Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2020/2
Mýdlo a sirky
Zpracováno na základě rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 3. 2018, sp. zn. 38 C 11/2018
Když bylo toto rozhodnutí zařazeno do informačního systému ASPI, řekl jsem si, že by se s následujícím
příběhem měli čtenáři časopisu TOPIN seznámit: nejen kvůli právnímu posouzení případu okresním soudem,
ale také – anebo snad hlavně – kvůli některým souvislostem, jichž si možná v každodenním životě ani
nepovšimneme, dokud nás nedostihnou jejich následky.
Velmi snadno podléháme stereotypům a přes prosazující se parametry moderní společnosti a přes
všechny úvahy o rovnosti stále ještě často přijímáme jednoduchá paušální stanoviska: tak by to či
ono dělala žena, onak by to dělal muž, takto dospělý, jinak dítě; tak by postupoval odborník, jinak zase
laik. Jistěže i na tom něco je, však si lidstvo stereotypy samo vypěstovalo. To, že se něco odjakživa
dělá tak a něco jinak, ale ještě neznamená, že slepým opakováním nemůže zvítězit lajdáctví, nevšímavost,
neopatrnost či hloupost. A pokud zvítězí v kritickém okamžiku, tragedie je na spadnutí.
Ten dělá to a ten zas tohle …
Paní C. žila s manželem v rodinném domku na venkově. Manžel byl kutil jako téměř každý zdejší muž, který zažil minulé doby, kdy se jeden bez kutilství neobešel. Kutilství ovšem není odbornost. Pamatuji svého tatínka blahé paměti, který ve snaze opravit vodovodní trubku prorazil v ní (samozřejmě nechtě) dírku, jíž začala voda stříkat po celé kuchyni. A zde se projevila nedostatečnost kutilství naplno. Otec stál u otvoru, zacpával jej palcem a křičel: „Vypněte někdo vodu!“ Jelikož ale nikdo doma nebyl, postával tam jako živý špunt celé čtyři hodiny. Když konečně někdo přišel a uzavřel hlavní závěr vody v suterénu, ukázalo se, že voda sice do kuchyně netekla, zato naplnila vysokým sloupcem komínové těleso, jímž byla trubka vedena, prosákla do přízemní sběrny léčivých rostlin a před domem vytvářela jezero heřmánkového čaje.
Abychom se však vrátili k našemu příběhu. Kutilství pana C. našlo kdysi svůj výraz ve vlastnoruční instalaci propanbutanové tlakové láhve, k níž byla připojena přes regulátor tlaku RTP 21 PROPAN BUTAN pryžová tlaková hadice. Regulátor tlaku, jak posléze konstatovali hasiči, byl k hrdlu láhve připojen převlečnou maticí opatřenou pryžovým těsněním, jež ovšem docela přirozeně časem podléhalo stárnutí. Když se podíváme do spisového materiálu, který měl k dispozici soud, zjistíme, že se to v něm v této souvislosti jen hemží výrazy jako „těsnění mechanicky poškozené“, „silně vytlačené“, „s patrnými znaky degradace stářím“, „prasklina se vznikem mezery“, „pouhým okem viditelná“ a podobně. Pro úplnost nutno dodat, že hadice vedla k plynovém sporáku, ale ani na spotřebiči, ani v jeho napojení na hadici závady zjištěny nebyly.
Obsluha celého agregátu byla rozdělena způsobem, který paní C. před soudem popisovala pojmy „ženská“ a „chlapská“ práce, které by nejspíš politická korektnost odsoudila. Ale bylo to tak. Ona se činila u plotny, kdežto výměny plynové láhve a péči o to, aby vše fungovalo, měl na starost pan C. Proto také, jak se paní C. vyjádřila, „ani nečetla žádné návody k obsluze plynového zařízení a neřešila jeho revize.“ Člověk je ovšem smrtelný a pan C. jednoho dne opustil tento svět. Jeho „plynařské“ úkoly převzal syn, ale ten potom rovněž vyletěl z rodného hnízda.
