Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2020/3
Teplovzdušná kamna a kola spravedlnosti
Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2360/2015
Možná by se patřilo v těchto časech koronaviru dodržet všeobecné téma. Ujišťuji čtenáře tohoto časopisu, že se k tomu jednou dobereme: třeba v okamžiku, kdy se topenáři a instalatéři začnou soudit o škody, které jim vznikly prohibičními opatřeními vlády, nebo až se bude někdo přít o to, jestli ten zákeřný virus pronikl do bytu odpadními rourami, či jej nevědomky přinesl zasahující řemeslník na své roušce. Příležitostí bude – bohužel a zároveň nepochybně – dost: právníci se připravují, že po době pandemické přijde doba soudní, jak říká jeden kolega.
Život ovšem nezačal s koronavirem a jistě s ním ani neskončí. Věci se vrátí ke každodennímu rytmu, i když jistě s mnoha změnami. Možná poslouží jako určitá profylaxe i to, že se v naší pravidelné rubrice obrátíme k případu, který s pandemií vůbec nesouvisí.
Tahle kamna mají zmizet!
Německá firma E. podala před nějakou dobou u českých soudů žalobu, v níž se domáhala, aby se česká společnost E. T. zdržela „výroby, propagace a uvádění na trh teplovzdušných kamen, jejichž vnější tvar je tvořen válcově uspořádanou spalovací komorou, kterou vedou konvekční trubky uspořádané symetricky střídavě z obou stran takovým způsobem, že bezprostředně za sebou ve směru osy kamen obklopují z levé a pravé strany spalovací komoru přes polovinu obvodu zespodu směrem vzhůru, a přitom lze rozeznat jejich hřebenovité uspořádání s vnějšími otvory podél spodního i podél horního okraje spalovací komory, přičemž úseky stěn nalézající se mezi konvenčními trubkami jsou zahnuty stejným způsobem jako konvekční trubky.“
To ovšem žalobkyni nestačilo. Žádala též, aby E. T. byla povinna „popsaná teplovzdušná kamna stáhnout z trhu, jí vyrobená a dosud skladovaná nebo z trhu stažená teplovzdušná kamna zničit.“ K tomu měla E. T. na své náklady „uveřejnit výrokovou část rozsudku s identifikačními údaji stran řízení formou placeného inzerátu o rozměrech strany v celostátních vydáních deníků Hospodářské noviny, MF DNES a Právo.“ Každý právník vám hned řekne, že to je žaloba dost vážná na to, aby si v E. T. začali rvát vlasy, což ovšem příliš nepomůže, nebo aby se – což je nápad o dost lepší – pustili do právní obrany.
Jak postupoval soud
Žaloba připadla Městskému soudu v Praze a ten se pustil do práce. Zjistil, že v E. T. vyrábějí, nabízejí a prodávají teplovzdušná kamna BURRIAN, „která jsou shodná s výrobky žalobkyně a s jejími prostorovými ochrannými známkami Společenství, když kopírují jejich technologii i design. Charakteristický vnější tvar teplovzdušných kamen žalobkyně, která pod označením BULLERJAN dodává do řady zemí včetně České republiky, je chráněn prostorovými ochrannými známkami Společenství č. 3723822 a 3763224. Obě tyto ochranné známky jsou účinné na území České republiky s prioritou od 1. května 2004 a chrání kamna v mezinárodní třídě 11.“ Německý producent tvrdil, že design a provedení kamen jsou shodné, on disponuje ochrannými známkami a kamenchtivá veřejnost může lehce oba výrobky zaměnit, což jej poškozuje.
Aby toho nebylo málo, přidal soudní znalec prof. H. posudek, podle kterého jde vlastně o patent původně americký a že – pokud má být výrobek funkční, účinný a dlouhodobě a spolehlivě životný, nelze v technickém řešení, ba dokonce ani v designu produktu činit nějaké výraznější změny. To na první pohled vypadá pro firmu E. T. dost bledě, ale ve skutečnosti je to jinak. Původní patentové řešení, které pochází z USA, je podle zjištění soudu dnes již volné a „práva k výsledkům technického řešení nelze chránit prostorovou ochrannou známkou na dobu časově neomezenou!“ A tak ve skutečnosti za žalobou stojí snaha německé firmy „bránit žalované používat volné technické řešení a omezit tak konkurenci.“ To se soudcům pochopitelně pranic nelíbilo, prohlásili, že ze strany společnosti E. šlo o spekulativní registraci ochranných známek, která postrádala dobrou víru a vskutku měla sloužit k omezování konkurence, což „je obcházením zákona a je i v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku.“ Takže – jestli si žalobkyně myslí, že se jí v tomto směru dostane soudní ochrany, je na velkém omylu.
