Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi – Agent provokatér
Agent provokatér
Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, čj. 8 As 3/2017-34
Když jsem minule do tohoto časopisu psal o mezích instruktážní povinnosti, popravdě jsem neočekával, že článek vyvolá takovou pozornost. Lépe než o všelijakých právnických rozborech a názorech se samozřejmě píše o příbězích, i když ty zase přibližují mnohdy spíše tragické události a zůstává po nich – kromě sankcí postihujících pachatele – často především smutek nad nesmlouvavostí osudu. Jenže doba, ve které žijeme, se proměňuje a nejednou je příběh plný akčních scén nahrazen nudou různých protokolů, formulářů, razítek, až se zdá, že úřední šiml je snad důležitější než život sám. My, právníci, pociťujeme tuto proměnu velmi silně, byť jsme u veřejnosti v jistém podezření, že ji sami způsobujeme. Někdy to tak je, co bychom si nalhávali. Ale mnohem častěji je důvodem komplikovanost dnešních společenských vztahů, která vede k tomu, že činnosti dříve jednoduché nebo dokonce úplně neznámé ovládají naše každodenní kroky tak, že by se naši předkové nestačili divit.
Zdvořilý šedý pán
Do jedné provozovny, která vedla mimo jiné prodej technických výrobků, s nimiž přicházejí čtenáři tohoto listu do kontaktu častěji než běžní smrtelníci, přišel šedě oblečený pán a pravil, že by potřeboval mobilní klimatizaci. Až potud (a jen potud) se všechna vyprávění aktérů případu shodují.
Podle majitele provozovny se věc měla dále tak, že prodavačka přání zákazníka s lítostí odmítla, protože požadované zařízení nemá na skladě. Jenže pán naléhal a zoufal, až dobrotivá paní za pultem trochu podlehla a přiznala, že tedy jeden výrobek tohoto druhu vzadu ve skladu je, jenže prodat mu ho nemůže, neboť je tam jen proto, aby byl expedován zákazníkovi, který si jej už dávno objednal. Ovšem znáte to: český kupující, který ucítí kořist, se jen tak nevzdává – snad za to mohou geny, které v nás přetrvávají ještě z dávných dob, kdy se stály fronty na leccos a pod pultem se našlo prakticky cokoliv. A že byl pán vytrvalý a tak zdvořile šedý, prodávající se nakonec slitovala a mobilní klimatizace model APD-12CR (DAITSU) se objevil v plné nádheře před zákazníkovýma očima.
„To je krása,“ řekl šedý pán (tak nějak to řekl, nemáme samozřejmě k dispozici zvukový záznam). „Jen tu nikde nevidím cenu,“ dodal, když si to zařízení prohlédl pečlivěji. „Ale koupit bych to chtěl,“ uzavřel s určitostí.
Paní prodavačce se zželelo koupěchtivého šedého pána a pravila, že mu tedy tu mobilní klimatizaci prodá.
A už už se chystá přilípnout cenovku a všechno to krásně zabalit a namarkovat …, když tu náhle ten zdvořilý šedivý pán vytáhne šrajtofli, z ní pár bankovek, ale když je prodavačka převezme a přepočítá, aby je uložila do kasy, řekne pán: „Ouha!“ (to jistě neřekne, neboť to je v úředním jazyce zakázáno, a potom – kdo dnes říká „Ouha!“?), vytasí legitimaci, ještě zdvořileji znovu pozdraví a představí se jako inspektor České obchodní inspekce. Malér je na světě.
Pan inspektor to ostatně popisuje mnohem prozaičtěji, inspektoři si na nějakou poezii příliš nepotrpí. Svůj náhled na věc svěří důstojné instituci, kterou reprezentuje, a šéf inspektorátu Moravskoslezského a Olomouckého na základě této verze událostí uloží majiteli provozovny panu D. pokutu 3000 Kč (a povinnost nahradit náklady řízení) za správní delikt. V rozhodnutí stojí, že se tohoto deliktu prodávající dopustil podle zákona o ochraně spotřebitele tím, že dne toho a toho ve své provozovně „neinformoval v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně dvou druhů výrobků v prodejní nabídce (tepelného čerpadla a mobilní klimatizace) zřetelným označením výrobků cenou nebo informaci o ceně výrobků jinak vhodně nezpřístupnil.“
Pan D. se odvolává, ale nedosáhne ničeho více, než že mu je pokuta snížena na 1500 Kč. A zaplatit musí do třiceti dnů.
Pro dobrotu na žebrotu
Pan D. se pochopitelně hněvá. Nejde ani tak o těch patnáct stovek, s tím by se člověk vypořádal, i když na ulici je nenajdete. Ale jde o princip. „Pro dobrotu na žebrotu,“ opakuje dokola. „Takhle to nenechám, půjdu s tím k soudu.“ Co říká paní prodavačce, se nám zjistit nepodařilo. Dost na tom, že se jí o kontrolním nákupu, jak se tomu úkonu hezky říká, bude ještě dlouho zdát.