Pak přišel pan Z. Seznámili se s paní C. čistě náhodně a začali spolu bydlet ve společné domácnosti. Celkem přirozeně chopil se pan Z. „chlapské práce“ a o výměny plynové láhve se začal starat. Jak by ne, když měl navíc ještě k takovým činnostem všechny předpoklady: dokonce svářečské zkoušky na svařování plynem i elektřinou, takže bylo zřejmé, že ví, jak s oním prchavým explozivním médiem zacházet.
Až potud bylo všechno v pořádku. Spor nastal v okamžiku, kdy to bouchlo. Paní C. utrpěla popáleniny a podle posudku vytrpěla v souvislosti s úrazem bolesti za čtvrt milionu korun. A pravila, že za to nese odpovědnost pan Z., protože se „při výměně plynové lahve za novou nepřesvědčil roztokem mýdlové vody, zda nedochází k úniku plynu. Časem nahromaděný plyn pak poté, co žalovaný škrtl sirkou, explodoval, přičemž došlo k popsanému poranění, k úrazu, který si vyžádal hospitalizaci poškozené.“ Paní C. dospěla k závěru, že to by jí měl pan Z. zaplatit.
Pan Z. to odmítal. Řekl, že on si to nevymyslel a že „tlakovou nádobu na plyn měnil vždy na pokyn paní C., přičemž ji od počátku upozorňoval na to, že všechna plynová zařízení a jejich součásti musejí být umístěny ve větraných místnostech a že tlaková nádoba nesmí být umístěna pod úrovní terénu. Navíc tato zařízení musí mít pravidelné revize. Na to mu paní C. sdělila, že to není jeho starost, a trvala na tom, aby výměnu láhve provedl. Nebýt nátlaku z její strany, nikdy by tuto činnost neprováděl. Předmětné plynové zařízení bylo umístěno v nevětraném sklepě a pod úrovní terénu. Nebylo navíc pravidelně revidováno. Kdyby mělo pravidelné revize, ke škodné události by podle něj nedošlo.“
Panu Z. navíc nevonělo vyjádření paní C., že po výměně láhve nezkontroloval, jestli spoje hadice, plynové láhve a sporáku jsou dostatečně těsné. Exploze podle něj byla tak silná, že ani sám neví, jak se to přesně stalo. Pravil, že si není jist, co si z toho výbuchu pamatuje a co si jen představuje ve své fantazii. Zato si byl jist tím, že způsobil-li neštěstí on, paní C. na úrazech, které oba utrpěli, měla stejný, ne-li větší podíl. Takže – mínil pan Z. – vezměme to spravedlivě: já jsem si také vytrpěl a má nemajetková újma je v podstatě stejná. Tudíž nula od nuly pošla.
Protože rodinný spor přerostl přijatelné meze, podala paní C. žalobu na ten čtvrtmilion korun a pan Z. kontroval tím, že navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.
Moderní ordály
Ordál je boží soud. Právníci se o něm učí hned na počátku studia. Nejčastější byl ordál vodou. Podezřelého hodili do vln v pytli (jak známo, svéráznou variantu používal jeden český král vůči pekařům, kteří místo housek pekli zmetky) – když se potopil, byl nevinen, když zůstal na hladině, vinen. Bůhví, co bylo lepší. Mimořádně oblíbený byl též ordál ohněm: podezřelý musel vzít do ruky žhavé železo; když se rána do týdne zahojila, bylo všechno v pořádku, když ne, vina byla zjištěna. Prostě středověk!
K tomu máme – zaplať pánbůh – daleko. Ale určitou podobnost skýtají v našem případě mýdlová voda na straně jedné a plamínek zápalky na straně druhé. Posuďte sami.
Paní C. říká, že ráno kritického dne, když se chystala připravit snídani, ucítila v kuchyni velmi silný zápach plynu. V tom okamžiku scházel po schodišti pan Z., a tak ho na to hned upozornila. Pan Z. se ani nezastavil a pokračoval do sklepa. K tomu nutno podotknout, že desetilitrová plynová láhev byla umístěna ve sklepní prostoře pod kuchyní. Vstupovalo se k ní otvorem v podlaze, který byl umně zakryt víkem, přes něž bylo položeno linoleum. Suterénní místnůstka neměla okna ani jinou ventilaci.
