+
Přidat firmu
Vyhledávání
Menu

Z judikatury pro topenářskou a instalatérskou praxi 2017/4

13.07.2017 Autor: JUDr. Karel Havlíček Časopis: 4/2017

Trestný čin obecného ohrožení

Zpracováno podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3816/14

Činností Ústavního soudu jsme se na stránkách tohoto časopisu ještě nezabývali. Téměř by se chtělo říci, že na první pohled je topenářství a instalatérství pojmově příliš vzdáleno problematice lidských práv a dalších konstitucionálních institutů a vztahů, než aby si vysloužilo pozornost jednoho z nejvýznamnějších ochránců ústavního systému. Zdání však, jak se často stává, poněkud klame. Žijeme ve společnosti, která koncepci základních lidských práv a svobod povýšila na prvotní hledisko, které se nevyhýbá žádné sféře lidského konání. Podívejme se tedy společně na jeden případ, který doputoval až na stůl ústavních soudců.

Všechno začalo v jedné teplárně, kde ústřední činitel příběhu, provozní zámečník, kterému budeme říkat pan A. B., pracoval.

Zlověstný výbuch

Pan A. B. byl v teplárenském provozu akciové společnosti zařazen v zámečnické funkci spojené s odbornými úkoly při najíždění parovodního potrubí. Zjednodušeně řečeno – a to mnozí čtenáři tohoto listu vědí nepochybně z vlastní praxe mnohem důvěrněji než soudci, kteří později do tohoto případu vstoupí – po odstávce parovodu platí určitá pravidla postupu, daná dokonce v konkrétním případě interním předpisem podniku, a ta je třeba v plném rozsahu dodržovat, dochází-li k najíždění a provozu parovodů. Pan A. B., jak tvrdila později obžaloba, po plném natlakování parovodu neinformoval kolegu C. D., který byl vedoucím čety (a posléze se stal druhým obžalovaným v této kauze), že v šachtě č. 3 v D. ulici neuzavřel odvodňo­vací ventil, z něhož unikala horká pára a voda, a neotevřel propojovací klapku, takže proces najíždění parovodu nebyl ukončen, a přitom v té době již byl plně otevřen hlavní uzávěr přívodu páry do potrubí. Obžaloba pana A. B. vinila z toho, že na havarijní stav v šachtě č. 3 upozornil teprve v době kolem 12.45 h mistra údržby tepelných sítí. Tento stav za přispění dalších okolností, souvisejících se stavem potrubí, zapříčinil výbuch parovodního potrubí, jenž způsobil ve svém okolí materiální škody.

Z těchto zjištění vycházel okresní soud, jímž byl provozní zámečník A. B., spolu s dalšími obžalovanými (mezi nimiž byl také vedoucí čety C. D.), uznán vinným z trestného činu obecného ohrožení podle ustanovení § 180 odst. 1, 2 písm. c) tehdy platného a účinného trestního zákona a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců.

Rozhodnutí bylo pochopitelně napadeno, podrobeno odvolání a věc se přesunula ke krajskému soudu, který ale mnoho nezměnil. Napadený rozsudek okresního soudu sice v celém rozsahu zrušil, protože dospěl k závěru, že nalézací soud dostatečně přesně a přiléhavě nevy­jádřil příčinnou souvislost mezi porušením povinností ze strany obžalovaných a vznikem nehodového děje a způsobeného následku, shledal však pana A. B. vinným z totožného trestného činu a uložil mu též stejný trest. A neúspěchu se pan A. B. dožil i v Brně u nejvyšší soudní instance. Jeho dovolání totiž Nejvyšší soud odmítl, to znamená, že se jím dále věcně vůbec nezabýval, neboť pro to neshledal dostatečné důvody.

