+
Přidat firmu
Vyhledávání
Menu

Je vyhláška o rozúčtování spotřeby tepla na vytápění stále aktuální?

28.12.2012 Autor: Ing. Miloš Bajgar Časopis: 8/2012

Autor článku poukazuje na problém, který byl založen již při zpracování a vydání citované vyhlášky. Autoři při tvorbě vyhlášky měli na zřeteli zejména tržní hledisko, avšak neuvědomili si, že se teplo nechová tržně jako elektřina, plyn či voda. Elektřina skončí ve spotřebiči u uživatele a stejně tak i voda v dřezu, vaně, umyvadle WC, apod., tedy také u uživatele. Teplo však nikoliv. Nepřetržitě se šíří do nevytápěných bytů či méně vytápěných místností. A s tím souvisí řada popisovaných problémů.

Recenzent: Vladimír Galád

Rozúčtování spotřeby tepla pro vytápění podle vyhlášky č. 372/2001 Sb., která je platná od 1. 1. 2002, se provádí již přes 10 let. Pokud se týká bytů s projektovanou výpočtovou vnitřní teplotou +20 °C, nedá se vyhlášce nic vytknout. Podlahová plocha místností je i započitatelnou plochou a rozúčtování spotřeby tepla není ničím komplikováno.

Jiná situace nastává u místností s jinou projektovanou vnitřní teplotou nebo jiným způsobem využití místnosti.

Pro zopakování několik výňatků z vyhlášky:

„§ 4 Rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění v zúčtovací jednotce

§ 4 (1) Náklady na tepelnou energii na vytápění v zúčtovací jednotce za zúčtovací období rozdělí vlastník na složku základní a spotřební. Základní složka činí 40 % až 50 % a zbytek nákladů tvoří spotřební složku.

§ 4 (2) Základní složku rozdělí vlastník mezi konečné spotřebitele podle poměru velikosti započitatelné podlahové plochy bytu nebo nebytového prostoru k celkové započitatelné podlahové ploše bytů a nebytových prostorů v zúčtovací jednotce.“

Nebytovými prostory v družstevních domech a objektech společenství vlastníků bývají obchody, garáže nebo prostory určené k podnikatelské činnosti.

Tyto nebytové prostory jsou vytápěny buď přímo, klasickou otopnou plochou, nebo i nepřímo rozvodným potrubím vedeným pod stropy suterénu, často více či méně dobře tepelně izolovaným, kombinací obou způsobů nebo jen přestupem tepla ze sousedních vytápěných prostor nebo z bytů nad nebytovými prostory.

Pokud v bytech i v nebytových prostorách nejsou instalovány měřiče tepelné energie stanoví vyhláška rozdělení spotřební složky takto:

„§ (5)V zúčtovací jednotce, ve které u konečných spotřebitelů nejsou instalovány měřiče tepelné energie nebo indikátory vytápění, vlastník spotřební složku rozdělí mezi konečné spotřebitele obdobným způsobem jako složku základní.“

Koeficient podle způsobu využití

Problém nastává v případech nebytových prostor, jejichž započitatelná plocha je upravována v závislosti na vnitřní teplotě a způsobu jejich využití. Pro zopakování vyhlášky uvádím, že podle vyhlášky č. 372/2001 Sb. § 2 d) se rozumí:

„d) podlahovou plochou – podlahová plocha místností bytu a nebytového prostoru kromě teras, balkónů a lodžií (i zasklených) a vedlejších prostorů, které jsou umístěny mimo byt; do podlahové plochy se započítává i plocha zastavěná kuchyňskou linkou, vestavěným nábytkem, kamny nebo jiným topným tělesem. Nezapočítává se plocha okenních a dveřních ústupků“.

e) započitatelnou podlahovou plochou – podlahová plocha vynásobená koeficienty uvedenými v příloze č. 1 části A. k této vyhlášce“

Příloha č. 1 k vyhlášce č. 372/2001 Sb.:

„A. Koeficienty pro stanovení započitatelné podlahové plochy

1. místností bytů a nebytových prostorů, v nichž je otopné těleso a které se liší způsobem jejich využívání

a) Koeficienty podle tabulky se použijí i pro místnosti s obdobným způsobem využívání“.

Image 2

Pro byty s výpočtovou vnitřní teplotou + 20 °C je koeficient A = 1,0. Pak podlahová plocha bytu je současně i započitatelnou plochou bytu.

Podlahovou plochu garáží (zřejmě obdoba skladu) je nutné násobit koefi­cientem 1,0 podle přílohy č. 1., kap. A, odst. a) vyhlášky. Podle téhož je nutné podlahovou plochu obchodů násobit koeficientem 1,3.