Ne že by paní C. svého partnera sledovala nějak pečlivě, ale vzpomněla si, že si s sebou pokaždé bral krabičku zápalek, kterými zkoušel, jestli plyn neuniká. „Když jsem se otočila,“ uvedla později paní C., „viděla jsem, že F. Z. stojí ve sklepě a drží sirky. Chtěla jsem zakřičet, ať neškrtá, ale už jsem to nestihla.“
A ruče dodala, že pana Z. při výměně plynové láhve pozorovala častokrát už dříve, protože potřeboval, aby mu pomohla, když vyndával prázdnou nádobu ze sklepa. A že přitom vždycky „zkoušel těsnost spoje plynové láhve s tlakovou hadicí (regulačním ventilem) za použití sirky. Když jej upozorňovala na skutečnost, že se to tak nedělá, poslal ji …“ Ne, nepůjdeme do takových místopisných detailů. Takhle to zkrátka paní C. viděla, i když čestně přiznávala, že u téhle poslední neblahé výměny plynové láhve svého spolubydlícího nepozorovala.
Pan Z. měl na věc úplně jiný názor. Prohlásil, že onu nešťastnou plynovou láhev neměnil ráno, nýbrž už předchozího dne. A samozřejmě – není přece dnešní – vyzkoušel těsnost spojení, a neškrtal při tom sirkou, to si přece nikdo nemůže vážně myslet. Jasně, že použil mýdlovou vodu, kterou poléval spoj láhve s tlakovým regulačním ventilem. Paní C. si všechno plete. On přece ráno cítil plyn až v ložnici. Když sešel do kuchyně, nepřipravovala jeho partnerka snídani, ale seděla v obývacím pokoji a snažila se nadechnout s pomocí „dýchátka“. Vynadal jí, to přiznává, že neotevřela okno, když cítila plyn – ale vynadal jí v dobrém. A vůbec jí řekl, že už má toho vynálezu dost, takhle že by to dál nešlo a že ten krám musí z domu.
Nutno říci, že svou roli v tom dramatu popisoval docela sebekriticky. Podle spisu, „když odklopil víko do sklepa, řekl žalobkyni, že tam nic nevidí, že je tam tma. Na to mu ona měla říci, ať si rozsvítí.“ Lakonicky pravil, že „on, hlupák, udělal, co mu bylo nařízeno, načež to vybouchlo a pravou ruku mu to od vypínače popálilo.“ Tohle tvrzení poněkud znejasnil ve snaze o přesnost, takže doplnil, že „pokud člověk stojí v kuchyni čelem ke vstupu do sklepa, má vypínač světla, který se nacházel na stěně v kuchyni, po své levé ruce.“ Jak patrno, skutečně si pan Z. v tom zmatku některé věci pamatoval jen zčásti, kdežto druhou část své výpovědi opřel o fantaskní dojmy.
Ale poctivě se snažil – nebo to aspoň tak vypadalo. Uváděl, že láhev měnil jednou za dva či tři měsíce a pokaždé zkoušel těsnost spojení mýdlovou vodou – nikdy tak, že by škrtl sirkou. Vždyť to v práci dělám zrovna tak, zdůrazňoval. A připomínal, že paní C. opakovaně upozorňoval na to, že plynová bomba je ve sklípku umístěna krajně nevhodně a ještě k tomu v příkrém rozporu s předpisy. Když se ho soudce zeptal, proč tedy nezasáhl, prohlásil pan Z. zkroušeně, že „výměny odmítal provádět, ale dělal to, protože by jinak s žalobkyní nevydržel, neboť se nerad hádá.“ Ó jé! Tím získal příběh, aniž bych to chtěl zlehčovat, na nádechu starého divadelního kousku.
Soud posuzuje podstatu sporu
Když si soudce črtal schéma sporu, ukazovalo se jasně, že existují zásadní rozpory ve výpovědích paní C. a pana Z. Jenže verze předložená panem Z. zdála se muži v taláru nevěrohodná.