V E. T. si zamnuli ruce, kdežto v E. je spráskli: soud žalobu zamítl. V E. T. se plácali po ramenou (to se tenkrát ještě smělo, žádné dvoumetrové odstupy!), v E. se plácli do čela a vymysleli odvolání.
Jenže Vrchní soud v Praze se příliš nerozpakoval a prvoinstanční rozsudek potvrdil. Důvodů, proč tak učinil, snesl hodně, ale k nejpozoruhodnějším patří, že již dávno před podáním žaloby „získala žalovaná pro svá kamna BURRIAN (jejichž tvar má dle žalobkyně být shodný s tvarem zachyceným v ochranných známkách) u Strojírenského zkušebního ústavu, s. p., certifikaci, kamna byla od roku 2002 uváděna na trh, žalovaná měla v úmyslu je vystavovat v Mnichově v březnu 2004. Tato kamna vycházejí ze stejného principu a technického řešení (původně chráněného patentově). Údaj o tom, kdo ten který výrobek dodává, včetně jeho názvu, je údajem v tomto podstatným, což dle názoru odvolacího soudu vylučuje, aby byl případný zákazník a odběratel účastníků jakkoliv maten či klamán o tom, kdo mu výrobky nabízí a dodává. Pokud žalobkyně poukazovala na podobnost názvů produktu (Bullerjan a BURRIAN), odvolací soud tuto okolnost neshledal za podstatnou“ (a ostatně společnost E. v tomto směru žádný nárok ve vztahu k označení neuplatnila).
Kolo kolo mlýnský
Soudní systém – podobně jako boží mlýny – mele dobře (i když někdy nadáváme a stěžujeme si), ale fakt je, že rychlost není jeho nejsilnější stránkou. To není ovšem jen věc soudů samých, nýbrž procesního systému, který umožňuje v sítech opravných prostředků zachytit i ta nejdrobnější smítka a dokonce i věc už pravomocně rozhodnutou znovu vrátit do hry. A to se stalo, když společnost E., vedena mimo jiné i příslovečnou německou důkladností, samozřejmě využila možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu.
Ten shledal, že nalézací i odvolací soud chybně posoudily určité právní otázky plynoucí ze složitých vztahů tuzemského a evropského práva, a nařídil odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž vyzve společnost E. k odstranění vad žaloby a poučí ji, jak postupovat, aby řízení mohlo řádně pokračovat. A tak se případ znovu ocitl před soudci Městského soudu v Praze.
Tohle první kolečko trvalo přibližně pět let – jen abyste si dokázali představit, jak rychle se to mlýnské kolo otáčí.
Soudci pražské stolice tedy seděli nad tou kauzou a bádali, leč nakonec dospěli k přesvědčení, že nemají proč měnit názor, k němuž se už jednou tak složitě dopracovali. Společnost E. T. (žalovaná) podle nich „listinnými důkazy prokázala, že předmětné technické řešení řádně užívala, vyráběla a uváděla na trh před 1. květnem 2004.“ Upravili podle právního názoru Nejvyššího soudu právní kvalifikaci a všechny věcné body žaloby opět zamítli.
A dodali k tomu: „Soud prvního stupně na základě provedeného důkazu ohledáním kamen označených BRUNO 00 (v doplňujícím podání žalobkyně konkretizovala, že žaloba směřuje proti teplovzdušným kamnům žalované označeným dle dostupného katalogu žalované na www.euroteplo.cz BRUNO 00, BRUNO 0, BRUNO I a BRUNO II) nedospěl k závěru, že by dílčí odlišnosti byly natolik zřejmé, aby bylo možno spravedlivě konstatovat, že vzhled výrobků je natolik odlišný, že nevyvolá u veřejnosti nebezpečí záměny, resp. nebezpečí asociace namítané ochranné známky. Nicméně tvar předmětných kamen, vycházející z původního amerického patentového řešení, které je již dnes k volnému použití, je determinován předem stanovenými požadavky na dosažení technického výsledku a užitné hodnoty kamen; na kamnech je výrazný nápis BRUNO.“ Tedy: zamítnuto.
A kolo jede dál, protože přichází další odvolání k vrchnímu soudu.