„b) Pro místnosti s nižší výpočtovou vnitřní teplotou ti (garáže apod.) se zohledňující součinitel s, kterým se vynásobí příslušný koeficient této místnosti, stanoví podle vzorce:

Image 1

kde je:

  • ssoučinitel [–]
  • titeplota [°C], na kterou má být podle projektu vytápěna předmětná místnost; není-li údaj k dispozici, pak podle platných technických norem
  • tesprůměrná teplota venkovního vzduchu [°C] v otopném období podle dlouhodobého průměru.
  • tisprůměrná vnitřní výpočtová teplota [°C] ústředně vytápěných obytných místností v otopném období (zpravidla +20 °C).“

Konec citace vyhlášky.

Průměrná teplota venkovního vzduchu tis [°C] v otopném období je podle dlouhodobého průměru pro Prahu +4,0 °C.

Již na první pohled se jeví jako nelogické, aby koeficient podle způsobu využití byl např. ve skladu, stejně jako v bytě roven 1,0, zatímco kanceláře, zdravotní střediska, mateřské školky nebo výstavní sály jsou znevýhodněny koeficientem 1,2. Dílny, učebny, tělocvičny, prodejny a obchodní domy mají koeficient 1,3 a nakonec restaurace, kavárny a vinárny jsou z hlediska rozdělení nákladů za teplo znevýhodněny koeficientem 1,4. Má to něco společného s fyzikálním principem spotřeby tepla? O tom lze s velkou jistotou úspěšně pochybovat. Podle jakého principu byly tyto koefi­cienty určeny, zůstává mnoha lidem ­záhadou.

Koeficienty podle tabulky se mají po­užít i pro místnosti s obdobným způsobem využívání. Najde se mnoho případů, kdy zařazení do jednotlivých druhů místností je problematické a diskutabilní. Lze uvést několik častých případů. Má být pro garáže pod bytovým domem, které jsou svým skutečným způsobem využívání spíše sklady, použit koeficient 1,0 nebo jsou to dílny s koeficientem 1,3? A co jiné prostory, jako jsou např. vytápěné prostory zimního stadionu, skleník, kino, divadlo a mnoho dalších?

Koeficient zohledňující nižší výpočtovou teplotu takových místností

Druhým koeficientem, který rozúčtování spotřeby tepla také neusnadní, je koeficient zohledňující nižší výpočtovou teplotu takových místností. Týká se to zejména nebytových prostor v družstevních domech a domech společenství vlastníků, které slouží jako obchody, garáže nebo prostory určené k podnikatelské činnosti.

Tyto nebytové prostory jsou vytápěny buď přímo, klasickou otopnou plochou, nebo i nepřímo rozvodným potrubím vedeným pod stropy suterénu, často odizolovaným, kombinací obou způsobů nebo jen přestupem tepla ze sousedních vytápěných prostor nebo z bytů nad nebytovými prostory.

Hodnota započitatelné plochy závisí nejvíce na teplotě ve vytápěné místnosti. Bohužel nikoliv na teplotě v místnosti skutečně dosahované, ale na teplotě, na kterou má být podle projektu daná místnost vytápěna.

Výše uvedená skutečnost vede k mnoha dohadům. Zejména u prostorů bez otopných těles sousedících např. s předávací stanicí, ve které je běžně dosahována teplota 25 až 35 °C, nebo u obchodních prostorů, kde si pronajímatel vylepší tepelnou pohodu odebráním tepelné izolace z potrubí vedoucího pod stropem. Neméně časté jsou případy, kdy se původní projekt ústředního vytápění nedochoval a nikdo tak neví, ani netuší, na jakou projektovanou teplotu měla být místnost vytápěna. Jak řešit takové případy?

Image 3

Konkrétní příklad garáží

V jednom z konkrétních případů byla teplota ve vytápěných garážích stanovena původním projektem podle normy ČSN 06 0210 na +5 °C. Teplota skutečné dosahovaná i při venkovní výpočtové teplotě je ale +13 °C. Jak v takovém případě postupovat?

Nejprve si můžeme položit otázku, jak je vůbec možné, aby dosahovaná teplota byla více jak dvojnásobná oproti projektované hodnotě. Je to stejné, jako by dosahovaná teplota v místnosti s projektovanou teplotou +20 °C byla zvýšena na 29 °C. Odpověď najdeme v historii projektování vytápění panelových domů.

V dobách hromadné panelové výstavby byla snaha ušetřit práci projektanta. Proto se zavedlo tzv. katalogové projektování, kdy horní část stavby, tj. od plus minus nula nahoru, se údaje o počtu a velikosti otopných těles převzaly z katalogu a pouze spodní část stavby otopné soustavy se projektovala. Stávalo se, že otopná plocha horní části stavby nebyla již od počátku v tepelné rovnováze s otopnou plochou části stavby spodní. A v současné době by se měla „spravedlivě“ rozúčtovat spotřeba tepla mezi jednotlivé uživatele vytápěných prostor v domě.