Prvním důvodem pro takový náhled bylo to, že pan Z. před soudem vypovídal zcela jinak než původně, když podával vysvětlení policii. Kriminalistům totiž především přiznal, že přece jen někdy v práci „zkoušel těsnost plynové láhve pomocí zapálené sirky.“ Před soudem to ale zcela popřel. Na policii připustil, že po výměně láhve, která předcházela explozi, „kontrolu těsnosti spojení neprováděl, neboť měl za to, že se nemůže nic stát.“ Před soudem ale tvrdil, že spojení kontroloval. Před policisty sice řekl, že věděl, že plynová nádoba je ve sklípku pod kuchyní umístěna nevhodně a v rozporu s předpisy, ale vůbec se nezmiňoval, že na to paní C. upozorňoval a že jí to vytýkal. Před soudem ale hřímal: Já to říkal opakovaně! Nu – a k dovršení všeho policistům kajícně doznal, že „celé věci hrozně lituje a nejraději by se vůbec neviděl.“
Pan Z. tyto rozpory připustil – co také mohl dělat? Ale hned soudci řekl, že „při výslechu na policii byl týden od propuštění z nemocnice a byl ‚pod prášky‘, takže si některé věci nepamatoval.“ Jenže pan soudce pro to neměl pochopení a pravil, že když si nepamatoval, měl kriminalistům sdělit, že má okno jako výkladní skříň (takhle to soudce samozřejmě neřekl, ale bylo to vyjádřeno docela jasně), a neměl se tvářit, že si všechno pamatuje do puntíku. Soud v této souvislosti vyslovil dokonce hypotézu, že zdánlivá otevřenost pana Z. v době, kdy podával vysvětlení policii, „mohla mít svou příčinu ve faktu, že žalobkyně coby jemu osoba blízká nedala souhlas s jeho trestním stíháním.“
Bez ohledu na tento kontext ale byl pro soud obtížně přijatelný i obsah výpovědi pana Z. Není přece pravděpodobné, že by zároveň naléhavě vytýkal své partnerce, že nevětrá, když je tak silně cítit plyn, a zároveň bez přemýšlení splnil její pokyn a otočil vypínačem. „Pokud by si žalovaný skutečně uvědomoval hrozící riziko natolik, že by žalobkyni vyčítal neotevření oken, stěží by při vědomí tohoto rizika rozsvítil ve sklepě světlo. I proto soud nepovažuje verzi žalovaného za pravdivou.“
Naproti tomu paní C. tvrdila – až na jednu výjimku – před policií totéž, co potom u soudu. A pro onu výjimku měla důvěryhodné vysvětlení. Před kriminalisty neuvedla, že pan Z. škrtl zápalkou, což zřejmě iniciovalo explozi. Před soudem už tento „detail“ zmínila. Přiznala, že v době, kdy podávala vysvětlení, „nechtěla žalovanému ublížit. Proto o tom, co výbuch způsobilo, na policii prostě mlčela. Tomu odpovídá i fakt, že toho dne odmítla dát souhlas s trestním stíháním žalovaného.“
Jak se říká – víra hory přenáší a láska je mocná čarodějka. A paní C. v té době žila s panem Z. jako druh a družka – zkrátka věřila, že to, co se stalo, společně nějak překonají. Možná právě tady spočívá „člověčí“ klíč k vysvětlení mnoha neznámých, možná právě tady jsou ty stereotypy, o nichž už byla řeč. S odbornou stránkou věci to nemá mnoho společného, a přesto stojí za to citovat: „Na věrohodnosti slov žalobkyně o tom, že svou původní výpovědí chtěla žalovaného chránit, dodává rovněž zjištění, že se opakovaně vydala na policii až poté, co se žalovaný zachoval jako ‚malý kluk‘, odmítl se podílet na úhradách vzniklých škod a od žalobkyně se odstěhoval. O tom totiž žalobkyně hovořila i před soudem, přičemž uváděla, že právě postoj žalovaného ji přiměl jít znovu na policii a říci, že tam škrtl sirkou. Fakt, že tato skutečnost není v úředním záznamu výslovně zmíněna, lze podle názoru soudu přičítat tomu, že žalobkyni bylo na policii řečeno, že jednou výslovně odepřený souhlas s trestním stíháním žalovaného již nelze znovu udělit, a proto nově poskytnuté informace týkající se viny žalovaného na způsobení škodlivého následku, nebyly podstatné.“
