Pitná voda a olovo

Bez větší pozornosti skončilo téměř desetileté přechodné období, dané vyhláškou č. 252/2004 Sb., na snížení hygienického limitu obsahu olova v pitné vodě.

Tato vyhláška, opírající se o evropskou legislativu, stanovila v § 12, odst. (2), že hygienický limit 25 µg/l pro olovo skončí 24. prosince 2013. V současnosti proto platí zpřísněný limit maximálně 10 mikrogramů na litr.
V § 8, Místa splnění požadavků na jakost pitné a teplé vody, odst. (1), se uvádí, že hygienické limity ukazatelů jakosti pitné vody musí být dodrženy:
„a) u pitné vody, která je dodávána z rozvodné sítě, v místě uvnitř budovy nebo na pozemku, kde pitná voda vytéká z kohoutků určených k odběru pro lidskou spotřebu.“
Evropská legislativa nepředepsala konkrétní postup. Tím vznikla poněkud složitá situace, neboť kvalita pitné vody „v místě uvnitř budovy nebo na pozemku, kde pitná voda vytéká z kohoutků určených k odběru pro lidskou spotřebu“ není ovlivněna jen kvalitou vody na vstupu do objektu, ale i provedením vnitřního rozvodu. V Německu odborníci rozdělili odpovědnost tak, že pro dodavatele pitné vody platí limit 5 µg/l a zbylých 5 µg/l zbývá na pokrytí případných výluhů olova z materiálů použitých na instalaci vnitřního vodovodu, viz obr. 1

Snížení přípustného obsahu olova v pitné vodě potvrdila i aktuální Vyhláška č. 83/2014 Sb. ze dne 30. dubna 2014, která změnila vyhlášku č. 252/2004 Sb. Ve vysvětlivce č. 26. k parametru „olovo“ je uvedeno:
„Limitní hodnota platí pro vzorek pitné vody odebraný metodou vzorkování z kohoutku tak, aby vzorek byl reprezentativní pro průměrné jednotýdenní množství požité spotřebiteli. Pro kontrolu jakosti pitné vody podle § 4 se použije metoda náhodného vzorkování během pracovního dne, která spočívá v odběru prvních 1000 ml vody z kohoutku (bez očištění kohoutku a bez předchozího odpouštění vody nebo odběru vzorků vody na stanovení jiných ukazatelů). Zjistí-li se při tomto odběru překročení limitní hodnoty a je-li prokázáno, že se jedná o zhoršení vlivem vnitřního vodovodu, provádí se účelové vzorkování pro zjištění průměrné koncentrace látky požité spotřebiteli během jednoho týdne.“

Obecně lze mít za to, že části vnitřních vodovodů z kovových materiálů, které neobsahují olovo, zpřísněný hygienický parametr olovo neovlivňují. Absenci olova by měl potvrdit certifikát výrobce, případně institutu, který na dodržení hygienických parametrů dohlíží. U materiálů, které mohou olovo obsahovat, bude situace komplikovanější. Výluhový test obsahu olova nemusí postačovat. Neboť v konkrétním případě bude záležet například na množství použitých prvků, době stagnace vody, po kterou může probíhat vyluhování aj. Může vzniknout i situace, kdy zdravotní limit vyčerpá dodavatel pitné vody a na vnitřní vodovod nezbude žádná rezerva.

Za nesplnění nebo porušení povinností stanovených zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví v platném znění, na který vyhláška navazuje, hrozí pokuta až 2 mil. korun.
Nejen evropská, ale i česká legislativa ukazují, že nestačí kontrola vlastností pitné vody od dodavatele. Hranice odpovědnosti se posunuje až na konkrétní kohoutek. Pro nezávadnost je nezbytné sledovat i vlastnosti vnitřního vodovodu. A to ať se týkají možného výluhu olova z materiálu potrubí, armatur, fitinků, tak například i rizik výskytu toxických mikroorganizmů aj.