Image 0

Parovod k Ústavnímu soudu

Pan A. B. se ale nemínil vzdát. Český právní řád poskytuje obviněnému, obžalovanému i odsouzenému širokou škálu možností, jak masivně bránit svá práva. Z provozního zámečníka se (samozřejmě ve spolupráci s advokátem, protože řízení před Ústavním soudem se bez povinného advokátního zastoupení neobejde) stal stěžovatel. A ten namítal, že rozhodnutí okresního, krajského a nakonec i Nejvyššího soudu porušila jeho základní práva a svobody, jež mu zaručuje Listina základních práv a svobod a Ústava České republiky. Stěžovatel se domníval, že bylo porušeno především jeho právo na spravedlivý proces, a že v předcházejících soudních řízeních nebyla respek­tována ústavní zásada rovnosti účastníků. Dále tvrdil, že nebyl dodržen smysl ústavního ustanovení, podle kterého jen zákon může stanovit, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. V té souvislosti se mu také zdálo, že soudy nereflektovaly řádným způsobem pravidlo, podle kterého trestnost činu lze posoudit a trest uložit pouze podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle zákona pozdějšího, je-li to pro pachatele příznivější. Domníval se, že porušen byl také článek Listiny, který určuje, že ­zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých činností nebo povolání, a článek, podle něhož zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky, právo na ochranu zdraví, atd., atd. Při čtení ústavních stížností někdy až překvapí, jaké souvislosti stěžovatel či jeho právník objeví, ale na druhou stranu – i v tom je velký význam této ochrany: trest má být spravedlivý a může následovat jen poté, co je bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že jej určitá osoba skutečně spáchala. Zásah do svých práv stěžovatel spatřoval především v tom, že soudy chybně posoudily skutkové okolnosti případu, a že z nich vyvodily nesprávné právní závěry.

Aby toto své tvrzení obhájil, rekapituloval pan A. B. obsáhle průběh dotčené havárie parovodního potrubí, přičemž svůj díl spoluodpovědnosti za ni odmítl. Tvrdil, že nemůže být považován za spolupachatele trestného činu, jenž mu je kladen za vinu, neboť jeho jednání nebylo v příčinné souvislosti s následkem, který nastal až mnoho hodin poté. V této souvislosti opakovaně zdůraznil, že v trestním řízení nebyla spolehlivě zjištěna příčina výbuchu, neboť se na ní podílelo mnoho okolností (například stáří a stav daného parovodního potrubí). Zároveň tvrdil, že soudy dostatečně neobjasnily díl viny, který na výbuchu nesl jeho zaměstnavatel, neboť stěžovatel ze svého pracovního zařazení nemohl ovlivnit způsob předchozí opravy parovodu, kontrolu jeho stavu či způsob provozu. V průběhu údajného trestního jednání podle svého přesvědčení pouze plnil pracovní pokyny a postupoval jako podřízený pracovník, který neznal technickou dokumentaci a nemohl dostatečně předvídat havárii potrubí. Stěžovatel rovněž polemizoval se závěry znaleckého zkoumání, včetně způsobu zpracování znaleckých posudků, a mezi jinými kroky navrhl též přibrání znalce pro řízení před Ústavním soudem.

Kromě uvedených námitek proti hodnocení skutkového stavu pan A. B. namítl také chybnou aplikaci trestního zákona (šlo o dříve platný a účinný zákon č. 140/1961 Sb.) namísto trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.). Usoudil totiž, že podle nyní účinného trestního zákoníku by jemu přisuzované trestní jednání vůbec nebylo hodnoceno jako trestné (čili, jak už jsme si řekli, že by bylo příznivější, kdyby jeho činy byly posouzeny podle pozdějšího zákona).

Celkově tedy pan A. B. dospěl k názoru, že dosud provedené dokazování bylo nelogické a nepřezkoumatelné, pokud jde o příčinu a následek výbuchu, že si znalecké závěry znalců odporují (ostatně, jak podotkl, již výběr znalců neodpovídal jejich odbornosti a složité problematice provozu parovodu), že hodnocení důkazů neodpovídá pravidlům logického myšlení a mezi provedeným dokazováním a právním hodnocením je extrémní nesoulad. Soudy navíc, podle představ pana A. B., neprovedly (ba dokonce se svým postupem vyhnuly) provedení důkazů, které stěžovatel navrhoval, např. předložení dokumentace provozovaného parovodu. Svým postupem tedy, jak byl pan A. B. přesvědčen, obecné soudy zasáhly do jeho shora vyjmenovaných základních práv a svobod, a proto navrhuje dotčená rozhodnutí zrušit.

Jak Ústavní soud hodnotil kauzu?

Ústavní soud nejprve musí posoudit obsah ústavní stížnosti, aby zjistil, zda je opodstatněná. V tomto ohledu byl jeho závěr jasný: seznal, že stížnost pana A. B. představuje zjevně neopodstatněný návrh. K takovému postupu Ústavní soud zmocňuje zákon v zájmu racionality a efektivity řízení – dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter kontradiktorní, takže Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k řešení otázky, zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud ve věci, která byla předmětem stížnosti pana A. B., neshledal. Když posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně ne­opodstatněná.

