ekonomičtější než spalování v kotli odhořívacím. Nicméně pro většinu obyvatel je rozhodující pouze pořizovací cena, a ta je nesrovnatelná. O kvalitě samotného spalovacího procesu nebude rozhodovat ověření reálných hodnot změřením u konkrétního zdroje, ale hodnoty uvedené na výrobním štítku a potvrzení o pravidelné kontrole či „nekontrole“. Kvalita spalování je dána nejen kvalitou zdroje, ale současně úrovní jeho provozování.

Nicméně Zákonem byl udělán velký krok dopředu tím, že popisuje reálné problémy a naznačil řešení, jak je odstranit. O malých zdrojích se konečně začalo velice intenzivně diskutovat. Hodně lidí již začalo, nebo v brzké době začne, problémy se svým zdrojem řešit. Některým již pomohly dotace, např. v rámci programu Zelená úsporám, a vzhledem k dlouhodobé strategii nelze vyloučit, že vzniknou i další podpůrné programy.

Literatura

1) Závěry ze Sčítání lidu, domů a bytů 2011, Český statistický úřad
2) Statistika zpracovaná Ing. Alešem Bufkou, Oddělení surovinové a energetické statistiky MPO

Poznámka recenzenta

Autor fundovaně a detailně rozebírá vliv zákona o ochraně ovzduší, který byl schválen 2. května letošního roku, koncem května podepsán prezidentem republiky a vstoupí v platnost k 1. září 2012. Nový zákon nahradí stávající zákon č. 86/2002 Sb. na malé stacionární zdroje tepla s teplovodní

mi kotli pro ústřední vytápění.

Myslím, že je na místě se zmínit o zásadních rozdílech v platnosti nového zákona o ochraně ovzduší a stávajícího zákona č. 86/2002 Sb.:

Nový zákon snižuje hranici předmětu zájmu u zdrojů tepla na pevná paliva z 15 na 10 kW, ale současně je omezuje pouze na teplovodní kotle pro ústřední vytápění.

Zákon č. 86/2002 Sb. se nevztahoval na zdroje tepla pro teplovodní ústřední vytápění, pokud sloužily zároveň k vytápění prostoru, v němž byly instalovány. Předpokládám, že se stejně s nimi asi již nebude nic dělat, protože jejich životnost za deset let skončí.

Nový zákon se vztahuje na všechny zdroje tepla pro teplovodní ústřední vytápění bez ohledu na místo jejich instalace!

Naproti tomu v řadě případů nebude rozhodovat konstrukce výrobku, ale způsob jeho užití. Tentýž výrobek, například teplovodní krbová vložka, pokud bude připojena na teplovodní soustavu ústředního vytápění, bude podléhat zákonu, ale pokud bude sloužit pouze pro přípravuteplé vody, zákonu podléhat nebude.

Ze znění zákona totiž vyplývá, že se nevztahuje na zařízení:

• a) pro přípravu teplé vody
• b) pro ohřev užitkové vody (např. pro mytí, úklid a další technologické účely, zálivku ve sklenících a pro živočišnou výrobu v zemědělství
• c) nízkotlaké parní systémy
• d) kamna, sporáky, krby a krbové vložky (pokud nejsou připojeny na teplovodní soustavu ústředního vytápění)
• e) ohříváky vody pro klimatizaci a teplovzdušné soupravy
• f) zdroje tepla pro teplovzdušné vytápění
• g) lázeňské ohřívače

Dřívější zákon tvrdě prosazoval připojení k CZT a využívání netradičních zdrojů energie.

Nový zákon je značně volnější, neboť uvádí: „je-li to technicky možné a pro uživatele ekonomicky přijatelné“

Nový zákon má vstoupit v platnost dnem 1. září 2012 a stejným dnem končí platnost zákona č. 86/2002 Sb. s výjimkou, že certifikace, udělené autorizovanou osobou k měření malých stacionárních zdrojů držitelům živnostenského oprávnění v oboru kominictví, zůstávají v platnosti až do vypršení lhůty jejich platnosti.

Domnívám se, že měření třetí osobou bylo spravedlivější, než nově zaváděný způsob měření osobou poplatnou výrobci zařízení.

---

Present and future of small domestic boiler rooms for solid fuels from the perspective of the new national Clean Air Act

The author highlights the changes introduced by the new Clean Air Act. Described is the current situation from the perspective of fuel heat sources. The impact of the new law on the heat sources is explained in more detail.

Keywords: clean air act, heat sources, emission, air