Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2020/1
Splašky patří do kanálu
Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, čj. 25 Cdo 1127/2018-493
Sucho se stalo obávaným zaklínadlem doby. Někteří se hrozí globálních válek o životodárnou tekutinu, jiní předvídají katastrofy, jež vyženou lidstvo z této planety do mezihvězdného prostoru poohlédnout se po jiné, vlhčí, studny vysychají, geologické podloží klesá a s ním zdi chrámů i chatrčí, v korytech řek zurčí tenké potůčky, hladiny rybníků a přehrad se posouvají k historickým minimům, starostové zakazují napouštět domácí bazénky, zahrádkáři starostlivě kroutí hlavou nad schnoucími záhonky a sousedé se pomlouvají, kdo si tajně myl auto na dvorku. Jenže život je plný protikladů. A protože neštěstí nechodí po horách, jak známo, nýbrž po lidech, někdy je vody příliš. Samozřejmě – nejčastěji právě v případech, kdy se to vůbec nehodí.
Když nastaly deště
Bromfieldova kniha sice inspirací tohoto příběhu rozhodně nebyla – ostatně půvabná jihočeská krajina, kde se odehrál, se od Ránčípuru lady Hestonové v mnohém liší, faktem však je, že jeden drobný májový deštík před pár lety přinesl následky nevídané: poškozenou společností V. přesně vyčísleno za 3 317 466 Kč.
Bylo to asi takhle: Společnost V. podle smlouvy o dílo budovala výrobní areál firmy R. A když už tu bylo staveniště se zmatkem, nepořádkem, haldami materiálu a kdovíčím dalším, bylo celkem rozumně rozhodnuto, že společnost Č., která provozovala v místě veřejný kanalizační řad, ve stejné době pod připravovaným areálem zhotoví přeložku kanalizace, na což si pro změnu najala dalšího zhotovitele, firmu M. Všechno šlo hladce, dokud nespustil pořádný lijavec. Jen co skončil, zavolali všímaví zaměstnanci V. kolegům ze společnosti Č., že vytéká voda z revizní šachty. Vedení provozovatele kanalizačního řadu si všechno telefonicky ověřilo jak u svého dodavatele M., tak ještě jednou pro všechny případy také u odpovědného pracovníka společnosti V., a šéfům Č. spadl kámen ze srdce, protože zjistili, že k úniku vody už nedochází. Udělali tudíž co? Neudělali nic.
Jenže v noci po dalším dešti se vzdula voda v kanalizačním řadu a budovaný výrobní areál se ocitl pod splaškovou vodou z přípojky kanalizace.
Jak říká soudní spis, „v té době byla mezi účastnicemi uzavřena smlouva o dodávce vody a o odvádění odpadních vod s tím, že plnění bude poskytnuto od počátku srpna. V době vzniku škody nebyl budovaný objekt zkolaudován.“
Začalo tedy zkoumání příčin téhle páchnoucí katastrofy. Bylo konstatováno, že ke vzdutí vody v kanalizaci došlo v důsledku nedodržení technologického postupu při budování kanalizační přeložky společností M., která měla zajistit odtok vody při srážkách za současného snížení průtoku provizorního odvodu.
Citujme dále ze spisu okresního soudu, před kterým se věc řešila: „Žalovaná společnost Č. podle § 2924 občanského zákoníku odpovídá za škodu zaplavením vzniklou, neboť v daném místě provozuje vodovodní a kanalizační soustavu za účelem výdělečné činnosti a vzniklá škoda má v této provozní činnosti svůj původ. Přestože kanalizační přípojka nebyla vybavena zařízením proti zpětnému vzdutí, spoluodpovědnost žalobkyně (společnosti V.) soud neshledal, neboť stavebník, projektant ani žalobkyně nebyli žalovanou písemně upozorněni, že takové nebezpečí hrozí. Své odpovědnosti se žalovaná nezprostila, neboť přestože byla o vytékání vody z revizní šachty informována, nezjistila příčinu a neučinila příslušná opatření, aby vzniku škody předešla.“
Okresní soud tedy rozhodl, že základ žaloby je důvodný, a k výši škody se měl vrátit v konečném rozhodnutí. Když se firma Č. bránila odvoláním, krajský soud se v názoru s okresním shodl – vzal za základ skutková zjištění první instance a ztotožnil se s právním posouzením věci, takže společnost Č. učinil pravomocně odpovědnou za způsobenou škodu, neboť výdělečně provozuje dotčenou kanalizační síť a ke vzniku újmy došlo v příčinné souvislosti s působením tohoto provozu. Telefonické ověřování pracovníků Č., jestli je všechno v pořádku, rozhodně podle krajského soudu nesplnilo požadavek, aby provozovatel kanalizace vynaložil veškerou péči, kterou lze po něm v takovém případě rozumně požadovat.
