+
Přidat firmu
Vyhledávání
Menu

Parametry otopné vody – KDY a PROČ je dodavatel tepla nemůže dodržet?

03.11.2014 Autor: Ing. Vladimír Galád Časopis: 7/2014

Autor podrobně rozebírá různé vlivy, které rozhodují o dobrém pocitu tepelné pohody prostředí v místnosti. Mohou to být v negativním smyslu například i „spořiví sousedé“. Rozložení spokojenosti občanů se řídí Gausovou křivkou stejně jako i jiné společenské a kulturní jevy. Ve druhé polovině 20. století se u nás považovala tepelná pohoda v bytech za plně vyhovující, pokud byly dvě třetiny nájemníků spokojeny. V současné době toto kritérium již bohužel neplatí a stávající evropská norma rozděluje spokojenost respondentů s pohodou prostředí do pěti kategorií, bohužel bez bližšího určení. V nejvyšší kategorii musí být 85% spokojenost. Tuto hodnotu nelze v bytových domech s ústředním vytápěním prakticky dosáhnout, pokud by nebyly zřízeny bytové předávací stanice, kdy by si každý z nájemníků mohl vytvářet tepelnou pohodu podle svého vkusu i za cenu toho, že by částečně dotoval „spořílky“. Za současné situace nemůže dodavatel tepla z CZT i blokových kotelen, jak autor ve svém závěru správně uvádí, plně vyhovět všem nájemníkům.

Recenzent: Vladimír Jirout

Nezbytně nutná teplota vody pro vytápění

Tento pojem pochází z vyhl. č. 193/2007 Sb. – viz citaci § 3 odst. (3), který zní:

„(3) Teplá nebo horká voda pro vytápění se v průběhu otopného období udržuje podle klimatických podmínek na teplotě nezbytně nutné pro zajištění dodávky tepelné energie potřebné k dosažení tepelné pohody uživatelů napojených bytových a nebytových prostor.“

Na otázku, co je nezbytná teplota otopné vody a jakou by měla mít hodnotu, si odpovíme později, až objasníme podmínky, které hodnotu nezbytně nutné teploty otopné vody omezují či určují.

Závazné teploty ve vytápěné místnosti

Podle vyhl. č. 194/2007 Sb. se určuje výpočtová teplota vnitřního vzduchu. Pro bydlení a pobytové místnosti (kanceláře, atd.) je stanovena výpočtová teplota vzduchu v místnosti 20 °C (výpočtová teplota se měří kulovým teploměrem). Teplotní podmínky mají být garantovány dle § 2:

„(6) V průběhu otopného období jsou byty v době od 6.00 do 22.00 hod. a ostatní prostory v době jejich provozu vytápěny tak, aby dosažené průměrné teploty vnitřního vzduchu zajišťovaly výpočtové teploty vnitřního vzduchu stanovené projektem budovy.“

Teplotu vzduchu měříme kulovým teploměrem a je stanovena v § 2 odst. (10) na hodnotě 20 °C. Při měření klasickým teploměrem jsou hodnoty upraveny, a to s ohledem na vliv chladných stěn:

„(10) V průběhu vytápění je podle ­odstavce 6 v obytných místnostech a v ostatních prostorách s obdobným využíváním vybavených otopným tělesem odpovídající průměrná teplota vnitřního vzduchu naměřená teploměrem odstíněným vůči sálání okolních ploch a vlivu oslunění oproti číselné hodnotě výpočtové teploty vnitřního vzduchu stanovené projektem

  • vyšší o 1 st. C v místnosti s jednou venkovní stěnou, nebo
  • vyšší o 1,5 st. C v místnosti s dvěma venkovními stěnami, nebo
  • vyšší o 2 st. C v místnosti s třemi nebo více venkovními stěnami, nebo
  • navíc vyšší o 1 st. C v místnosti v případech, kdy plocha průsvitné výplně vnějších otvorů přesahuje polovinu celkové plochy vnějších stěn a střechy (stropu), je-li v ní otvor.“

V § 3 odst (1) a (2) se po schválení nejméně 2/3 vlastníků, či nájemníků připouští maximální navýšení uvedených teplot až o 2 °C. Důsledkem takové změny je však zvýšení spotřeby tepla až o cca (12–15) %.