Uvozovky u slova spravedlivě mají vyjádřit okolnost, že spravedlivé to může být jen pro jednu stranu sporu.

Zájmem uživatelů garáží je z důvodu principu rozpočtu nákladů snížit teplotu v garážích oproti současnému, zhruba rovnovážnému stavu okolo +13 °C, na co nejnižší hodnotu nad nulou, tedy například naprojektovaných +5 °C. Pak bude úhrada za spotřebu tepla garáže nejnižší. To se dá zajistit osazením termostatických ventilů (pokud již nejsou osazeny) s termostatickou hlavicí blokovanou na teplotu +5 °C se současnou blokací proti poškození nebo odebrání hlavice. Porovnání plateb za teplo pro jednu garáž pro vnitřní teploty 5, 10 a 13 °C z jedné konkrétní akce je v tabulce 1.

Image 4

Se snížením teploty v garážích úzce souvisí snížení povrchové teploty podlahy 1.NP, nad garážemi. Aby se tak nestalo, a byla dodržena ČSN norma o tepelně-technických vlastnostech stavebních konstrukcí, musí se tepelně izolovat strop suterénu, garáží.

Kterou „spravedlivou“ variantu si vyberete?

Jednou z variant „spravedlnosti“ by bylo, kdyby náklady na zateplení stropu nad garážemi nesli uživatelé garáží. Ti s takovým řešením samozřejmě nebudou souhlasit s odvoláním na skutečnost, že strop nad garážemi je součástí společné části domu a náklady související s jeho zateplením by tedy měli nést všichni spoluvlastníci domu. Navíc, životnost tepelné izolace stropu je delší, než může být délka vlastnictví garáže. Takže dosažení shody je obvykle v nedohlednu.

Druhou, neméně „spravedlivou“ variantou, je připustit skutečně dosahovanou teplotu v garážích a podle ní upravit započitatelnou plochu garáží. Tepelná izolace stropu nad garážemi se nemusí provádět, každá garáž v pohyblivé složce uhradí spotřebované teplo podle indikátoru na otopném tělese.

Ani v tomto případě není dohoda snadná. Uživatelé garáží mohou namítat, že sice mohou ovlivnit spotřební složku nákladů, nicméně ta pevná složka jim bude účtována podle přepočtené plochy garáže, vypočtené na základě podstatně vyšší teploty. Navíc, když by do výpočtu měla vstoupit teplota podle normy, a to +5 °C.

Třetí, také „spravedlivou“, variantou je povolat projektanta, který by opravil původní chybu projektu v tom smyslu, že by vypočítal tepelnou ztrátu garáže pro teplotu +10 °C. Podle ní by se upravila velikost otopné plochy v garážích a upravila i započitatelná plocha garáže. To je také řešení, které umožní nekonečné dohady mezi uživateli bytů a garáží.

Závěr

Podle popsaných problémů je vidět, že autor tohoto článku neměl na mysli vyřešit takřka neřešitelné problémy v rozúčtování spotřeby tepla pro vytápění, ale poukázat na nedostatky více jak 10 let staré vyhlášky. Dát podnět k diskuzi, která by vedla k zamyšlení nejen praktiky a teoretiky působící v oblasti, kde platí fyzikální zákony, ale i znalce práva a legislativy, protože bez jejich spolupráce se všestranně přijatelné řešení nenajde.

Jiné využití, než projektované, nemívají jen garáže, ale i jiné společné nebytové prostory. Může v nich být v jedné řadě za sebou příruční sklad obchůdku (koeficient 1,0), pracoviště praktického lékaře (koeficient 1,2), prodejna pečiva (koeficient 1,3) nebo malá vinárna (koeficient 1,4). Kdo z tvůrců původní vyhlášky by měl odvahu předstoupit před členskou schůzi společenství vlastníků a vysvětlit přítomným důvody k zavedení a použití znevýhodňujících koeficientů, aniž by si sebou na ochranu své osoby přivedl ochranku? A jak to máme vysvětlovat my, technici praxi? Alespoň trochu seriózní člověk přece nemůže zvolit formu „To neřeš!“

Otázku nechávám otevřenou s přáním, aby se někdo pokusil o změnu původní vyhlášky tak, aby podle ní bylo možné v praxi postupovat bez rozdmýchávání vášní mezi různými skupinami uživatelů jednoho a téhož objektu.