Když už zase bylo sucho
… nebo možná nebylo, sem tam jistě i kráplo. Ale na to se v soudních síních nikdo neptal. Byly by ostatně pro společnost Č. už další jednání zavřené – vždyť tu bylo pravomocné rozhodnutí krajského soudu, ale v koutku procesních pravidel se skrýval prostředek, o kterém se tu často zmiňujeme: dovolání k Nejvyššímu soudu. Poslední dostupné koště, kterým snad mohl být ten svinčík po splaškové vodě smeten.
Právníci provozovatele kanalizačního řadu se dali do práce a sepsali dovolání. Pravilo se v něm, že příčinná souvislost byla posouzena z hlediska právního chybně, a že se navíc krajský soud odchýlil při jejím zvažování od konstantní judikatury soudu dovolacího. Pomůžeme-li si opět slovy soudního spisu, uvádělo se zde, že „znaleckým dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že příčinou zpětného vzdutí vody v kanalizačním řadu a přípojce bylo nedodržení technologického předpisu při provádění přeložky společností M., která v rozporu s ním převáděla odpadní vody při srážkových činnostech a nijak nereagovala na překročení kapacity provizorního odvodu odpadních vod a nezahájila jejich odčerpávání.“
Za klíčovou byla v odvolání označena otázka, kterou podle názoru společnosti Č. soudy dosud neřešily. Jde o to, jestli vskutku vzniká odpovědnost provozovatele veřejné kanalizace, pokud v okamžiku vzniku škody mezi ním a poškozeným není uzavřena již účinná smlouva o dodávce vody a odvádění odpadních vod (což je fakticky první problém, v němž shledává dovolatel vadu) a pokud navíc kanalizační přípojka není zkolaudována (druhý zásadní problém podle dovolatele).
S tím pak souvisí třetí problém: za jakých podmínek je postup provozovatele veřejné kanalizace možno označit jako jednání, jež splňuje nároky vynaložení veškeré péče, kterou lze po něm k odvracení škody rozumně požadovat. Společnost Č. totiž namítala, že žádnou právní povinnost nezanedbala, neboť vzápětí poté, co zjistila (jak jsme výše popsali), že z revizní šachty vytéká voda, učinila kroky k prověření této informace, přičemž byla ujištěna jak stavební společností M., tak i samotnou společností V., že je již vše v pořádku. Za této situace byla podle přesvědčení dovolávající se firmy Č. povinna případná potřebná preventivní opatření učinit společnost M., která zřejmě byla skutečným původcem škody, a ovšem také firma V., která v té době nezkolaudovanou přípojku kanalizace měla odpojit. Společnost Č. navíc zdůraznila, že v komunikaci s poškozenou firmou V. vždy obecným odkazem upozorňovala na příslušné právní předpisy a ČSN, když se vyjadřovala k předloženému projektu, a výslovně písemně upozornila firmu V. na možné ohrožení zpětným vzdutím.
S takovými argumenty samozřejmě ve firmě V. nesouhlasili. Za podstatné nepovažovali, zda smlouva byla uzavřena nebo zda kanalizační přípojka byla zkolaudována, nýbrž fakt, že způsobená újma má svůj původ v činnosti provozovatele kanalizační sítě ve vztahu ke kterémukoliv z odběratelů jeho služeb. Nejde totiž o jakousi uzavřenou „bublinu“, v níž by se odehrával izolovaně pouze vztah mezi provozovatelem kanalizace a určitým konkrétně určeným subjektem (v tom případě by patrně společnost Č. skutečně odpovídala pouze za újmu způsobenou svému konkrétnímu smluvnímu partneru), nýbrž o službu poskytovanou výdělečně, profesionálně a dlouhodobě širokému okruhu odběratelů, tedy o činnost, v níž rozhodující roli hraje veřejný zájem. Z toho také plyne, že nezáleží na tom, zda úkony, jejichž důsledkem byl vznik škody, prováděla firma Č. přímo, nebo zda si – nutně o své újmě – najala subdodavatele na některé práce (v tomto případě společnost M.).
Za zcela nedostatečný pak poškozená společnost V. označila jakýsi „teleasking“, na který se pracovníci Č. po nahlášení závady omezili. Faktické příčiny vytékání vod z kanalizace takto nezjistili a logicky ani neučinili příslušná opatření sami nebo ve spojení s pracovníky firmy M., kterou si najali k budování přeložky kanalizace – pozici subdodavatele M. ostatně považovala společnost V. za naprosto nedůležitou, neboť stavebníkem byla z jejího hlediska firma Č.
