+
Přidat firmu
Vyhledávání
Menu

Aplikace zákona o ochraně ovzduší v praxi

29.09.2014 Autor: Ing. Zdeněk Lyčka Časopis: 6/2014,

Od 1. 9. 2012 je v platnosti nový zákon č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší.

V oblasti malých zdrojů tepla na pevná paliva si zákon vytýčil ambiciózní cíl – do roku 2022 významně změnit způsob vytápění domácností. Vyměněno by mělo být více jak 550 tisíc technicky nevyhovujících kotlů za zdroje moderní konstrukce, což by mělo podstatnou měrou přispět ke snížení množství vypouštěných emisí z těchto zdrojů. Podívejme se na to, jak se za dva roky platnosti tohoto zákona změnila situace ve vytápění domácností malými kotli na pevná paliva.

Povinnosti osoby uvádějící na trh v ČR spalovací stacionární zdroj (§ 16)

Podle zákona je možné od 1. 1.  2014 uvádět na trh pouze ty zdroje na pevná paliva o příkonu do 300 kW, určené pro připojení na teplovodní soustavu ústředního vytápění, které splňují emisní požadavky minimálně třídy 3 a od 1. 1. 2018 to budou moci být pouze kotle splňující požadavky třídy 4. Za porušení tohoto ustanovení může být udělena pokuta až 10 000 000,– Kč. V následující tabulce je uveden odhadovaný stav domovních kotelen (zdroje na pevná paliva do 50 kW) před uvedením zákona v platnost, ze které je patrné, které technologie spalování vyhovují zákonným podmínkám.

Jako reálná třída je uvedena třída emisí dle ČSN EN 303-5, kterých dosahovaly jednotlivé technologie spalování před zavedením zákona o ochraně ovzduší. Potenciálem je míněna hranice technické dostupnosti dané koncepce. U zplyňovacích kotlů dosahují vyšší emisní třídy v drtivé většině kotle, u nichž není možná plynulá regulace výkonu (do výše 50 % výkonu jmenovitého), proto musí být dle zmíněné normy provozovány v akumulačním režimu, což se samozřejmě projeví také na pořizovacích nákladech.

Image 2

Z tabulky je patrné, že od 1. 1. 2014 by nemělo být možné na trh uvádět nové litinové prohořívací kotle, které na běžná paliva (uhlí, kusové dřevo) nejsou schopny dosáhnout parametrů třídy 3. Nicméně háček je v definici pojmu „uvedení na trh“. V zákoně č. 22/1997 Sb. o technických požadavcích na výrobky se dozvíme, že „uvedením výrobku na trh je první dodání výrobku na trh v rámci obchodní činnosti…“. Převedeno do srozumitelné řeči, kotel je vyvinut a před uvedením na trh prvně certifikován (pro kotle postačuje tzv. ověření shody) autorizovanou osobou. Poté může být vyráběn a prodáván po dobu platnosti certifikátu. Takže, pokud má litinový kotel platný certifikát i pro rok 2014, může být dle znění zákona prodáván i přes to, že emisně nesplňuje podmínky zákona o ochraně ovzduší. Například internetový obchod s těmito kotli nadále nekontrolovaně kvete a dá se předpokládat, že ještě notnou dobu kvést bude. Litinové prohořívací kotle jsou totiž mezi zákazníky velice oblíbené, protože díky robustní konstrukci a „odolnosti“ litiny v nich lze spálit prakticky cokoliv, včetně více či méně spalitelných domovních odpadů. Zamezením jejich prodeje bylo sledováno právě odstranění tohoto nešvaru. Nicméně spousta výrobců věc vyřešila i do budoucna velice elegantně. V roce 2013 bylo prodáno v ČR cca 3,5 tisíce tzv. automatických kotlů na pevná paliva, tedy kotlů s hořákem na uhlí či dřevní pelety. Více jak polovinu z tohoto prodeje tvořily litinové automatické kotle, což není nic jiného, než starý známý litinový prohořívací kotel, pod který je nainstalován podstavec s hořákem. V automatickém provozu tato koncepce s přehledem splňuje požadavky na třídu 3, nicméně i po této úpravě kotel neztratil možnost spalovat také v ručním režimu, tedy není vyloučeno oblíbené spalování čehokoliv spalitelného za „brutálních“ emisí škodlivin. A právě díky této vlastnosti jsou i tzv. „litinové automatické kotle“ velice žádaným zbožím. Výrobce samozřejmě na možnost ručního přikládání paliva v návodu nepoukazuje, tudíž z pohledu orgánů státní správy je vše v pořádku. Prodej těchto kotlů je tedy významně podporován státem v tzv. kotlíkových dotacích.

Povinnosti provozovatele zdroje (§ 17)

Technické požadavky na zdroje provozované po 1. září 2022 – do deseti let od nabytí platnosti Zákona (od 1. 9. 2022) musí být provozovány všechny zdroje na pevná paliva o příkonu od 10 do 300 kW, které slouží jako zdroje tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění, v souladu s minimálními požadavky na emise, které odpovídají požadavkům třídy 3. Rok 2022 je relativně ještě hodně daleko, takže je také relativně ještě dost času na to, jak zajistit (a hlavně kontrolovat), jak tohoto ambiciózního a jistě opodstatněného cíle dosáhnout.