Chyby při měření teplot ve vytápěné místnosti

Ve skutečnosti se vztah mezi občanem a dodavatelem tepla utváří na základě teploty vzduchu, kterou si při troše dobré vůle a znalosti metodiky umí uživatel změřit i sám. Je ale otázkou: „Čím a kde uživatel měří teplotu vzduchu?“

Dosti často uživatelé měří teplotu vzduchu poblíž okna na stěně. Setkal jsem se i s tím, že si uživatel měřil teplotu vzduchu přímo na parapetu okna. V obou případech ve zcela nevhodných místech.

Pro orientační změření teploty, a posouzení úrovně vytápění, postačí, když se teplota měří přibližně uprostřed místnosti ve výšce cca 1 m. Měření v jiných bodech místnosti není relevantní, neposkytuje dostatečný obraz o tom, zda aktuální teplota otopné vody dosahuje nezbytně nutné hladiny k zajištění tepelné pohody.

Pojem „tepelná pohoda“ použitý ve vyhlášce, není nijak podrobněji vysvětlen, a proto působí zavádějícím směrem. V uživateli evokuje pocity, které jsou s pojmem tepelná pohoda spojovány dle jeho osobního uvážení.

V odborné praxi je tepelná pohoda odborně definovaná a vůbec nejde o stav, který si lze vysvětlovat po svém.

Ve vyhlášce, a ani v časopise, není prostor podrobně vysvětlovat teorii a praxi vytváření tepelné pohody, a proto by se tento pojem asi neměl používat. Pro někoho je tepelná pohoda v bytě ta, která umožňuje pobyt v trenýrkách, někdo i doma rád chodí ve svetru a třeba někteří otužilci nesnášejí teploty přes 20 °C.

Drtivou většinu uživatelů skutečně zajímá teplota v bytě naměřená suchým teploměrem. Proto by bylo lepší klást důraz na průběžné udržování stanovené teploty vzduchu, a ne na výpočtovou teplotu.

Tepelná pohoda

Vstoupíme-li do problematiky hlouběji, pak zjistíme, že je tepelná pohoda ovlivňována více faktory, a to podle umístění a tepelně-technického řešení vytápěné místnosti. Za určitých podmínek vyhláškou určený rozsah teplot od 20 °C do 22 °C vůbec nemusí vyhovovat z hlediska tepelné pohody tak, jak je odborně definována. Navíc se de facto ve spleti chaotického chování otopných soustav ani nedá najít zcela optimální stav. I pojem tepelná pohoda, zjednodušeně řečeno, připouští až asi 15 % nespokojených občanů se stavem tepelné pohody, přesto je zajištěna tepelná pohoda.

Připomeňme si, že tepelnou pohodu charakterizuje operativní teplota „to“ a tu ovlivňují tři faktory. Jsou to teplota vzduchu v místnosti „ta“, střední teplota okolních ploch „tr“ (radiační teplota) ohraničující místnost a rychlost proudění vzduchu „v“, která je vyjádřena faktorem operativní teploty „A“.

Při rychlosti proudění do v = 0,2 m/s je přibližně hodnota A = 0,5 a s rostoucí rychlostí stoupá i hodnota A. Při vyšší rychlosti, například: v = 1 m/s je A = 0,75.

Pokud třeba zjistíme střední teplotu okolních ploch tr = 16 °C a požadujeme operativní teplotu: to = 22 °C, potom budeme potřebovat ohřívat vzduch na teplotu: ta = ((22 – 16)/0,5) + 16 = 28 °C.
Pokud bude tr = 18 °C, budeme ohřívat vzduch na teplotu: ta = ((22 – 18)/0,5) + 18 = 26 °C.
Pro tr = 20 °C bude ta = 24 °C.

Výpočet je proveden podle modifikovaného vztahu: ta = ((to – tr)/A) + tr.

Nutno podotknout, že výsledná (radiační) teplota okolních ploch je vždy ovlivněna nejvíce vzájemnou polohou, uspořádáním a počtem bytů v domě. Čím více stěn sousedí s vytápěnými byty, tím více se výsledná teplota blíží teplotě vzduchu v místnosti a ještě více tento fakt platí u dobře zateplených bytů.

V dobře zatepleném objektu s vysokou povrchovou teplotou okolních ploch se výpočtová teplota vnitřního vzduchu snižuje. Kdybychom přijali jako minimální operativní teplotu to = 20 °C a teplota okolních ploch by byla 19,5 °C, pak stačí ohřívat vzduch na nižší hodnotu, tj. ta = 20,5 °C.