Soudy – a Ústavní soud v tomto směru není výjimkou – mohou totiž rozhodovat jen v mezích, které jsou pokryty jejich pravomocí a příslušností. Jinak řečeno: každému článku a stupni soudní soustavy, kaž­dému soudu v jeho rozhodovací činnosti náleží jen určité místo a prostor. Kdyby toho nebylo, soudní řízení by se táhla donekonečna. Ostatně – i přesto, že česká justice vykazuje, v porovnání s ostatními evropskými zeměmi, spíše lehce nadprůměrnou efektivnost, je velmi často (a mnohdy zcela pochopitelně) kritizována za dlouhé trvání jednotlivých případů.

Jak ve svém rozhodnutí výslovně vysvětlil Ústavní soud, předně je třeba zdůraznit, že většina námitek uplatněných v ústavní stížnosti, se týká nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, respektive chybného hodnocení provedených důkazů v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, mezi které vskutku patří i ty, jejichž porušení bylo stěžovatelem vytýkáno: právo na soudní ochranu, právo na zákonného soudce, rovnost účastníků, právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

Zároveň judikatura Ústavního soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla „nepřehodnocování důkazů“ Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, popř. nebylo-li v řízení postupováno podle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoliv zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene.

Proč byla ústavní stížnost neúspěšná?

Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele v projednávaném případě a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí. Dospěl přitom ovšem k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle, neboť zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. Pokud stěžovatel nadále polemizoval se skutkovými závěry obecných soudů, byl Ústavní soud nucen konstatovat, že ve své argumentaci se pan A. B. opírá především o technické parametry vedoucí k explozi parovodního potrubí, aniž by však předkládal argumenty svědčící konkrétnímu porušení základních práv a svobod. Jeho argumentace tedy ve své podstatě představuje jen opakovanou polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kterou již předkládal v podaném odvolání a dovolání, tedy v opravných prostředcích, které měl k dispozici po rozhodnutích okresního a krajského soudu.

Ústavní soud přitom dospěl k názoru, že nemůže dát za pravdu stěžovateli v tom, že by soudy nedostatečně zjistily skutkové okolnosti případu, neboť z jejich rozhodnutí se podává, že své závěry opřely nejenom o výslech svědků či provedení dalších důkazů, ale především o vypracované znalecké posudky, které svědčily o pochybení stěžovatele, a tedy spáchání nedbalostního trestného činu. Přitom z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že k předmětnému výbuchu mohlo přispět více faktorů (včetně například technického stavu a stáří parovodního potrubí) a soudy tuto okolnost náležitě zvažovaly, klíčovým se však stalo pochybení stěžovatele a dalších odsouzených. Jak konstatoval Nejvyšší soud, selhání lidského faktoru v tomto případě sehrálo významnou roli, neboť v době, kdy se ještě mohlo havarijnímu stavu zabránit a parovodní potrubí odstavit, stěžovatel neinformoval určené osoby o nastalých potížích. Zároveň se obecné soudy (především krajský soud) řádně vypořádaly s příčinnou souvislostí mezi porušením povinností ze strany stěžovatele a dalších odsouzených a vznikem nehodového děje. Právě krajský soud totiž vyzdvihl, že kvůli jejich pochybení během procesu zprovoznění parovodu po odstávce nelze učinit jiný závěr, nežli že tito odborní pracovníci věděli, že nedodržují pravidla pro daný výkon stanovená interním předpisem, a bez přiměřených důvodů spoléhali, že nehodový děj a tím zapříčiněné ohrožení života a zdraví lidí a majetkových hodnot nenastane. Z toho soudům vyplynulo, že pan A. B., a jeho spoluobžalovaní kolegové, svou nedbalostí bezprostředně zapříčinili následný výbuch.

Z podobných důvodů Ústavní soud neshledal jako důvodnou ani námitku opomenutí některých důkazů. Ve vztahu k opomenutým důkazům Ústavní soud již dříve uvedl, že se jedná o relevantní pochybení tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. To však v případě stěžovatele nenastalo, neboť, jak již bylo řečeno, skutkový stav věci byl zjištěn řádně a dostatečně tak, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti, a to včetně znaleckého zkoumání pro objasnění odborné stránky případu.

V souhrnu tak Ústavní soud konstatoval, že námitky stěžovatele lze považovat pouze za polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, jež však nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv přehodnocovat, neboť neshledal v průběhu zjišťování skutkového stavu věci jakákoliv pochybení dosahující ústavněprávní relevance. Předně takto nebylo zjištěno, že by rozhodnutí soudů trpěla libovůlí, neboť z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Co by bylo, kdyby …

Jiná věc jsou ovšem námitky právní. První z nich, jak si pozorný čtenář mohl povšimnout, se opírala do časové působnosti trestního zákona a aplikace údajně „příznivější“ trestněprávní úpravy na případ stěžovatele podle „nového“ trestního zákoníku.