Poznámka recenzenta

Jak bylo v recenzi řečeno, teplo je jiný fenomén než elektřina, voda, plyn, apod. Proto dochází k tomu, že uživatel, který vytápí své prostory v souladu s podmínkami a stavebními předpisy platnými v době výstavby objektu, tržně doplácí na souseda, který tyto podmínky nerespektuje. Heslo: „Ať si každý zaplatí tolik, kolik spotřebuje“ je nonsens, který nerespektuje fyzikální principy a obvyklá technická pravidla. Lze přijmout názor, že různé skupiny bytů (středové, krajní, garsonky atd.) mají odlišné tepelné ztráty. Tudíž je podle autorů vyhlášky správné podle toho platit. V tomto případě však vyhláška neřeší, že tedy máme méně či více kvalitní byty z energetického hlediska. Když chceme tržně pojímat teplo, tak bychom to měli dělat komplexně. Nutnou podmínkou komplexního řešení je fakt, že byt s vysokou měrnou spotřebou tepla pak nemůže mít stanoveno stejné měsíční nájemné jako byt s nižší měrnou spotřebou, tedy stejnou cenu za pronajatý 1m2 plochy. Přechod na tržní hospodářství v oblasti bydlení na tuto skutečnost vůbec nereagoval. Teprve v současnosti, částečně i pod vlivem přesahu nabídky nových bytů nad poptávkou, lze pozorovat občasné zohlednění zvýšené energetické náročnosti bytu na jeho pořizovací cenu. Pod vliv trhu se dostalo, a to ještě jen z části, pouze teplo.

Na počátku vzniku současného stavu stál nedostatek bytů a přídělový systém vzniklý za minulého režimu. Kdyby mělo dojít k narovnání stavu tak, že by se teplo platilo podle skutečné spotřeby a nájemné by bylo odstupňované podle měrné spotřeby tepla, pak by vznikl problém, jak to vysvětlit miliónům obyvatel bytových domů, kteří si nemohli vybrat byt podle energetických kritérií a pokud vůbec měli nějakou možnost volby, tak maximálně jen podle velikosti a výjimečně podle polohy. K takovému, technicky i ekonomicky logickému zásahu, však nenašla žádná vláda dostatek odvahy a z tohoto faktu se pravděpodobně odvinulo, že tržně je pojímáno pouze teplo, a vlastně tedy i omezené zadání pro tvůrce vyhlášky.

Skutečnost, že tok tepla z teplejšího do chladnějšího prostoru nelze zastavit, vede k tomu, že bychom měli zcela jinak koncipovat distribuci tepla do bytů, tj. podstatně jinak stavět příčky mezi byty, veškerá potrubí vést mimo byty a vysoce kvalitně je izolovat a změnit podmínky ve vyhlášce č. 194/2007 Sb. o pravidlech při vytápění (vybavení regulací, individuální stanovení teplotních parametrů otopné vody, zamezit manipulacím s prvky na otopné soustavě, atd.). Ze zahraničí jsou známé i případy, kdy tento zásadně definovaný požadavek vytlačil z trhu jinak vhodná technická řešení otopných soustav bytů. Například v Německu došlo k poklesu zájmu o jednotrubkové soustavy v bytech, neboť průběžným potrubím neustále protéká teplonosná látka, i když jsou všechna otopná tělesa uzavřena, a dodávku tepla do bytu tedy nelze zcela zastavit.

Z uvedených důvodů zastávám názor, že za současných podmínek je optimální vysoce kvalitně provozovat a řídit otopnou soustavu, napravit seřízení otopných soustav a náklady za teplo rozdělovat podle započitatelných ploch. Za těchto okolností by bylo možné říci, že je úhrada za teplo dána komfortem v bytě, tedy teplotou, která komfort do značné míry určuje. Pokud budou řízením otopných soustav dodrženy správné teploty v místnostech, nelze ani přetápět a ani nedotápět a dlouhodobé větrání otevřeným oknem bude prakticky vyloučeno. Jako součást represe, tedy zainteresovanosti obyvatel domu na co nejnižší spotřebě tepla, by měla být zavedena progresivní sazba za nadměrné zvyšování teplot v místnostech, ale také za jejich neúměrné snižování. Skutečnost je však taková, že například na jednáních společenstev vlastníků bytových jednotek občas vítězí ti, kteří požadují zvýšení teploty otopné vody a pak parazitují na neměřeném přestupu tepla z jeho rozvodů, ze sousedních bytů aj.

Tržní principy na dodávku tepla lze plně aplikovat pouze v dokonale tepelně oddělených prostorech, tedy především v rodinných domech. U bytových objektů to bez řady nákladných opatření nejde. I v této oblasti je vlivem nařízení o tepelných vlastnostech staveb v podstatě omezena spotřeba tepla.


Is the decree on allocation of heat consumption for heating up to date?

The author points out the problem of allocating of heating costs in the Czech Republic. Thermal energy behaviour is a little different than electricity and measuring its consumption is more complex. The author gives examples.

Keywords: heat consumption, allocation, heating

Autor:
Vytápění – znalecká a projektová kancelář, Praha, člen redakční rady Topenářství instalace
Další články autora
Všechny články autora
Související časopisy