Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2020/4–5 / II
Takové drobné komplikace
II. Když se znalci neshodnou
Zpracováno podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 6008/2016
Zatímco v prvním příběhu týkajícím se následků nedbalosti, která vyústila v lidské neštěstí v té nejzávažnější podobě a pokračovala možná až trochu filigránskou právnickou přetahovanou, v níž hrály roli především strohé předpisy o péči o plynové spotřebiče (či spíše o zanedbání této péče), byly do hlavních pozic dramatu obsazeny osoby z odborného hlediska laické (vlastník bytové jednotky jako účastník trhu s plynem a nájemkyně pověřená komunikací s plynárenskou společností), druhý příběh má předmět celkem banální. Prakticky nejde o víc, než že „praskla voda“. Zato k protagonistům patří přídomek: odborníci. A ne lecjací. Případ se do značné míry točí kolem soudních znalců a jejich posudků.
Není to ale příběh o technologických a technických řešeních – informací, analýz a dalších materiálů s tímto obsahem je časopis plný v dalších rubrikách. Já si nedělám a ani nemohu dělat jiné ambice než vyprávět zde čtenářům soudní příběhy. A to, jak vám každý právník potvrdí, zdaleka nejsou vždy napínavé detektivky, nýbrž daleko spíš obyčejné každodenní zprávy ze života, lehce kořeněné tím zvláštním sklonem přít se o detaily, nad kterými zpravidla mávneme rukou. Dokud ovšem na případu nespočinou oči žen a mužů v talárech …
Síla mrazu, síla ruky
Je všeobecně známo, že zatímco celou planetu souží sucho, doma máme mnohem větší strach z vody. Když není, je to samozřejmě krajně mrzuté. Když se objeví tam, kde se objevit nemá, propukne panika.
Instalatér Š. P. prováděl v domě pana K. práce, které spočívaly v instalaci vodovodního potrubí, montáži baterie a umyvadla. Makal s chutí usilovnou a byl by v tom jistě pokračoval až do vítězného konce, jenže najednou praskla mosazná součástka tzv. S-kolene, která spojuje umyvadlovou baterii s vodovodním potrubím. Gejzír vody zaplavil část domu a způsobil škodu na nemovitosti i jejím vybavení.
Přeskočme peripetie. Jsme u soudu prvního stupně, který se obrátil na znalce Ing. M., jenž ve svém posudku vyjádřil názor, že „závitový dřík praskl vlivem použití nevhodného utahovacího momentu, tedy činností žalovaného.“ Zkrátka za to pan Š. P. vzal víc, než bylo záhodno, a spojka v S-koleni nevydržela.
Přišel ovšem znalecký posudek doc. Ing. C., který dospěl k závěru, že „příčinou prasknutí byl silový lom nejspíše v důsledku zamrznutí vody, neboť v inkriminované době se teploty pohybovaly pod bodem mrazu.“
Okresní soud upřednostnil závěry znaleckého posudku doc. Ing. C., kterýmžto pádem žalobu na náhradu škody podanou panem K. shledal za nedůvodnou, a ještě k tomu vyhověl (byť ne v plném rozsahu) vzájemné žalobě pana Š. P. o úhradu ceny díla.
Věc se celkem očekávatelně panu K. nelíbila, takže následovalo odvolání. Krajský soud rozsudek „okresu“ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přitom se vyjádřil, že „jedinou spornou skutečností je příčina prasknutí součástky, která způsobila únik vody.“ Tuto záležitost musí prvoinstanční soud posoudit znovu a lépe, nařídil krajský soud. Znalecký posudek Ing. M. byl sice vyvrácen ustanoveným znalcem doc. Ing. C., který příčinu ruptury spatřoval v silovém lomu v důsledku zamrznutí vody, ale podle majitele domu pana K. muselo dojít k mýlce, protože voda praskla v době, kdy venku nemrzlo. Krajskému soudu se nelíbilo, že „na okrese“ měli k dispozici dva odlišné znalecké posudky, ale nepřikročili k posudku reviznímu a neprovedli ani konfrontaci znalců.
Jestliže však dosud se spor vedl především ve sféře skutkové, o to, zda destruktivní síla spočívala v necitlivé ruce instalatéra, nebo v ničivém mrazu, dospěl nyní do stadia, kdy už začaly hrát téměř výlučnou roli otázky právní.
Pan Š. P. napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Námitky, které použil, se zabývaly vlastně jen údajnou procesní chybou pana K., který tvrdil a zápisem pojišťovny dokládal, že závada vznikla v době, kdy mrazy ještě neuhodily, ale tento krok učinil podle mínění pana Š. P. teprve po uplynutí tzv. koncentrační lhůty, tj. okamžiku, do něhož mohou strany sporu předkládat nová tvrzení a nové důkazy. Kromě toho dovolatel kritizoval jako nesprávný názor odvolacího soudu, že „pokud měl soud prvního stupně k dispozici dva rozporné znalecké posudky, měl provést konfrontaci znalců, příp. nechat vypracovat revizní znalecký posudek.“ Pan K. se k dovolání pochopitelně rovněž vyjádřil, setrval na tom, že škodu způsobil únik vody, k němuž došlo v listopadu, a vysvětlil, že „přesnější tvrzení o době vzniku škody a předložení zápisu pojišťovny s uvedením nejzazšího data havárie a skutečnosti, že v domě byl funkční topný systém, učinil žalobce ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazních prostředků, zejména znaleckého posudku doc. Ing. C.“
Proč dovolání leckdy selhává
Hovořili jsme tu o dovolání nejednou, takže pravidelný čtenář této rubriky dobře ví, že jde o mimořádný opravný prostředek. Jeho výhodou v očích veřejnosti je především to, že do akce vstupuje nejvyšší soudní autorita. Problém ale vzniká z toho, že mimořádnost znamená: někdy (jsou-li splněny poměrně náročné podmínky) to jde, ale Nejvyšší soud není žádná třetí instance, ke které by se každý a kdykoliv mohl jít soudit.