Nejvyšší soud zasahuje
Nejvyšší soud vyšel z principu, který jasně plyne z občanského zákoníku: Kdo provozuje závod nebo jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti, nahradí škodu vzniklou z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou nebo vlivem činnosti na okolí. Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.
Toto jasné ustanovení nelze interpretovat jinak, než se závěrem, že jde o odpovědnost, kterou právo označuje pojmem „objektivní“. Provozovatel tedy odpovídá za škodu (a musí ji tudíž nahradit), která byla způsobena jeho provozem, a to bez ohledu na zavinění, ba dokonce bez ohledu na to, zda došlo k porušení právní povinnosti. K tomu je nutno přidal několik drobných, leč důležitých vysvětlení, na která interpretační úvahy Nejvyššího soudu zřetelně poukazují:
- Musí zde existovat triáda předpokladů, z nichž prvním je událost vyvolaná provozem závodu nebo jiného obdobného zařízení (přitom je rozhodující samotná existence provozního zařízení, které na okolí nějakou formou škodlivě působí; nerozhoduje, jestli je zařízení v chodu, či nikoliv), druhým samotný vznik újmy a třetím předpokladem pak na těchto stránkách již mnohokrát zmiňovaný kauzální nexus, tzn. příčinná souvislost mezi existencí výše zmíněného provozu a vznikem škody.
- Jako škůdce je označován ten, kdo provozní činnost, z níž újma vzešla, koná výdělečně, za účelem dosažení zisku – tedy provozovatel.
- Provozem se rozumí činnost soustavně prováděná určitým subjektem (korporací, fyzickou osobou), související s předmětem činnosti tohoto subjektu (předmět podnikání), kterou subjekt vyvíjí za použití určitých organizačních opatření. Nejtypičtějším způsobem provozu je to, co se označuje jako tovární způsob (při něm jsou používány stroje, nástroje, přístroje či technologické postupy, které nemusejí být plně zvladatelné a kontrolovatelné a mohou ze své podstaty mít nepříznivé účinky na okolí nebo osoby, které s nimi přijdou do styku).
- Újma (tj. škoda) musí být způsobena buď vlastní provozní činností, tedy samotným využitím technologických postupů, nebo věcí při ní použitou, případně vlivem činnosti na okolí, čímž je míněn nepříznivý dopad technologických postupů navenek (např. únik škodlivin).
Důkazní břemeno je na poškozeném. Ten musí prokázat, že mu vznikla újma (a jaká je její výše) v důsledku provozu realizovaného škůdcem. To postačí – škůdce v tom okamžiku přebírá veškerou odpovědnost, z níž se může vyvinit jen tehdy, naplní-li přísné tzv. liberační důvody.
Převedeme-li slovy Nejvyššího soudu tyto obecné principy do konkrétní situace, jeví se věc celkem jasně: „V projednávané věci bylo mezi účastníky nesporné, že žalovaná společnost Č., jejímž předmětem podnikání je mimo jiné i ,provozování vodovodů a kanalizací a úprava a rozvod vody‘, provozuje podle zákona o vodovodech a kanalizacích za úplatu vodovod a kanalizaci v daném místě na základě koncesní smlouvy uzavřené s vlastníkem vodovodu a kanalizace. Jedná se o provoz, neboť souvisí s předmětem činnosti žalované a jsou při něm používána zařízení (např. vodovodní a kanalizační potrubí, zařízení na regulaci průtoku apod.) a technologické postupy. Vytekla-li z kanalizace provozované žalovanou splašková voda, došlo v důsledku jejího provozu k negativnímu vlivu na okolí spočívajícímu v zaplavení objektu rozestavěného žalobkyní a tím k vzniku škody.“
Klíčové otázky škodní události
Jak už jsme si v této rubrice nejednou ukázali, problém příčinné souvislosti má stěžejní význam. V případě takovéto speciální odpovědnosti za provoz musí být prokázáno, „že konkrétní újma poškozeného byla vyvolána účinky nebo vlivem provozu na okolí nebo věcí při této činnosti použitou.“ Pokud by se totiž příčinou vzniku škody ukázala být jiná skutečnost, objektivní odpovědnost za provoz by nenastala.
Tady byla ovšem situace nadmíru jednoduchá. Jestliže se splašková voda vyhrnula do areálu společnosti V. (kam rozhodně nepatřila) z kanalizace provozované společností Č. (kam rozhodně patřila a kde měla zůstat), příčinnou souvislost těžko popírat – a náhlé deště na věci nic nezměnily. Okresní soud to zjistil celkem snadno a lehce a krajský se k tomuto náhledu pochopitelně přidal, takže pro soudce Nejvyššího soudu z tohoto hlediska nebylo co řešit. Vyjádřili to pregnantně: „Námitce dovolatelky, že soud nesprávně právně posoudil vztah příčinné souvislosti, neboť příčinou vzdutí vody bylo nedodržení technologického postupu při provádění přeložky společností M., nelze přisvědčit. Okolnost, že nepříznivý vliv provozu na okolí byl vyvolán a škoda tak způsobena pochybením jiného subjektu, nemá na odpovědnost provozovatele vliv,“ k čemuž připojili dovětek, že tato skutečnost by mohla nanejvýš založit liberační důvod, pokud by s ním zákon počítal.