A tak pan D. s právníkem sepíše žalobu a obrátí se na krajský soud. Jenže ten má pro kontrolní nákup jinší porozumění a žalobu zamítne, což samozřejmě notně zdůvodní, neboť podle něj: „Ze správního spisu vyplynulo, že výrobek byl kontrolorovi České obchodní inspekce nabídnut a následně řádně prodán; proto považoval za bezpředmětné, zda byl výrobek původně určen k prodeji, či nikoliv. Za situace, kdy kontrolní nákup dospěl do stadia zaplacení kupní ceny, považoval krajský soud za nadbytečné a rozporné se smyslem a účelem zákonné úpravy dodatečné polepení výrobku cenou, neboť spotřebitel má mít možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží.“
Což je všem trochu jiný pohled na věc, než jakému dává přednost pan D. Jistěže – vždyť to je pohled založený na tom, jak celý kontrolní nákup vnímal ten zdvořilý šedý pán, který nutně potřeboval mobilní klimatizaci.
„A to by tak hrálo,“ říká si pan D. „Budeme si stěžovat výš! Poženeme to až nahoru!“ Takže nás čeká další cesta, tentokrát do soudní metropole České republiky, do Brna, k Nejvyššímu správnímu soudu.
Kasační stížnost
Pan D. ve své kasační stížnosti namítl, že krajský soud nevěnoval dostatečnou pozornost jeho interpretaci příběhu a že se nezabýval všemi jeho argumenty. Hlavně mu vadilo, že „nezohlednil jednání pracovníků České obchodní inspekce při kontrolním nákupu zboží.“ Co tím měl na mysli, hned také vysvětlil. Příčilo se mu totiž především chování onoho zdvořilého šedého pána, který „naléhal na prodávající, aby mu prodala jedinou věc, kterou mohl v rámci kontroly zakoupit (jiná věc se v prodejně nenacházela).“ Rozhořčení pana D. šlo tak daleko, že postup inspektora označil za chování „agenta provokatéra“. A znovu nechal průchod svému žalujícímu přesvědčení („pro dobrotu na žebrotu), neboť prodávající podle jeho slov „ve snaze vyhovět zákazníkovi přivolila k prodeji a sdělila mu cenu, zákazník se však legitimoval průkazem České obchodní inspekce a nedal jí již šanci prodej dokončit, tj. výrobek rozbalit, předvést, polepit štítkem a opět zabalit.“ Přitom podle pana D. všechno mělo jednoduchý důvod: „Výrobek nebyl označen cenou, protože nebyl v rozhodnou dobu na prodejně vystaven a nabízen k prodeji. Informace o výrobku byly inspektorům sděleny ústně.“
Suma sumárum, mínil pan D., Nejvyšší správní soud by měl usnesení krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Česká obchodní inspekce se ke kasační stížnosti vyjádřila kriticky a navrhla její zamítnutí. Ne že by prý spotřebitelům (totiž inspektorům) nebyl vydán doklad o zakoupení předmětného výrobku, ale právě to podle jejího názoru „svědčí o proběhnuvší nabídce, poptávce a následném prodeji.“ Což by bylo v pořádku, kdyby byl v pořádku také rub téže mince: „Kupující má mít možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží, tato informace má být přístupná okamžitě, bez nutnosti činit jakýkoliv úkon směřující ke zjištění ceny konkrétního výrobku. V projednávané věci byla cena výrobku sdělena ústně.“ A inspekce upřesnila, že dotazování spotřebitele na cenu je „zcela evidentně úkon směřující ke zjištění ceny konkrétního výrobku.“ Mimochodem: tohle pravidlo platí vždy, takže lze jen doporučit jeho dodržování, kdykoliv se některý ze čtenářů tohoto listu dostane do pozice prodejce nebo poskytovatele služeb!
Jak rozhodoval Nejvyšší správní soud …
Především dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. „Krajský soud přehledně popsal rozhodný skutkový stav a s žalobními námitkami se řádně, v úplnosti a srozumitelně vypořádal. Pokud krajský soud považoval za stěžejní, že k prodeji zboží došlo, přičemž okolnosti, které prodeji předcházely, nebyly dle jeho názoru v souzeném případě rozhodné, a pokud z této úvahy vyvodil, že právě proto se nemusel podrobněji zabývat jednáním pracovníků České obchodní inspekce při kontrolním nákupu, jde o argumentaci zcela přehlednou. S tou sice nemusí být stěžovatel ztotožněn, avšak nesouhlas s ní nečiní tuto právní úvahu nesrozumitelnou či z jiného důvodu nepřezkoumatelnou,“ usoudili nejvyšší správní soudci. Přeloženo do jednoduššího jazyka: k jakým závěrům krajský soud došel, se stěžovateli nemusí líbit, ale to, že má názor odlišný, na věci nic nemění. Takže tudy cesta pro pana D. nevedla.