Image 1Obr. • Z pohledu snahy o zamezení možnosti spalování nevhodných látek, například domovních odpadů, uvádím příklad diskutabilní sestavy litinového automatického kotle na hnědé uhlí. V horní části je vidět litinové kotlové těleso klasického prohořívacího kotle U26 s ručním přikládáním. Toto těleso je postavené na ocelovém podstavci, do kterého bude namontován retortový hořák, na obrázku zcela vpravo. Po instalaci hořáku může sestava pracovat v automatickém režimu, podobně jako certifikovaný automatický kotel. Problém vidím v tom, že konstrukce kotlového tělesa, i po instalaci automatického hořáku, umožňuje kotel provozovat jak v automatickém režimu, který vyžaduje předepsané palivo a odpovídajícím způsobem řídí i spalovací proces, tak bohužel i v ručním režimu na prohořívací způsob, kdy nelze vyloučit spalování nejrůznějších odpadů s produkcí emisí poškozujících zdraví lidí a celé životní prostředí. Podle mého názoru by podobné sestavy neměly být předmětem dotací sledujících snížení ozdravení ovzduší, a zájem uživatelů o jejich pořízení by měl být motivován pouze jejich potřebou většího komfortu vytápění s pevnými palivy. Volit tedy podobný režim jako u automobilů, které lze považovat za stejně významné škůdce životního prostředí. Dodatečné zlepšení emisních parametrů, běžně vzniká například při záměně paliva benzín, nafta za plynné LPG nebo CNG, je podmíněno změnou konstrukce. Protože však souběžně zůstává zachována možnost provozu i s benzínem nebo naftou, nemění se emisní třída automobilu, a s tím odpadá možnost uplatnit slevu na dani.

Kvalita paliva – ve zdrojích o jmenovitém tepelném příkonu 300 kW a nižším je zakázáno spalovat hnědé uhlí energetické, lignit, uhelné kaly a proplástky (pokuta až 50 000,– Kč). Zde se začíná projevovat absence definice pojmu energetické uhlí. Na českém trhu se stále více objevuje polské hnědé uhlí, které je levné, ale má minimální výhřevnost (cca 12 MJ/kg) a v Polsku je využíváno právě pouze pro spalování ve velkých zdrojích, které mají na takovouto „kvalitu“ upraveny technologie. Nicméně u nás je prodáváno maloodběratelům za výhodné ceny. Ovšem malé zdroje si s tímto palivem prakticky neumějí poradit. Spalování je velice nestabilní a emise i z automatických kotlů nejsou schopny, zvláště u emisí prachu, dosáhnout hodnot třídy 3. Velikostí se toto uhlí řadí podle domácích obchodních zvyklostí do kategorie tříděných uhlí, ale „kvalitou“ patří mezi energetická uhlí. Ovšem pevná definice pojmu energetické uhlí nikde v zákoně, vyhlášce, či normě uvedena není.

Pravidelná kontrola kotlů – stacionární zdroje tepla o jmenovitém tepelném příkonu od 10 do 300 kW, které slouží jako zdroje tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění, budou muset být jednou za dva kalendářní roky zkontrolovány osobou zaškolenou výrobcem zdroje. První kontrola musí být provedena nejpozději do 31. 12. 2016. Doklad o tom, že zdroj je instalován, provozován a udržován v souladu s pokyny výrobce, bude provozovatel zdroje muset předložit na požádání příslušnému obecnímu úřadu (obce s rozšířenou působností). Jinak mu hrozí pokuta do výše 20 000,– Kč. Doba provedení prvních kontrol se tedy blíží, nicméně stále není jasné, kdo a za jakých podmínek bude moci kontroly provádět. Stačí si vzpomenout, kolik falešných kominíků provádí „revize“ komínů se slušným ziskem bez příslušného oprávnění. Dá se předpokládat, že pokud nebudou legislativně pevně stanovena pravidla kontrol a současně nebude veřejně přístupný seznam autorizovaných revizorů, kontroly kotlů přilákají ještě podstatně více podvodníků, než tomu je u revizí komínů.

Informativní povinnost – tedy povinnost provozovatele zdroje předkládat příslušnému orgánu ochrany ovzduší informace o provozu stacionárního zdroje. Tato velice vágní definice neříká prakticky nic. U malých zdrojů je rozhodující, jaké palivo je v nich spalováno, respektive zda je spalováno palivo určené výrobcem zdroje, tedy zda je kotel schopen dosáhnout výrobcem garantovaných emisních parametrů. Nicméně „předkládání informací“ neznamená povinnost uživatele zdroje ukládat si doklady o nákupu paliva. Uvedu příklad pro již zmiňované litinové prohořívací kotle. Pro běžně používaná paliva (uhlí, dřevo) nedosahují emisních parametrů třídy 3, a tudíž by neměly být prodávány a nově nakoupené kotle provozovány na tato paliva. Nicméně někteří výrobci mají tyto kotle certifikovány ve třídě 3 pro spalování koksu. Díky vysoké ceně se koks jako palivo v malých zdrojích již několik let prakticky nepoužívá. Ale pokud si zákazník koupí kotel na koks a bude v něm spalovat například pro tento druh kotlů zcela nevhodné hnědé uhlí, nic se v podstatě neděje. Protože zákonem není striktně přikázáno uchovávat po dobu několika let doklady o zakoupení paliva a přímá kontrola zdroje státní správou bohužel prozatím není možná.