Společnost Č. zpochybňovala, jestli může odpovědnost z provozu veřejné kanalizace vzniknout, pokud v okamžiku vzniku škody nebyla smlouva o dodávce vody a odvádění odpadních vod účinná. Ani s touto námitkou ale uspět nemohla, protože pro vznik odpovědnosti z provozu, jak už bylo řečeno, nemá význam, jestli tu existuje závazkový právní vztah mezi škůdcem a poškozeným. Důležité je jen to, zda provoz způsobil škodu. Pokud ano, odpovídá objektivně firma Č. jako provozovatel, protože škoda byla vyvolána provozem kanalizace.
Nic na tom nemění ani absence kolaudace. Jak uvádí soud, „připojení rozestavěného objektu na kanalizaci bylo povoleno a dle povolení (projektu) provedeno, avšak nebylo používáno (v místě budoucí zdravotní instalace bylo uzavřeno zátkou, která byla při škodné události vzdutím vody vyražena, a právě tudy došlo k zaplavení objektu). Tuto okolnost, stejně jako to, že v době vzniku škody nebyla kanalizační přípojka v objektu osazena toaletní mísou, nelze považovat za okolnosti, jež lze přičítat poškozené, neboť při řádném provozu kanalizace nemůže docházet k vzdutí splaškové vody natolik, aby vyvěrala ze sanitárního vybavení objektů připojených na kanalizaci.“
Kromě toho si soud povšiml, že společnost Č. ve svých vyjádřeních ke stavbě na ohrožení výrobního areálu vzdutou vodou výslovně neupozornila: „pouhý odkaz na povinnost dodržovat technické podmínky žalované a příslušné zákony a normy nelze považovat za splnění požadavku písemného upozornění stavebníka na ohrožení zpětným vzdutím.“
Kde začínají a končí „rozumné požadavky“
Nezapomeňme, že hovoříme o právním posouzení škodní události – a když se pohybujete v oblasti práva, jsou hranice některých pojmů trochu posunuty proti těm, na které jsme třeba zvyklí v „obyčejném“ životě. Není to tak úplně marné, dokonce to ani jinak nejde – protože právo vyžaduje mnohem přesnější vymezení kolejí, aby nedocházelo k odchylkám třeba na první pohled nepatrným, ve výsledku však mnohdy více než citelným.
To uvádím ve vztahu k pojmu „vynaložení veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.“ Jak uvádějí na slovo vzatí odborníci, nejde v tomto případě pouze o povinnosti výslovně obsažené ve smlouvách či v právních předpisech, ale o „vše, co se v daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální.“ Nejedná se tedy o všechna teoreticky myslitelná opatření, která by sice třeba bylo lze provést, ale znamenala by pro provozovatele přepjaté požadavky. K tomu, aby se zprostil odpovědnosti, musí však provozovatel prokázat, že si při provozu počínal – řekli bychom – lege artis, tedy „s opatrností, jaká odpovídá dosažené úrovni poznání v daném oboru i obecné zkušenosti (řádný a odborně způsobilý provozovatel).“ Posouzení toho, co splňuje taková kritéria, nemůže být už detailně obsaženo v zákoně, ale soud je odkázán na svou úvahu. V tomto případě dospěl celkem bez váhání k závěru, že společnost Č. „si jako řádný a odborně způsobilý provozovatel nepočínala. Na upozornění pracovníka žalobkyně, že po předchozím dešti vytéká voda z revizní šachty, adekvátně nereagovala, nezjišťovala příčinu, a to zvláště za situace, kdy v daném úseku žalovaná (prostřednictvím zhotovitele společnosti M.) prováděla výstavbu přeložky a současně byly předpovídány další srážky. Postup žalované tak nelze považovat za vynaložení veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, neboť při zjištění příčin mohla učinit příslušná, dle odborníků jednoduchá opatření, aby ke vzniku škody nedošlo.“
… a výsledek?
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů shledal společnost Č. za odpovědnou v plném rozsahu s povinností nahradit škodu vzniklou firmě V., takže dovolání zamítl. Zkrátka: škodu způsobenou splaškovou vodou, která vám jako provozovateli kanalizace vyteče někomu jinému do dvora, jen tak nesetřete!