Uživatelé si často vytvářejí nežádoucí stav, když nechají vychladnout stěny bytů i s nábytkem a ostatním vybavením a posléze vyžadují, aby ihned, když si takzvaně „zatopí, aneb otočí termostatickým ventilem na plné otevření“, měli v bytě příjemně teplo.

Na takové provozování není otopná soustava navržena. To je možné jen tehdy, když jsou značně překročeny hodnoty fyzikálně správných teplot, což odporuje pojmu „nezbytně nutná teplota otopné vody“.

„Tržně“ chápaná možnost pro uživatele, neomezeně regulovat teplotu v místnosti pomocí termostatického ventilu, působí negativně na sousední místnosti.

Při projektování otopné soustavy se počítá s tím, že je v sousední pobytové místnosti (za zdí) stejná výpočtová teplota 20 °C. Pokud tuto teplotu uživatel zvýší, nebo sníží, ovlivňuje tím povrchovou teplotu stěny u souseda. Když ji zvýší, tepelná pohoda u souseda se zvýší a ten může omezit odběr tepla z tělesa ve svém bytě. V případě, že si uživatel teplotu v bytě sníží, sníží se také povrchová teplota stěny u souseda, který je v zájmu zachování tepelné pohody ve svém bytě, donucen ke zvýšení teploty vzduchu, a to pro něj znamená zvýšenou spotřebu tepla. V tomto případě jde o jisté omezování nároků souseda na projektovaný stav.

Zde vidíme, jak je ošidné univerzálně pohlížet na teplotu otopné vody pro výpočtovou teplotu vzduchu 20 °C (resp. 21 °C). Okrajové podmínky, jako teplota okolních stěn, proudění vzduchu a aktuální fyzická aktivita uživatele bytu často vymezují jinou výpočtovou teplotu vzduchu, než je 20 °C.

Tento stručný popis naznačuje, že je velmi obtížné individualizovat potřeby vytápění k zajištění individuální tepelné pohody na společné otopné soustavě. Odchylky teplot, které si uživatelé bytů mohou díky poměrně liberálním předpisům volit, a navíc jsou k nim i současným stavem odvozování nákladů za vytápění de facto nuceni, působí mezi sousedy jako velmi rušivý prvek a nelze je při větších rozdílech nijak postihnout.

Ti, kteří udržují vyšší teplotu vzduchu, v ročním vyúčtování platí mnohem více, než jim přísluší a naopak. Limity podle pravidel účtování tento stav ještě více deformují.

Individualizace požadavků na teploty vzduchu, které mají být odlišné od výpočtové, vede k narušení hydraulické stability otopné soustavy a také teplotní stability objektu.

Proto by projekty otopných soustav měly již na počátku vycházet z rovnic a podmínek tepelné pohody a ne z jedné administrativní výpočtové teploty 20 °C. Výkon tělesa by měl být stanoven tak, aby byla zajištěna teplota vzduchu ve vztahu k radiační teplotě. Faktem zůstává, že u dobře zateplených místností, včetně příček mezi byty, se význam tohoto problému zmenšuje, až téměř odpadá. Stále však existuje velká řada nezateplených domů, nebo bytových objektů zateplených jen částečně, kde je třeba se touto skutečností zabývat. Historii nelze šmahem „potopit“, protože je mimo současné trendy! Jakékoliv zvýšení stupně zateplení musí vést k úpravě parametrů otopné vody!

Dopady „divokého zateplování“ do otopné soustavy

Stanovuje-li předpis ohřívat otopnou vodu na nezbytně nutné teploty, potom tento úkol zpravidla nelze splnit ve zdroji tepla, ke kterému je připojeno více objektů. Je to možné pouze u zdroje přímo umístěného v objektu.

Po „divokém“ zateplování, vyznačujícím se různými stupni zateplení původně zcela stejných budov (libovolná tloušťka přídavné izolace 80 mm, 100 mm, či 120 mm a víc, eventuálně i různá okna s U = 1,8; 1,4 či 1,1; odlišně zateplené čelní a boční strany objektů) se velmi významně změnily požadavky na teplotu otopné vody (i když bylo původní technické řešení a tepelné ztráty u všech objektů před zateplením zcela shodné). Samozřejmě lze najít nejvyšší teplotu, která tzv. uspokojí všechny, ale tím spíše musí projektant podstatně lépe řešit všechny ostatní parametry, aby splnil podmínku, která je dána konkrétním stupněm zateplení.