Jestli si myslíte, že tam se na případ jen tak zběžně podívají, mýlíte se. „Vrchňáci“ doplnili a částečně zopakovali dokazování.
Zjistili přitom mimo jiné, že „ohledně ochranné známky Společenství č. 3723822 (jejímž vlastníkem byla žalobkyně) probíhá řízení před Úřadem pro harmonizaci na vnitřním trhu o prohlášení této ochranné známky za neplatnou, a to k návrhu třetího subjektu. Jako vlastník předmětné ochranné známky je zapsaná společnost Bullerjan GmbH.“
Tu se ukázalo, že tahle společnost v průběhu let, kdy probíhalo řízení, převzala část společnosti E., jež se výrobou kamen zabývá, spolu s předmětnou ochrannou známkou. Nový vlastník ochranné známky nesouhlasil se vstupem do řízení na místo žalobkyně, která proto předložila soudu smlouvu uzavřenou mezi ní a společnosti Bullerjan GmbH, která se sama soudit nechtěla, že dále může pokračovat v prosazování práv z ochranné známky „proti společnosti E. T., zejména podávat proti této žaloby pro porušení práv ke známce.“
Vrchní soud dále zjistil, že „označení BRUNO zůstalo označením předmětných kamen, jak jejich tvar ověřoval soud prvního stupně, pro zahraniční trh, pro český trh bylo toto označení nahrazeno označením SATTAN.“
Kamna BRUNO z produkce E. T. byla tedy péčí soudu ohledána a soudci shledali, že jejich vzhled se neliší od tvarů chráněných známkou pro žalobkyni E., ale zároveň dospěli k závěru, že kamna „odpovídají technickému řešení dnes již formálně nechráněnému a jejich tvar je předurčen jejich technickou funkcí, přičemž je výrazně odlišuje název BRUNO,“ takže z toho suma sumárum plyne, že společnosti E. žádné právo na ochranu v tomto ohledu nepřísluší; navíc E. již ani nevlastní předmětnou ochrannou známku a dokonce ani žádná kamna nevyrábí, protože výrobní část svého závodu i s ochrannou známkou „převedla na společnost Bullerjan GmbH,“ tudíž „žalobkyni aktivní věcná legitimace nesvědčí.“ Ještě k tomu vysvětlili společnosti E., že smlouva, kterou uzavřela se společností Bullerjan GmbH, „není podle svého obsahu smlouvou licenční“ a že jí tím pádem nenabyla „k ochranné známce žádná práva.“ To asi ve společnosti E. žádnou radost nevyvolalo. A už vůbec ne konečný verdikt vrchního soudu, který potvrdil rozsudek soudu první instance.
Ale kolo se točí dál …
Jak je to s ochrannou známkou?
Společnost E. se ani tentokrát nevzdala a znovu použila dovolání. Věc se tak znovu dostala na Nejvyšší soud.
Když tedy podle názorů nalézacích a odvolacích soudců není dovolatelčina smlouva s novým vlastníkem ochranné známky licenční, pravili právníci firmy E., lze ale souhlas s užíváním ochranné známky poskytnout i jinou formou. Proč by tedy Bullerjan GmbH nemohl se svým majetkem naložit podle svého? A proč by nemohl umožnit právě společnosti E., aby mohla v procesu, který z její iniciativy začal, pokračovat? K tomu argumentovala, že zákon o ochranných známkách „v žádném svém ustanovení neuvádí, že uzavření licenční smlouvy je jediným možným způsobem poskytnutí souhlasu majitele ochranné známky s jejím užíváním třetí osobě, resp. že takový souhlas může majitel ochranné známky třetí osobě udělit jen v licenční smlouvě,“ což podle ní plyne i z dosavadní judikatury samotného Nejvyššího soudu a z evropského práva.
Jestliže odvolací soud tvrdí, že k porušení práv k ochranné známce nedošlo a že navíc tato známka trpěla „nedostatkem rozlišovací schopnosti“, je to podle firmy E. tvrzení irelevantní. „Specifický tvar krbových kamen ani zdaleka neodpovídá tvarům běžně užívaným pro krbová kamna, nejedná se o základní geometrický tvar a nepatří mezi tvary, které si spotřebitel přirozeně vybaví pro tyto výrobky a které jsou pro ně typické,“ uváděla společnost E. v dovolání a poukazovala na to, že judikatura Soudního dvora EU „přiznává rozlišovací schopnost těm trojrozměrným ochranným známkám, které se značným způsobem odlišují od normy nebo zvyklostí odvětví, přičemž má za to, že tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, neboť tvar kamen chráněný dotčenou ochrannou známkou je vysoce originální a specifický, zcela se vymyká obvyklým tvarovým provedením krbových kamen jiných výrobců, a tudíž je schopen jednoznačně identifikovat výrobky žalobkyně a plnit tak základní funkce ochranné známky.“ Tudíž jednej, Nejvyšší soude, hleď ta předchozí rozhodnutí zrušit a vyhovět žalobě v plném rozsahu.
