Přijaté směrnice o EKODESIGNU pro malé spotřebiče na pevná paliva mění podmínky pro provoz těchto zdrojů

legislativa

kotle a kotelny

Evropská Komise připravuje již několik let směrnice o ekodesignu pro vybrané výrobky, které jsou nějakým způsobem spojeny se spotřebou energie.

Dle zákona č. 406/ 2000, o hospodaření energií, je „eko­designem začlenění prvků nebo funkcí výrobku spojeného se spotřebou energie, které mohou mít vliv na životní prostředí během životního cyklu tohoto výrobku, do návrhu výrobku spojeného se spotřebou energie s cílem zlepšit vliv výrobku na životní prostředí během celého životního cyklu".

Tyto směrnice tedy zjednodušeně stanoví rámec pro výrobce energetických spotřebičů a výrobků s dopady na životní prostředí, který má dlouhodobě vést ke snížení energetické spotřeby a dalších negativních dopadů na životní prostředí. A to v celém životním cyklu výrobku, od vývoje, přes výrobu, provoz a následnou likvidaci.

Problematika ekodesignu se týká také malých spotřebičů na pevná paliva – teplovodních kotlů a lokálních topidel. V říjnu loňského roku schválila pracovní komise pro tyto spotřebiče (tzv. Regulatorní výbor) definitivní znění příslušných směrnic, které by v průběhu prvního pololetí roku 2015 měly být publikovány ve věstníku EU. Směrnice zavádějí obecné emisní limity vybraných škodlivin a požadavky na minimální účinnosti nových výrobků, ale také nový institut tzv. „dohledu nad trhem“.

Co se týče obecných požadavků na minimální účinnost a emisní limity, oproti stávající praxi se již nejedná o parametry ověřované při certifikaci kotle, ale o tzv. „sezónní hodnoty“.

• Sezónní účinnost (seasonal space heating energy efficiency) je celková účinnost zdroje deklarovaná výrobcem, snížená o ztráty vzniklé v důsledku regulace teploty topného média (space heating energy efficiency due to adjusted contribution of temperature controls) a o ztráty vzniklé započtením použité pomocné elektrické energie.
• Sezónní emise (seasonal space heating emissions) jsou emise zohledňující emise produkované při jmenovitém i minimálním výkonu zdroje. Regulovanými škodlivinami jsou prach PM (Particulate matter), organicky vázaný uhlík OGC (Organic gaseous compounds), oxid uhelnatý CO a oxidy dusíku NOx. Oproti doposud používané praxi tedy dochází k úpravě při certifikaci laboratorně naměřených parametrů tak, aby se alespoň částečně přiblížily realitě běžného provozu.

Členské státy mohou také provádět kontroly výrobků uváděných na trh, zda odpovídají nařízením této směrnice a údajům deklarovaným výrobcem. Z daného výrobku se odebere vzorek a při testování musí být ověřeno, že například zjištěná sezónní účinnost nepřekročí o 4 % účinnost deklarovanou výrobcem, či zda zjištěné emise CO nepřekročí o 30 mg·m³ emise deklarované!

Požadavky na teplovodní kotle

Směrnice platí pro teplovodní kotle na pevná paliva o jmenovitém výkonu do 500 kW. Z biomasy se týká pouze kotlů určených pro spalování dřevní biomasy, podmínky pro spalování nedřevní biomasy mají být stanoveny později.

Emisní limity jsou stanoveny pro referenční hodnotu O₂ = 10 % a odpovídají limitům třídy 5 dle EN 303–5/ 2012. Znamená to zpřísnění požadavků na nově prodávané kotle na pevná paliva od roku 2020 oproti požadavkům definovaným zákonem č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší. V současnosti je požadavek na tyto kotle uváděné na trh dám parametry třídy 3. Podle tohoto zákona budou moci být od 1. 1. 2018 v ČR uváděny na trh pouze kotle na pevná paliva splňující emisní požadavky třídy 4. Dle přijaté Směrnice pak o 2 roky později budou na trh dodávány kotle třídy 5. Navíc, oproti EN 303–5/2012, bude od roku 2020 nově požadováno splnění i limitů pro NOx, což by například mohl být problém pro některé technologie spalování biomasy.

Tab. 1 • Požadavky platné pro teplovodní kotle od 1. 1. 2020

Požadavky na lokální topidla

Nařízení Komise se netýká lokálních topidel o jmenovitém výkonu vyšším jak 50 kW a topidel určených výhradně pro spalování nedřevní biomasy.

Emisní limity jsou stanoveny pro referenční hodnotu O₂ =  13 % a zohledňují rozdílné metody ověřování pevných částic ve spalinách, které jsou používány v EU, metodu měření s užitím vyhřívaného filtru HF a měření pomocí ředicího tunelu DT.

Lokální topidla jsou rozdělena do tří kategorií na otevřená, uzavřená (včetně sporáků) a topidla peletová, na která jsou kladeny nejpřísnější požadavky.

Tab. 2 • Požadavky na lokální topidla platné od 1. 1. 2020