Jestliže od původního tělesa o výkonu 1000 W požadujeme po zateplení například jen 400 W, nesmíme nic odhadovat a volit „podle zkušeností“, například teplotní spády, průtoky, atd.

V tomto směru jsem nezaznamenal ani předpisy a ani projekty, které by řešily problematiku s ohledem na tepelnou pohodu a současně podrobněji a fyzikálně řešily i nové parametry otopné vody. Problému se nevěnuje dostatečná pozornost a po zateplení objektu jsou dokonce troufale stanovovány parametry, které se spíše „líbí“ či „nosí“, než aby byly stanoveny výpočtem, anebo jsou „ušity“ na míru dodavatelské teploty vody tw1.

Řada autorů předkládá čtenáři vlastní otopové křivky, či rovnice pro jejich výpočet. Tyto teoretické křivky vycházejí z parametrů tzv. normového tělesa a nic jiného neřeší, než prostý matematický přepočet na hodnoty, které jsou určeny podle ekvitermní teploty a instalovaného výkonu tělesa. Bez ohledu na další vlivy, kterými jsou například tepelné zisky, jiná než výpočtová teplota místností, široký rozsah intenzity větrání, požadavek na nepodkročení minimálního teplotního spádu pro fakturační měřidla a minimální teploty snímané indikátory tepla na tělesech atd.

Přes zmíněně nedostatky lze říci, že uplatnění takto nedokonalých, vypočítaných křivek přináší úspory, ale jejich aplikací se nelze dostat až na dno možné spotřeby, tj. maximalizace úspor, a často se tím ani neodstraní hlučnost soustavy.

Po různorodém zateplení původně stejných budov zůstává otopná soustava konstrukčně naprosto stejná. V zásadě se pak obecně doporučuje nanejvýš hydraulické seřízení otopné soustavy, rozuměj omezení průtoků škrcením! To je vrcholně málo pro to, aby soustava fungovala optimálně.

V posledních letech bylo již mnohokrát zapotřebí zcela přepracovat projekty na seřízení otopné soustavy po zateplení, jelikož byly zvoleny dříve standardní tabulkové teplotní spády, anebo se vycházelo jen z přívodní teploty otopné vody od dodavatele. Tyto teploty zpravidla neodpovídají potřebám v daném objektu – bývá vysoká (i když jsem se setkal i s opakem, kdy nebylo možné dosáhnout požadované teploty ve vytápěných místnostech).

V případě vysoké teploty je běžné, že se dodávka tepla zásadně reguluje škrcením, při kterém klesá průtok otopné vody i na 15–25 % původního a seřizovací armatury se dostávají mimo rozsah schopností, tj. přiměřeně regulovat.

A to nemluvě o tom, že vzdálenější odběratel již vlivem chladnutí vody v potrubí obdrží na patě objektu vodu s nižší teplotou (třeba o 4 °C i více), než je na hranici zdroje tepla a distribuční sítě. Proto nelze pro objekt stanovovat nezbytně nutnou teplotu otopné vody libovolně.

Obecným předpisem nelze postihnout různorodost a četnost požadavků na optimální teplotu otopné vody, tedy nezbytně nutnou teplotu otopné vody. Na stanovení správných fyzikálních parametrů na patě domu není ani dodavatel tepla a ani odběratel tzv. „zařízen“. Proto je nutné bližší zkoumání tepelně-technických vlastností konstrukcí objektu a není možné aplikovat dříve běžné postupy standardního jednotného postupu na objekty zdánlivě stejné stavební koncepce.

Obecným předpisem však lze velmi spolehlivě stanovit postup řešení a nezbytná technická opatření k dosažení souladu mezi parametry v místě předání a převzetí tepla.

Požadavky na regulaci

Abychom mohli zajistit tzv. „nezbytnou teplotu“ otopné vody, § 6 vyhl. č. 194/2007 Sb. dále definuje, jak se mají řešit regulace vytápění budov:

„1) Regulace vytápění bytových a nebytových budov se provádí

a) regulací parametrů teplonosné látky, zejména podle průběhu klimatických podmínek nebo venkovní teploty vzduchu ve vztahu k vnitřní teplotě vzduchu ve vytápěném prostoru nebo podle zátěže, pokud není zajišťována již jejím výrobcem…“

K regulaci podle klimatických podmínek není nutné nic dodat. Zdroj musí zajistit teplotu pro nejhůře zateplený objekt. Ostatní objekty budou mít tedy jednoznačně vyšší než nezbytnou teplotu otopné vody, což znamená zhoršení ekonomických parametrů.