Co na to Nejvyšší soud?
Soudcům nejvyšší instance se tedy znovu na stůl dostala otázka, zda k užívání ochranné známky postačí souhlas majitele, nebo je třeba licence, navíc opepřená tvrzením dovolatelky – společnosti E., že Nejvyšší soud tento dotaz již dříve jasně vyřešil se závěrem, že „souhlas s užíváním ochranné známky může její majitel poskytnout i jinak než licenční smlouvou.“
A pánové v talárech řekli: Ale to si nejprve musíme ujasnit, jestli poskytnutí oprávnění „prosazovat v zemích Evropské unie práva ze známky proti žalované, zejména podávat žaloby pro porušení práv ke známce je totéž, co užívání práva průmyslového vlastnictví“. A tohle, říkali ti nejvyšší arbitři, tohle my jsme zatím neřešili, tak jak se můžete odvolávat na nějakou naši předchozí judikaturu? Načež to společnosti E. pěkně vysvětlili: Našli, že evropská směrnice o dodržování práv duševního vlastnictví a český zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví odkazují shodně na evropské nařízení o ochranných známkách, podle kterého ochranná známka EU může být předmětem licence pro všechny výrobky nebo služby, pro které byla zapsána, nebo pro některé z nich, a pro celé Společenství, nebo pro jeho část. Majiteli náleží výlučné právo zakázat všem třetím stranám užívat bez jeho souhlasu v obchodním styku označení totožné nebo podobné s ochrannou známkou. Když je výlučné právo vlastníka porušeno, může se vlastník domáhat jeho ochrany u soudu.
A teď to důležité: „Co platí pro vlastníka ochranné známky, musí tím spíše platit pro jejího uživatele, resp. držitele licence (držitel licence podle zákona svým jménem vymáhá ta práva, která by jinak mohl vymáhat vlastník). Ten proto musí nejprve sám disponovat právy, která je oprávněn svým jménem vymáhat. Z povahy věci je vyloučeno, aby obsahem licenční smlouvy bylo pouze oprávnění vymáhat práva, která vzhledem k obsahu licenční smlouvy nabyvatel nemá.“
A zde je pro dovolatelku zakopán pes. Smlouva, kterou uzavřela se společností Bullerjan GmbH, poskytla totiž firmě E. jediné oprávnění: „prosazovat v zemích Evropské unie práva ze známky proti žalované, zejména podávat žaloby pro porušení práv ke známce.“ Každý ovšem musí pochopit, že taková práva musejí být odvozena od „vlastnictví předmětu průmyslového vlastnictví či od práva jeho užívání, a samotné vymáhání práva průmyslového vlastnictví není jeho užíváním.“ Když to hodně zjednodušíme, je to asi tak, jako kdyby někdo měl dům a pán z recepce tvrdil, že z pozice vrátného může rozhodovat o nájemném.
Nejvyšší soud tedy kategoricky prohlásil, že takto udělené „oprávnění prosazovat v zemích Evropské unie práva ze známky proti žalované, zejména podávat žaloby pro porušení práv ke známce“ neumožňuje společnosti E. účinně žalovat v řízení o ochranu práv z ochranné známky EU, neboť žalobkyně není osobou oprávněnou podle zákona vymáhat práva z průmyslového vlastnictví, a že tedy odvolací soud rozhodl správně. A nejen to: Protože společnost E. evidentně nebyla k žalobě legitimována, dodal Nejvyšší soud, že námitkou dovolatelky ve vztahu k hodnocení rozlišovací způsobilosti ochranné známky se tím pádem už ani nebude zabývat, protože na věci by to nic nezměnilo.
Takže: dovolání bylo zamítnuto, věc konečně dořešena.
Kola spravedlnosti se dotočila. Trvalo to dost dlouho – na to, že byla poháněna jen obyčejnými teplovzdušnými kamny, která vznikla podle dávno zašlé americké licence.