Co se další argumentace týče, nepochodil ani s tvrzením, že výrobek, který inspektoři České obchodní inspekce při kontrolním nákupu zakoupili, „nebyl určen k prodeji.“ Problém soud viděl v tom, o čem jsme na těchto stránkách již nejednou hovořili: účastník řízení má povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení. To platí i v přestupkovém řízení, které ovládá princip tzv. materiální pravdy a vyšetřovací zásada: účastník je povinen prokázat, co sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet. „Obviněný z deliktu není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svou obhajobu jakákoliv tvrzení, ani (anebo) o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat správnímu orgánu důkazy,“ uvádí Nejvyšší správní soud, ale dodává, že to platí jen v situaci, kdy je obviněný zcela pasivní. A to pan D. se svými tvrzeními nebyl – jenže je dostatečně neprokázal.
„V souzeném případě stěžovatel tvrzení na svou obhajobu vznesl (tvrdil, že výrobek byl odložen za účelem jeho expedice a montáže u zákazníka), důkazy na jeho podporu ale neoznačil. Jako vhodný důkazní prostředek by přitom v jeho případě mohla posloužit např. písemná objednávka nebo výslech zákazníka, který si výrobek objednal. Protože stěžovatel žádný důkazní návrh neučinil, nemohly správní orgány z jeho osamoceného a důkazně nepodloženého tvrzení vycházet. Správní orgány v souladu se zásadou vyšetřovací učinily vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu. Žádná z okolností provázejících kontrolní nákup přitom nesvědčila ve prospěch zjištění, že by předmětný výrobek byl v provozovně pouze odložen a nebyl určen k prodeji. Uvedenému nic nenasvědčovalo, ba naopak sama skutečnost, že výrobek byl inspektorům prodán, vylučovala věrohodnost tvrzení o jeho údajném odložení za účelem expedice a montáže u zákazníka,“ uzavřel v tomto ohledu Nejvyšší správní soud nekompromisně.
… a co z toho vyplynulo?
Položíme-li si takovou otázku, asi už tušíme, jaká bude odpověď. Podle správního spisu byla mobilní klimatizace inspektorům České obchodní inspekce nabídnuta a pak prodána. Stěžovatel sice tvrdí opak, ale nikterak jej neprokázal. Je tedy třeba vycházet z interpretace obsažené ve spisu.
Potom ale musel být výrobek podle zákona o cenách označen cenou, případně měla být informace o ceně „zpřístupněna formou ceníku nebo jiným přiměřeným způsobem,“ dovozuje soud, protože spotřebitele není možno připravit o příležitost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží (a totéž platí o službách).
S protiargumentem pana D., že prodavačka informovala šedého zdvořilého pána o ceně ústně, byl Nejvyšší správní soud hotov raz dva. Už dlouho se judikuje tak, že ústní sdělení ceny nelze považovat za dostatečné. Rozhodující je totiž princip ekvivalence. Zákon připouští, jak jsme již naznačili, „jiné vhodné zpřístupnění informace o ceně výrobku či služby“ a považuje je za rovnocenné „přímému označení výrobku cenou,“ ale musí být dodržena stejná míra důvěryhodnosti, jakási „informační plnost“ takového postupu, informace musí být „zpřístupněna bezprostředně (nikoliv odkazem na zdroje, které nejsou v provozovně fyzicky přítomny), viditelně a bez nutnosti interakce spotřebitele s obsluhou prodejce či poskytovatele služeb.“ Informace o ceně zboží nebo služby tedy musí být přinejmenším viditelně přítomna v provozovně, v níž je služba nabízena nebo zboží prodáváno, aniž by spotřebitel nejprve musel projevit o službu (zboží) zájem nebo učinit jiný srovnatelný úkon.
„Označení výrobku cenou později než před jednáním o koupi zboží odporuje smyslu a účelu ustanovení zákona o cenách,“ konstatoval tedy jednoznačně Nejvyšší správní soud. „I kdyby prodávající nebyla přerušena inspektory a prodej dokončila, včetně polepení výrobku štítkem s cenou, nezměnilo by to nic na tom, že stěžovatel postupoval v rozporu se zákonem o ochraně spotřebitele, čímž se dopustil správního deliktu.“
Závěr krajského soudu proto Nejvyšší správní soud shledal jako správný a kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji zamítl.
A jsme na začátku: s instruktážní (informační) povinností nejsou ve společnosti, která tak markantně zvýšila péči o blaho zákazníka (spotřebitele), žádné hrátky. Natož potom v okamžiku, kdy se objeví šedý pán, který vaše instruktážní výkony vidí černě. A pak už vám nic není platné rozpálit se třeba doběla.