I pro výrobce a dodavatele tepla platí, že když řídí výrobu tepla podle klimatických podmínek, může to znamenat v některých případech nezbytnou teplotu otopné vody ve výši 90 °C, jinde 80 °C, ale i méně, podle stupně zateplení.

Realita vs. klimatické podmínky

Oslunění a tepelné zisky snižují potřebný výkon zdroje (předávací stanice, kotelna, apod.) oproti výkonu, který vyplývá z naměřené venkovní teploty, která je vstupním parametrem pro ekvitermní regulaci teploty otopné vody. Vytápěcí výkon je dán proporcionálně okamžitým teplotním rozdílem k výpočtovému (např. při te = –12 °C). Třeba při venkovní teplotě 0 °C a průměrné teplotě objektu vzduchu v objektu 19 °C potřebujeme poměrný lineární výkon

p = (19 – 0)/(19 + 12) = 0,6129 » 61,29 %

Jestliže máme tepelné zisky například 10 % výkonu podle ekvitermy, potom bychom měli dodávat pouze 51,29 % tepelné energie. Jenže podle ekvitermní křivky máme dodávat 61,29 %. A aby to nebylo tak jednoduché, tak je třeba ještě rozlišit například severní stranu, kde zisky nejsou a jižní, kde jsou soustředěny všechny zisky.

Jelikož je ekvitermní teplota otopné vody nastavena v regulátoru, je v daném případě fixní pro teplotu venkovního vzduchu ve „stínu“. Potom obvykle nezbývá nic jiného, než eliminovat přebytek tepla ve výši 10 % tím, že budeme regulovat druhou veličinu, kterou je průtok. Jeho hodnota se musí, ale jen v určitých částech otopné soustavy, snížit. Snížení průtoku znamená snížení hydraulických odporů, o které by se měl také snížit dispoziční tlak podle rovnice pro výpočet hodnoty

Kv = 10·M / (Dp)^(1/2).

Jenže na patě domu máme zpravidla automatický omezovač diferenčního tlaku (nikoliv regulátor), který má jediný úkol, tj. udržovat projektovaný a nastavený tlakový rozdíl – diferenční tlak. Co s tím, když potřebujeme nižší diferenční tlak s ohledem na pokles hydraulických ztrát vlivem poklesu spotřeby tepla?

Máme-li tedy na patě domu, za všech okolností, fixní dispoziční tlak, který je vyšší než potřebný, a ten jsme si zařídili instalací příslušné armatury, protéká armaturou více otopné vody než má. Stav silně ovlivňuje nastavení termostatických hlavic, které při nadbytečných parametrech omezují průtok otopné vody, klesá potřebný dispoziční tlak.

Uživatel a nezbytně nutná teplota otopné vody

Odezva uživatelů i na vhodné parametry otopné vody v praxi bývá taková, že se mnoho z nich zlobí, že nemají teplotu v místnosti 21–24 °C, když si na hlavici nastaví nižší stupeň 2 až 3. Přitom si neuvědomují, že toto nastavení odpovídá teplotě cca 17 až 19 °C). Tvrdí a stěžují si: „Topíte málo, já to platit nebudu…“. Existují dvě řešení:

  1. správné = uživatel si nastaví hlavici na teplotu 20–21 °C (resp. 21–22 °C podle počtu ochlazovaných stěn). Hlavice automaticky udržuje teplotu. Soustava pracuje optimálně, efektivně.
  2. špatné = „napumpovat“ potrubní rozvody přebytkem teplé vody a každý uživatel si „načepuje“ z tělesa tolik tepla, aby teplota vzduchu v místnosti odpovídala nastavení hlavice (například při hodnotě 2 jen 17 až 19 °C; to je podle typu hlavice). „Napumpovaná soustava“ má tu výhodu, že je nedostatek tepla od 18 °C do 22 °C přiváděn z přehřátého potrubí stoupaček, či přes zdivo od souseda.

Návyky uživatelů s provozem „napumpovaných“ soustav jsou již „vlezlé pod kůží“. Fyzikálně správné otopové křivky jsou podstatně nižší než u „napumpovaných“ soustav a při nich nelze spoléhat na to, že se při nastavení hlavic na 18 °C byt ohřeje na 22 °C pouze vlivem trubek stoupaček a čerpáním od sousedů. Při nastavení správné fyzikální teploty se uživatelé s nastavenou nízkou teplotou ozývají: „Ono to netopí, ono to nefunguje, Oni šetří na nepravém místě“, atd.