Soudce si samozřejmě všechno ověřil výslechy svědků a dalšími důkazními prostředky. Zapamatování hodná je věta, kterou před svědky pan Z. v rozčilení pronesl: „No a co, tak jsem škrtl, kdybych rozsvítil, taky by to bouchlo!“ Nejen to. V protokolu o ohledání místa činu je jasně uvedeno, že ve sklepě ležela krabička od sirek. Fotodokumentace to dotvrdila. Někdy se důkazy řetězí v maličkostech, které při popisu vypadají jako ze scénáře televizní detektivky: „Pokud v této souvislosti žalovaný uváděl, že krabička zápalek mohla do sklepa spadnout z digestoře v kuchyni při výbuchu, pak je patrné, že na digestoři v kuchyni se i po výbuchu (v době ohledání na místě samém) nachází krabička sirek (viz fotosnímek), přičemž s ní výbuch stejně jako s vedle stojícím stolním kalendářem a s dalšími věcmi nacházejícími se kuchyni (např. ubrus či noviny na stole) ani nehnul. Z uvedeného mimo jiné plyne, že tlaková vlna nešla do kuchyně, ale jiným směrem (vyrazila zeď v obývacím pokoji). I proto je nepravděpodobné, že by z digestoře spadla jen jedna jediná krabička od sirek, a nic jiného by se na digestoři ani nepohnulo,“ uvádí v odůvodnění soud a člověku vytane na mysli Hercule Poirot.
I tak musí soud pracovat s jemným předivem skutečností a jejich interpretace. Zde se příliš nerozpakoval a dospěl k závěru, že bezprostřední příčinou výbuchu plynu v domě paní C. bylo „jednání žalovaného, který, ač cítil únik plynu, škrtl ve sklepě pod kuchyní zápalkou.“ To ostatně odpovídalo i závěrům Hasičského záchranného sboru, které jsou uvedeny v odborném vyjádření. Plyn začal podle těchto zjištění přes poškozené těsnění v převlečné matici regulátoru tlaku unikat z propanbutanové tlakové láhve. Hromadil se ve sklípku, protože je těžší než vzduch, a z nevětratelného suterénu neměl jinou únikovou cestu. V určité koncentraci začal být cítit i v kuchyni domu. A pak už stačilo jen nepochopitelné škrtnutí.
Odpovědnost za způsobenou újmu
Z hlediska skutkového děje měl soud jasno. Teď bylo třeba dojít k závěrům právním. Soud velmi přesně a v souladu s právem a judikaturou shrnul nejprve podstatu.
Právo stanoví základní podmínky vzniku odpovědnosti škůdce a předpoklady, pro něž nastává povinnost nahradit újmu způsobenou porušením zákonem stanovené povinnosti. Musí jít o zásah do absolutního práva poškozeného a s tím spojený vznik újmy, musí tu (jak jsme na tomto místě už nejednou upozorňovali) existovat kauzální nexus, tj. příčinná souvislost mezi porušením povinnosti stanovené zákonem a zásahem do absolutního práva poškozeného spojeným se vznikem újmy. Specifický význam pak má zásada, že zde musí být též zavinění, které se ovšem, jak podotýká soud, v případě způsobení újmy porušením zákonné povinnosti ve formě nedbalosti presumuje (předpokládá).
V těchto souvislostech se soudce musel zabývat mj. povahou a parametry plynového spotřebiče, který byl spojen s propanbutanovou láhví. Podle odborníků šlo o „plynový sporák s elektrickou troubou značky Amica, typ G5E132ZpAMVm. Podle návodu k obsluze tohoto typu elektrického sporáku by láhve s plynem neměly být instalovány ani uskladňovány v místnostech situovaných pod povrchem země (např. ve sklepích). Naopak místnosti, ve kterých jsou plynové láhve instalovány, by měly být vybaveny ventilačními kanály umožňujícími, aby se v případě netěsnosti plyn dostal ven. To proto, že kapalný plyn je těžší než vzduch, a proto má tendenci hromadit se v dolních polohách (viz strana 11 návodu). Současně bylo v návodu uvedeno, že sporák musí být k láhvi s plynem připojen pouze oprávněným instalatérem při dodržování všech bezpečnostních předpisů (strana 13 návodu). Po ukončení instalace je třeba zkontrolovat těsnost všech spojů, použitím k tomuto účelu např. mýdlové vody. Ke kontrole těsnosti nesmí být použit oheň (strana 14 návodu).“ Tolik lze vyčíst ze spisu.