Zaznělo tu již „kouzelné“ spojení „koncentrace řízení“. A to se stalo důležitým klíčem v odkrývání celého případu.
Zrekapitulujme: Jak bylo zjištěno ze spisu, soud prvního stupně nařídil počátkem roku 2014 přípravné jednání za přítomnosti účastníků. Východiskem byla žaloba, v níž pan K. tvrdil, že škoda vznikla v listopadu 2008, aniž uvedl přesné datum. Soud se obrátil na znalce Ing. M., aby zjistil příčiny vzniku škody. Znalecký posudek Ing. M. podpořil tvrzení žalobce pana K., že „závadu vyvolal svou nesprávnou činností při montáži žalovaný.“
Soudu se však z jiného zdroje – ze strany pana Š. P. – dostalo do ruky vyjádření s opačným závěrem, a proto ustanovil dalšího znalce doc. Ing. C., který v posudku dospěl k závěru, že „potrubní součástka praskla důsledkem mrazu, neboť teploty v období od 22. 11. do 25. 11. 2008 klesly k minusovým hodnotám.“ Nejen to. Ustanovený znalec doc. Ing. C. též konstatoval, že „vliv činnosti žalovaného není prokázán.“ Tehdy pan K. vytáhl již vzpomínaný zápis pojišťovny o škodě a upřesnil, že škoda vznikla nejpozději 19. 11. 2008, čímž zpochybnil závěry znaleckého posudku doc. Ing. C. o vlivu mrazu.
Soud prvního stupně se uvedenou námitkou nezabýval, což nakonec vedlo u krajského soudu ke zrušení prvoinstančního rozhodnutí. Pan Š. P. v dovolání tvrdí, že „soudy k této námitce přihlédnout neměly, neboť byla učiněna po tzv. koncentraci řízení.“
Co je koncentrace řízení, jsme si už zjednodušeně vysvětlili. Podrobněji vzato je to tak, že „poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, účastníci mohou uvádět rozhodné skutečnosti o věci samé a označovat důkazy k jejich prokázání jen v případech stanovených zákonem, jinak soud k jejich tvrzením o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé a k označení důkazů k prokázání skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé nepřihlíží (a postupuje tedy stejně, jako kdyby vůbec nebyly učiněny).“
Smysl je jednoduchý. Koncentrace má zabránit tomu, aby řízení probíhalo donekonečna, aby bylo dokonce třeba i vědomě a úmyslně protahováno vnášením dalších tvrzení a důkazních prostředků. Ne že by se tento institut vždy líbil všem (spíš oblíbený není), ale když vezmeme v úvahu, že si všichni neustále stěžují na délku soudních řízení, měli bychom si také uvědomit, že je z velké části způsobena právě tím, že jejich účastníci mají někdy až příliš mnoho možností, jak k ní přispět, což také ve značném rozsahu činí.
Na druhou stranu by ale bylo protismyslné, kdyby koncentrace řízení byla překážkou spravedlnosti. Proto její účinky „nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu.“
A právě zde je zakopáno nudné právnické jádro pudla. Je sice pravda, že pan K. jako žalobce uvedl zpočátku jen přibližný údaj (že škoda vznikla v listopadu 2008). Datum (resp. nejzazší termín, kdy škoda mohla vzniknout) upřesnil až po skončení přípravného jednání tím, že předložil zprávu z pojišťovny. To se stalo v reakci na později vypracovaný znalecký posudek doc. Ing. C., který jako příčinu vzniku škody určil „působení mrazu v době, kdy se již podle žalobce závada projevila.“ Předložení tohoto důkazu tedy bylo jen „reakcí žalobce na skutečnosti vyplynuvší z důkazu (znaleckého posudku), který neměl předtím k dispozici a který byl vypracován z podnětu žalovaného; zároveň šlo o vyjádření k obraně žalovaného, který svoje pochybení při montáži popíral a k posudku se připojil s tvrzením, že lom ventilu způsobilo promrznutí.“
Pan K. tedy postupoval logicky a čestně, nesledoval dodatečným předložením nového tvrzení a důkazu žádné nekalé cíle, nýbrž přinesl původně „časový údaj, který vzhledem k jeho nepřítomnosti v místě vzniku škody nebyl určen konkrétním dnem, nýbrž celým měsícem, a který bylo možno v kontextu tehdejších důkazů považovat za dostačující. Teprve poté, co znalecký posudek označil za příčinu prasknutí přívodu působení mrazu, ukázala se být přesnější datace nezbytnou, neboť teploty pod nulou byly v listopadu jen v některých dnech. Nelze proto žalobci vytýkat, že své původní tvrzení doplnil, resp. upřesnil, a že je podložil i důkazem navrženým teprve poté, co nastaly účinky koncentrace řízení.“
Závěr z toho plynoucí je zřejmý: pan K. neporušil pravidla koncentrace řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání pana Š. P. odmítl. V praxi to znamenalo, že se řízení podle rozhodnutí krajského soudu vrátilo „na okres“ k dalšímu dokazování, ve kterém soud prvního stupně bude pracovat v první řadě s revizním posudkem znalce doc. Ing. C., který ovšem rovněž podléhá hodnocení důkazů, takže je na místě srovnání jeho závěrů s posudkem znalce Ing. M., přičemž, jak zdůrazňuje rozhodnutí, „součástí těchto úvah soudu musí být i zřetel na odbornost znalců a na jejich technické možnosti (vybavení) k co nejlepší identifikaci příčiny lomu vodovodní součástky.“