Považuji za nutné tento fakt zdůraznit, neboť optimalizací teploty otopné vody podle požadavku legislativy (tj. nezbytně nutná teplota otopné vody) skutečně dojde po zateplení k výraznému snížení přestupu tepla ze stoupaček a někteří uživatelé bytů jsou náhle překvapeni, že musí více „otevřít“ hlavice termostatických ventilů na svých otopných tělesech a instalované indikátory zaznamenají zvýšený počet dílků! Zvýšený počet dílků je však fiktivní představou, jelikož po snížení teploty na indikátoru se sníží rychlost načítání dílků a může být dokonce nižší. Optimalizací „přišli o výhodu“, musíme konstatovat, že o neoprávněnou výhodu.

Jiný příklad, proč velmi často ani nelze docílit teploty v místnosti je stav, kdy uživatel při odchodu z bytu zcela uzavře hlavice, nechá místnost chladnout a po příchodu je vrcholně nespokojen, že těleso nemá dvojnásobný či vyšší výkon, aby se do 20 minut zahřál vzduch a všechny předměty v místnosti na jím požadovanou teplotu.

Při zjišťování příčin stížností jsem naměřil na otopných tělesech hodnoty, které jednoznačně prokázaly, že tělesa nebyla v provozu přes den cca 9 hodin a v noci 5 hodin, tj. až 14 hodin denně! Místnosti zákonitě vychladly. To bývá odlišné v různých místnostech a bytech. Tento tepelný deficit, za normálních podmínek funkce otopné soustavy a přiměřené teploty otopné vody, nelze „dohnat“.

Dobře seřízená otopná soustava, která udržuje fyzikálně správné parametry otopné vody po zateplení v souladu s vyhláškami, nemůže splnit nadlimitní individualistické požadavky!

Nadlimitní požadavky lze splnit jen navýšením teplot a průtoků. Takto se zrodil „topenářský teplo-vodovod“, o kterém se tvrdí, že jde o dobře fungující otopnou soustavu. Není v ní problém si „načepovat“ teplo podle momentálního rozhodnutí. Možná jde o budoucí trend. A jak ho vylepšit? Stačilo by do vytápěcího okruhu zařadit v nejvyšším podlaží vhodně dimenzovanou spojku mezi přívodním a vratným potrubím stoupačky, a tím zajistit cirkulaci vody jako u vodovodu. Soustavu udržovat „napumpovanou“, aby si každý mohl „načepovat“ teplo kdykoliv a v množství definovaném dříve jako teplo pro zátop.

Po zateplení objektu se bez adekvátních úprav parametrů otopné vody otopné plochy stávají předimenzované a jsou schopné dodávat výkon i 4 vyšší při venkovní výpočtové teplotě, při nižší i 8× vyšší, a tedy jsou schopné požadovaný rychlý zátop zajistit.

Otázkou je, jak by se řešilo fakturační měření (vyžaduje dodržet minimální teplotní rozdíl Dtw > 2 K), případná vysoká teplota vratné vody a jaký pohled by na tuto soustavu měli ti, kterým jde skutečně o úspory tepla a ochranu životního prostředí. Přirovnáme-li to s vodovodem pro teplou vodu, pak si připomeňme, že je podíl tepelných ztrát jenom cirkulací 30– 50 % z celkového tepla. Tyto ztráty by byly trvalé, bez vlivu uživatelů a nebylo by možné je v jednotlivých bytech omezovat bez dodatečných izolací na potrubí stoupaček.

Závěr

Za současných, výše popsaných podmínek, nemůže dodavatel tepla, v drtivé většině případů, dodržet správné fyzikální parametry otopné vody pro každého uživatele, aniž by v objektu bylo instalováno zařízení na transformaci dodávaných parametrů otopné vody na uživatelské parametry. Uživatelské parametry nelze volit, musí být precizně vypočítány, nastaveny a doladěny pomocí M+R, která je schopná dynamického řízení.


Parameters heating water – when and why heat supplier can not keep?

The author analyzes the different factors that determine the thermal comfort of indoor environment. The satisfaction of all dwellings in apartment buildings can not be with central heating practically achieved if the solution does not change the heating. In the current situation can not heat supplier of district heating and boiler block, as the author in his conclusion correctly states to comply fully with all tenants.

Keywords: water heating system, parameters heating water, temperatures, flat users satisfaction

Související časopisy