Bylo zřejmé, že již sama instalace plynové bomby odporovala návodu k použití a byla také v jasném rozporu s ustanoveními zákona o požární ochraně. Na tom nepochybně nesla svůj díl „zásluh“ paní C. (uvedeným způsobem připojený plynový sporák byl v jejím domě dlouhodobě užíván), ale také pan Z., který po svém přistěhování k paní C. dále společně s ní zařízení užíval, podílel se na výměně nádob s plynem a opakovaně je vkládal do nevětraného sklepa, ačkoliv věděl, že je to chybné počínání. „Je proto na místě uzavřít,“ říká soud v odůvodnění rozsudku, „že ve vztahu k umístění plynové láhve v nevětraném sklípku pod kuchyní za užití nerevidovaného plynového zařízení jednali účastníci minimálně v době posledních tří let protiprávně společně.“ Toto jednání podle názoru soudu nesporně spolupůsobilo při vzniku škodlivého následku.
Ve zbývajících úvahách se však váhy spravedlnosti začaly jednoznačně naklánět v neprospěch pana Z., neboť podle závěrů soudu se na vzniku škodlivého následku podílel svým protiprávním jednáním zcela zásadní a převážnou měrou:
1. Po poslední výměně propanbutanové láhve neprovedl kontrolu těsnosti spoje mezi plynovou nádobou a regulátorem tlaku. Tím podle rozsudku „výlučně sám porušil povinnost stanovenou v § 17 odst. 1 písm. i) zákona o požární ochraně, neboť jako instalatér nezkontroloval těsnost spojů plynového vedení (viz strana 13 návodu). Nadto si zjevně byl této své povinnosti vědom.“
2. Pan Z. si musel být (a též byl) vědom úniku plynu. Přesto použil otevřený oheň v místě s nejvyšší koncentrací výbušné látky. Soud přitom označil za notorietu (skutečnost obecně známou), že „plyn (propan butan) je hořlavý a při určité koncentraci se vzduchem tvoří výbušnou směs. Proto je také známo, že v případě zjištění úniku plynu je na místě místnost vyvětrat a současně se vyvarovat užívání jakéhokoliv zdroje zapálení (sirek, zapalovačů, elektrických spínačů apod.).“
Když soudce tyto závěry podtrhl, vyhodnotil a sečetl, shledal, že předmětné škody vznikly následkem okolností přičitatelných oběma stranám, a to tak, že z 20 % se na jejich vzniku podílela paní C. a z 80 % pan Z., neboť právě jeho „protiprávní a za daných okolností zcela nepochopitelně hazardní jednání výlučně žalovaného mělo bezprostřední vliv na vznik škodlivého následku.“
Rozsudek, o kterém hovoříme, obsahuje i zajímavý rozbor metodiky postupu při určování výše nemajetkové újmy, jež vzniká poškozením zdraví, bolestí a případným ztížením společenského uplatnění. To je ale další obsáhlá materie, do které se tu již pouštět nebudeme. Poslední, co podotkněme, je, že paní C. se domáhala náhrady újmy ve výši 221 675 Kč, přičemž pan Z. jí je povinen nahradit uvedenou újmu z osmdesáti procent, tj. v částce 177 340 Kč. Proto soud žalovaného zavázal, aby žalobkyni zaplatil tuto částku, a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Někdo může namítnout, že jde o rozhodnutí prvoinstančního soudu a že jsou – či mohou být – právní prostředky, jak je ještě napadnout a třeba i změnit. Jistě, je to možné. A přiznávám, že jsem po dalším osudu této kauzy nepátral. Myslím totiž, že podstatný je v tomto případě příběh, který potvrzuje to, co bylo řečeno na počátku: To, že se něco odjakživa dělá tak a něco jinak, ale ještě neznamená, že slepým opakováním nemůže zvítězit lajdáctví, nevšímavost, neopatrnost či hloupost. A pokud zvítězí v kritickém okamžiku, tragédie je na spadnutí.