Ústavní soud připomíná, že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití „nového“ práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější, než úprava dřívější. Ústavní soud tak – v obecné rovině – vyjádřil souhlas se stěžovatelem, že v případě, kdy přichází v úvahu posouzení trestnosti činu podle dvou právních úprav, může být dotčené trestní jednání posouzeno jako trestný čin pouze tehdy, pokud naplňuje znaky skutkové podstaty podle obou těchto předpisů.

Bohužel pro pana A. B. se však Ústavní soud neztotožnil s názorem, že podle úpravy obsažené v „novém“ trestním zákoníku by jeho jednání nemohlo být posuzováno jako trestné z důvodu nemožnosti spáchání nedbalostního trestného činu ve spolupachatelství. To je složitější právní otázka, takže její výklad jen stručně shrňme s využitím odborné literatury, jak ve svém usnesení činí i Ústavní soud, když připomíná, že je zapotřebí odlišit „skutečné“ spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 23 trestního zákoníku, které je možné jenom u úmyslného trestného činu, a případy tzv. „souběžného“ (spolu)pachatelství, které spočívají v tom, že dvě nebo více osob jednáním směřujícím k beztrestnému následku způsobí trestný následek sice nezamýšlený, ale zaviněný z nedbalosti. V takovém případě se odpovědnost za celý způsobený následek posuzuje u každého pachatele samostatně na základě toho jednání, které sám spáchal, nikoliv jako spolupachatelství na základě společného jednání. Každému pachateli nedbalostního trestného činu, spáchaného v tzv. souběžném pachatelství, však lze přičítat podle okolností odpovědnost za celý následek, jako by jej způsobil sám, protože všichni zúčastnění se posuzují jako samostatní pachatelé, nikoliv jako spolupachatelé. V posuzovaném případě se přitom jednalo právě o toto (spolu)pachatelství, takže neobstojí argument stěžovatele, že podle současné právní úpravy by nebylo možno dospět k závěru o spáchání trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti, neboť ačkoliv trestněprávní následek jeho jednání nastal též v souvislosti s nedbalostním (a nikoliv úmyslným) jednáním dalších osob, nejednalo se o spolupachatelství v pravém slova smyslu. Za této situace tedy, podle přesvědčení ústavní instance, postupovaly soudy správně, pokud trestnost činu (a následně uložený trest) posuzovaly podle „starého“ trestního zákona, neboť jeho aplikace byla pro stěžovatele příznivější (především s ohledem na eventuální výši uloženého trestu, jelikož ve věci posouzení viny by se závěry soudů nelišily).

Meze rozhodování Ústavního soudu

Ústavní soud musel podle svého vyjádření odmítnout též námitky stěžovatele týkající se zásahu do jeho práva na uspokojivé pracovní podmínky, práva na ochranu zdraví či práva na lidskou důstojnost, která měla být údajně porušena jednáním jeho zaměstnavatele. Ústavní stížnost totiž lze chápat jako specifický procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených práv a svobod, v rámci jehož projednání je ale posuzován zásah do základních práv pouze v řízení bezprostředně předcházejícím podání ústavní stížnosti, nikoliv však v řízeních s ním více či méně spjatých. V opačném případě by Ústavní soud překračoval své pravomoci a hodnotil otázky, jež nebyly ústavní stížností přímo napadeny či dokonce vůbec nebyly předmětem dotčeného řízení (v tomto případě především okolnosti týkající se pracovních podmínek stěžovatele, které by mohly být eventuálně dotčeny v pracovněprávních řízeních, nikoliv však v nyní posuzovaném řízení trestním).

Případ skončil

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel pan A. B. dovolával, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Proto ústavní stížnost, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Ani u ústavní instance pan A. B. tedy neuspěl. V životě člověka se občas stávají případy, kdy zdánlivá drobnost vede k dalekosáhlým důsledkům. Právo by mělo sloužit (a dobré právo také slouží) k tomu, aby se řešení problémů, s nimiž se můžeme setkat, odehrávalo v nejvyšší míře spravedlivě. Někdy je ovšem spravedlnost tvrdá, nebo se tak alespoň určitě jeví tomu, koho nepříjemným způsobem zasáhne. Jindy – a často určitě pochopitelně – žehráme naopak na to, že spravedlnost není dokonalá. Není. Dokonce ani být nemůže. Je jen lidskou konstrukcí a každá taková stavba může mít někde svůj „nedotažený ventil“.